Rány života

Seděla na střeše nízkého panelového domu. Vítr si hrál s jejími vlasy. Zamyšleně se dívala do dáli. Přemýšlela o svém životě.
Byla vždycky vzorná studentka, nedělala problémy a člověk by si jí málem ani nevšiml. Prostě šedá myška. Jí to ale nevadilo, byla se svým životem velice spokojená až do té doby než…

„Hej“ zakřičel na ni hluboký dívčí hlas. Sára se zastavila. Už zase, pomyslela si a pomalu se otočila.
„Mám pro tebe prácičku“ řekla jemně, ale právě to Sáru děsilo „V 9 v parku, jasný“ řekla Kamila. Podala jí peníze a odešla. Nic víc nic míň, ale Sára věděla co má dělat. V devět byla v parku. Zrovna přišla, když na ni někdo zavolal:“ Tady jsi.“ Přišel k ní kluk v černé mikině. Mohlo mu být tak 18. Sára jen kývla hlavou, nikdy si nezvykne s ním mluvit.
„Bude to 600“ podával jí balíček.
„Ale Kamila mi dala jen…“spočítala peníze. Měla 500 korun. Zase bude muset doplatit ze svého. Dala mu peníze a on jí za to podal balíček, který schovala…
„Mohla bys mi prosím tě vrátit tu stovku, kterou jsem připlatila? Já ji totiž potřebuju“ zeptala se bojácně.
„Si myslíš, že kradu?“ opáčila Kamila podrážděně.
„A ne snad?“ vyletělo Sáře z pusy a hnedka toho litovala. Kamiliny kumpánky jí opřely o zeď a Kamila si vyhrnovala rukávy…
„Dneska to bude za 500“ oznámil jí ten kluk. Měla kupodivu přesně. Podala mu peníze, vzala balíček a chtěla odejít, ale on najednou promluvil: „Dneska nemáš den?“ Podivilo jí to. Nikdy se s ní nebavil. Nechápavě se na něho podívala.
„Zkus toto. Bude ti líp“ hodil jí malý balíček do ruky a odešel. I když Sára věděla co to je zkusila to…

To byl začátek její narkomanské kariéry. Hořce se usmála, jak ona se nesnášela. Přestávala jíst a dávala si větší dávky. To se odrazilo na jejím zdraví…

„Co se jí stalo?“ poznala maminku.
„Ve škole omdlela“ odpověděl jí cizí hlas. Asi doktor, pomyslela si Sára, když si uvědomila kde vlastně je.
„Nevšimla jste si něco divného? Nezměnila se v poslední době?“ zeptal se doktor.
„Ne nevšimla. Byla pořád stejná. Jen…“nedokončila větu.
„Mami?“ zavolala Sára potichu.
„Sárinko!“ přiběhla k ní okamžitě máma s plnými očima slz…

Hrála si se životem. Věděla to, ale nemohla si pomoct. Nedovedla být takovou jakou byla předtím a nechtěla být takovou jakou byla teďka. Šla tedy do pychiatrické léčebny. Nejhorší bylo na začátku přežít bez drogy, ale pak bylo horší naučit se jíst. Ale ne všechno tam bylo špatné…

„Ahoj“ přišel k ní Marek.
„Ahoj“ otočila se a usmála se na něj. Balila si kufry. Byla tu už třičtvrtě roku a teď už mohla jít domů. Byla prý vyléčená a sama věděla, že už nebude žít to co žila.
„Prý tě zítra pustí domů“ řekl smutně Marek. Sám tu už byl zavřený rok a ještě si tu dlouho pobude. Věděl to. Pořád měl to nutkání si ubližovat.
„Jo je to tak“ těšila se domů „kdy půjdeš ty?“ zeptala se se zájmem.
„Hnedka to prý nebude“ smutně se podíval na svá zápěstí. S Markem jí bylo krásně. Nemyslela na to, kde je a hlavně co je. Byli nejlepší kamarádi a navíc od sebe bydleli blízko, takže se mohli navštěvovat.
„Bude se mi stýskat“ přišla k němu a objala ho…

Opravdu se jí po něm stýská. Rozuměl jí a byl na ni hodný. Měli toho tolik společného, vždycky si měli co říct. Zůstávali spolu v kontaktu. Když jí to okolnosti dovolili, tak za ním jezdila…

„Marku tu je tak krásně“ dívala se do korun stromů, které hrály všemi barvami, protože byl podzim. Seděli na lavičce před léčebnou.
„Mě se ani nezdá“ řekl smutně „ale s tebou je to tu hnedka lepší“ smutně se usmál. Sára vstala, chtěla Marka rozveselit.
„Vstávej“ tahalo ho. Pak se hnedka rozběhla do hromady listí. Milovala to šustění. Žduchla Marka a ten jen tak tak udržel rovnováhu. Usmál se a žduchl Sáru. Takhle tam spolu blbli až Marek Sáře podkopl nohy a ona se ho v letu stihla zachytila. Spadl na ni.
Když si uvědomil kde je, tak si ji prohlídl. Byla nádherná, jak má listí ve vlasech, pomyslel si. Odhrnul jí vlasy z tváře a přitom se lehce dotkl jejího obličeje. Usmála se. To mu dodalo odvahy a opatrně přitiskl svoje rty na její. Nechtěl nic pokazit a tak se hnedka odtáhl, ale ona ho zachytila a políbila. Když se loučili slíbil jí, že se bude snažit, aby už byli pořád spolu.

Tehdy jí bylo krásně. Měla sílu jít dál a hlavně nespadnout zase do toho. Po léčebně byla jiná. Snažila se být to co byla než začala brát drogy. Všechno se odvíjelo zase dobře. Bohužel šťastná nebyla moc dlouho…

„Je mi líto“ zavrtěl hlavou doktor, když vyšel z nemocničního pokoje. Sára se rozbrečela. Její maminka je tu nechala samotné. Bylo jí špatně už delší dobu. Měla leukémii. Všichni věděli, že je to nevyhnutelné, ale Sára pořád doufala, že se stane zázrak…

Nestal. Smutně se podívala k nebi. Tam jí je líp. Od té doby co umřela se toho hodně změnilo..

Táta ztratil práci a začal pít alkohol. Sára nestíhala školu, domácnost a už vůbec Marka. Vysvětlila mu to. Chápal to. Museli to skončit. Chtěla, aby byl šťastný, aby si našel jinou holku. Věděla, že není pro něho ta pravá a že s ní štěstí rozhodně nenajde…

Hořce se usmála. Bohužel ona neměla jinou volbu než ho opustit. Protože když otec přišel domů z hospody, tak vyžadoval teplou večeři, a když nebyla…

„Jako proč jsi neuvařila? Můžeš mi to vysvětlit?“ řval na ni.
„Psala jsem si úkoly zítra píšeme písemku, tak jsem se učila. Navíc obývák už potřeboval uklidit“ měla na něho vztek.
„Tvoje máma by to všechno stihla“ začal jí mlátit a nadávat. Zase si na ni vybil vztek nebo spíš smutek, který zůstal v jeho srdci po její mámě. Když přestal, Sára se držela kuchyňské linky, aby nespadla, protože kdyby spadla, tak do ní začne kopat. Spokojený se vrátil do hospody na večeři…

Ve škole kvůli tomu propadala a když se to dozvěděl otec tak ji opět zmlátil. Zase jí nadával. Marek ji napsal, že už ho propustili, ale nemohli se sejít, protože neměla kdy. Musela doma uklízet po otcovi, který za dopoledne vždycky udělal doma svinčík. Sára už nemohla jít takhle dál. Chtěla to skončit. Myslela na Marka. Milovala ho, ale musí odejít. Jen se rozběhne a…


Sára skočila. Ke štěstí všech se jí nic vážného nestalo. Otec si uvědomil co dělal a šel do protialkoholické léčebny. Marek chtěl Sáru překvapit a přijel za ní. Zjistil ale, že je v nemocnici. Přemluvil rodiče a ty si vzaly Sáru z nemocnice. Bydlela zatím u nich než její táta přijde z léčebny. Sára konečně dospěla na konec své cesty ke štěstí. Po všech překážek co jí život dal, cítila v srdci klid a lásku, kterou jí dával Marek…