Doufám...
přidáno 13.12.2007
hodnoceno 5
čteno 767(21)
posláno 0
Prohlížela si fotky z dětství. Byla jsem tak ošklivá, řekla sama sobě. Byla jsem tak tlustá. Fuj, zašklebila se odporem. Zahodila fotky. Nechápe proč se na to musí dívat. Šla k oknu. Zrovna zapadalo slunce.
Ráno šla Amélie hnedka po snídani k doktorovi a potom měli komunitní schůzku. Jako každý den, pomyslela si. Všechno se denně opakovalo. Když přišla do komunitní síně vždycky si uvědomila, že na tom není zas tak špatně, jak si připadala. Byla tu spousta lidí, kteří neměli takové štěstí jako ona a nemohli se projít po městě.
Ráda chodila ven do městského parku. Nejradši měla podzim, kdy se všechno barvilo do žluta a červena. Potkávala tam kluka, který se jí moc líbil. Někdy si kopal s míčem, schovaný od lidí. Někdy s ním byli i kamarádi. Tajně ho pozorovala. Chtěla by ho poznat, ale nikdy se neodvážila s ním promluvit.
Koupila si rohlíky. Měla na ně ohromnou chuť, ale uvědomila si co včera provedla a tak je házela kačenkám, které se o ně málem porvaly.
„Nechceš pomoct?“ Nadskočila, protože se lekla. Otočila se a zůstala stát jako opařená. Stál tam ten kluk, co ho pozorovala. Čekal až odpoví, ale ona ze sebe nedostala nic víc než jenom kývnutí. Rozpůlila poslední rohlík a podala mu ho. Vzal si ho a usmál se na ni. Amélie si připadala blbě a styděla se za své chování.
„Kam chodíš do školy?“ podíval se na ni.
„Ehm… no… Já jsem právě teďka nechodím nikam“ sklopila hlavu a zčervenala. Teďka si bude myslet, že je blbá jak poleno. I když by nebyl daleko od pravdy.
„Jak to?“ zeptal se se zájmem.
„No já…“ nevěděla co mu má říct. Kdyby mu řekla pravdu, hnedka by odešel. Ale nenapadala ji věrohodná výmluva.
„Jestli nechceš, tak mi to říkat nemusíš“ řekl, když viděl, že přemýšlí co říct. Právě jsem ztroskotala, pomyslela si. Už mě nebude chtít nikdy vidět.
„A kde bydlíš?“ snažil se pokračovat.
„Pod Strání.“ Proč se tak vyptává. Nechtěla, aby věděl, že je z léčebny: „Já už budu muset jít.“ Rychle vstala.
„Počkej“ řekl a rychle ji chytil za ruku. „Řekni mi ještě jak se jmenuješ?
„Amélie.“
„Já jsem Michal“ natáhl k ní pravici a usmál se. Stiskla mu ji a nervózně se usmála.
„Máš krásné jméno“ měl nádherný úsměv. Visela mu na rtech.
„Budeš tu zítra?“ oči měl posmutnělé, plné naději.
„Nevím“ zastrčila si vlasy za ucho. Z dálky přicházeli jeho kamarádi.
„Prosím. Ve stejnou dobu tady“ řekl a odešel. Ještě se otočil a usmál se. Ona ho jenom pozorovala.
Bohužel přijít nemohla. Marek nezvládl situaci a opět se pořezal. Celá léčebna byla na nohou a všichni museli pomáhat.
Když druhý den přišla do praku, nebyl tam. Čekala tam hodinu, ale nepřišel. Další dny byly deštivé a nikam se jít nedalo. Myslela na Michala čím dál víc. Chtěla se mu líbit, a proto držela hladovku. Připadala si strašně tlustá. Bohužel to na ni poznali a udělili jí trest. Nemohla měsíc vyjít z léčebny.
Byla už zima, když už konečně měla svolení jít do města. Procházela se městem. Vybírala vánoční dárky. Mohla jet na Vánoce domů. Moc se těšila na svoji malou sestřičku, které bylo 5. Musí jí vybrat něco krásného. Prohlížela si výlohu hračkářství, když na ni někdo promluvil: „Ahoj“ pozdravil. Hnedka ho poznala. „Dlouho jsem tě neviděl.“
„Ahoj“ zastyděla se „No on nebyl čas.“
„Kde jsi byla?“
„To je jedno“usmála se „Nechceš si někam sednout?“ snažila se odvrátit řeč.
„Dobře. Třeba tady“ ukázal na protější stranu, kde stál nápis restaurace. Sedli si k volnému stolu u okna. Objednali si čaj.
„Proč mi nic nechceš říct?“ už to nevydržel: „Jsi pro mě záhadná jako Bermudský trojúhelník. Proč?“
„Nechci to zkazit“ řekla smutně.
„Co bys mohla pokazit?“ nechápal.
„Neznáš mě. Nevíš kdo jsem.“
„Proč mi, ale nedovolíš tě poznat?“
„Protože se bojím, že se ti zhnusím,“ zašeptala.
„Okouzlila jsi mě,“ usmál se a chytl ji za ruku, „ a na tom nejde nic změnit.“
„Každému jsem se zhnusila,“ odvětila aniž by pohnula rty, „ promiň já už musím.“ Michal seděl a nechápal co se stalo. Proč ho nechce k sobě pustit? Vždyť jí teďka vyložil srdce.
Amy běžela do léčebny. Nechtěla aby věděl, že po nocích se přecpává a potom zvrací. Hnusila se sobě, proč by nemohla i jemu? Uvnitř jí už bylo lépe. Odtud dlouho nevyšla. Měla strach, že ho potká , i když si to moc přála.
Bylo už jaro, když se odhodlala vyjít ven. Doufala, že na ni už zapomněl…

přidáno 16.12.2007 - 16:37
POKRACOVAT POKRACOVAT!!!
přidáno 13.12.2007 - 19:10
já bych se taky přiklonila k pokračování......
přidáno 13.12.2007 - 18:20
souhlas, dobře napsaná, já bych byla pro pokračování...
přidáno 13.12.2007 - 14:46
Dobře popsaný stav. Dalšího pokračování netřeba, je to pravda, tak jak to je.
přidáno 13.12.2007 - 11:39
Tohle vybízí k pokračování. Jinak je to dobře napsané, chválím.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Dokáže i mě někdo milovat? : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Dokáže i mě někdo milovat?II.
Předchozí dílo autora : Rány života

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku