Láska a vítr

Jak uhlíky v ohni jen tak doutnajíc,
setrvačně poblikává-nečeká už nic.
Trošku tepla sic ještě dává,nedokáže víc.
Skomírá ,hasne a dusí se dýmem,
těžký vzduch,žalostný kašel z plic.
Slabý tlukot lásky z tlejícího lupení
co kdosi přihodil.
Nic víc.......

Odkud-si vyrazil...?zmizel a zas udeřil.
Dýchl závan do tváří, vlasy rozevlál.
V ohni uhlík skomíral...,poslední z posledních
světýlek co kdysi hýřily životem
tady umíral.

A zas, škodolibý vánek flétnu vyloudil
pro smuteční žalm a foukl ze všech plic,
povzlétl prach a snítka trav zahalila nebožtíka.
A opět nedal jemu spočinouti,
ba drze šťouchal uhlík do žeber.
Ten v rozčilení hodil jiskrou po tom drzounovi.

Jen ta jedna jiskra v pejří spadla,
do trávy suché se zavrtala a tam světe div se"
......se vzňala.
Pomalounku, polehounku lůnem plev se prokousala
k silnější přilezla stravě, větvičky teď už zvládne hravě.

Vítr skáče kolem vztekle,
hází klacky láme větve-utluče tu vzpouru vzdoru?
Čim víc běsní oheň sílí. krmen sokovou urputností,
probouzí se v srdci žár.
Zrozen z přízně nemilosti k životu je popohnán.

Zachvacuje okolí,rozbuší se srdce v ohni.
Láska sílu obnoví.