Host ve vlastním počítači

Zatímco pracuji, znenadání se objeví bílé okno. Vypadá stroze a výhrůžně a ptá se, zda to chci hned, nebo později, že je to prý skvělé. Potlačím vzpomínky na kyberšikanu a odpovím, že později.

Později se to okno vrátí a ptá se mě na tu stejnou otázku. A k němu se objeví oznámení, že pokud to nebude hned, můj počítač může být v ohrožení.

Mám strach, protože jsem s počítačem sám/a a není tu nikdo, kdo by mě utěšil, tak odpovím, že to chci hned. Obrazovka zmodrá a zobrazí se na ní, ať nevypínám počíťač.

Pevný disk hrká. Někdo cizí je uvnitř a něco tam provádí, zatímco já tu sedím před klávesnicí a snažím se nemyslet na to, jak bezmocný/á a bezprizorní se cítím. Můj počítač už není můj. Už to nejsem já, kdo s ním zachází. Mohl/a bych stejně přijít i o tělo?

Už to trvá snad pět minut a moje úzkost se stupňuje. Uklidňují mě jen procenta na monitoru, blížící se k číslu sto, které pro mě znamená vysvobození.

Konečně je to za mnou a počítač mě nechá znovu se přihlásit. Plocha vypadá skoro jako dřív. Ale co za ikonu mi to nechali na hlavním panelu? A v oknech s nastavením se skrývají nové volby, které za mě někdo někdo zvolil a musím je jít odškrtnout. A místo na disku mi zabírají nějaké nové programy, které nejdou odinstalovat a za použití chtějí kus mého soukromí a souhlas s jeho zpracováním, komerčním využitím a dalšími dvanácti stránkami jejich podmínek.

Cítím, že by ty programy nejraději odinstalovaly mě, a nenapíšou to jen proto, že ještě nejznají PIN mé platební karty. (Ještě že už jsem ho zapomněl/a.)

A tak pokračuji ve své práci, cítíc se jako program v cizím počítači. A jen optimisticky doufám, že mě zatím ještě neodinstalují. Mé samolibé uživatelské jméno říká, že jsem Administrátor, ale dobře vím, že ve skutečnosti jsem jen host. Host ve vlastním počítači.