Vyhlížení jara

  
  
  Včera před polednem kolem mě na kratičkou chvilku proletěla vůně. Bleskové dejà vu rozbahněné polní cesty a meze nasáklé vodou. Nesl jsem zrovna náruč polínek do kamen, pod nohama mi křupaly zmrazky a zpovzdálí bylo slyšet výskot dětí sjíždějících po zadku zasněžený břeh nad školou. Mávl jsem nad tím rukou. Je začátek února. Tady na Vysočině leží všude hromady sněhu a ještě v sedm ráno teploměr ukazoval mínus dvanáct. V práci jsem si na to pak už nevzpomněl a když jsem šel kolem osmé večer domů, mrzlo, až to praštělo.

  Jenomže dneska jsem to ucítil zase. Vzpomněl jsem si při tom na dědečka, jak chodíval v tyhle chvíle vyhlížet jaro. Vždycky to ucítil první. Stával pak opřený jednou rukou o skleník, vstřebával pomalu sílící slunce, odevzdával mu po zimě všechny své bolesti a neduhy a každý další den se o malinko víc usmíval.

  Dědeček byl vyhlášeným a vyhledávaným sadařem. S nikým se nikdy dvakrát moc nemazlil, ale jak přišlo na stromky a vůbec cokoli zeleného, vždycky úplně roztál. Pro dobrou radu k němu jezdili lidé z celého okresu a kdekterá starší jabloň v okolí nejspíš ještě pamatuje jeho nůžky, pilku a roubovací nůž. Vzpomínám na tu pod naší stodolou. Od pozdního léta na ní postupně dozrávalo pět druhů jablek. Vlastně na cokoli sáhl, to hned rostlo, kvetlo a plodilo.

  Mrzí mě, že jsem toho od něj nepochytil víc. Od svých osmnácti jsem doma moc nepobyl a i těch pár drobných chvil, které jsem zde strávil, jsem věnoval především muzice. Stromky jsme spolu začali stříhat teprv asi dva roky před dědečkovou smrtí a domů se vlastně poznenáhlu a opatrně začínám vracet teprve teď po čtyřicítce.

  Zdá se ale, že ta sadařina v rodině nakonec přece jen zůstane. Jenom si už budu muset se spoustou věcí poradit sám. Hned zítra začnu tím, že se opřu o skleník a začnu vyhlížet jaro. Až opravdu přijde, vysadím na louce pod majákem první stromky. Mám na to dva hektary a zbytek života. Tak snad to nebude příliš málo.