Vždyť je to jedno

Do okna buší ohňostroje,
protože jsou z plastu.
Vždyť vrána k vráně sedá.

Vstal jsem a hned zakopl.
Nohu jsem zved', jen tu vyšší,
zachránil se před pádem,
nos můj celý, v klidu do žil
dál mi tak hlen pumpuje
života zlým samospádem.

Zlomila se pružina,
jsou z ní teď dvě, ale jedna
moc malá je k hraní, druhá
za osmnáct, za dvacet...
Čísla jsou teď všechna stejná.

A hluší básníci mi spílaj',
moje rady neslyšej'.
Jak by taky jo, když ani
na moment se neztišej'.
Mluvěj, píšou, jako já
a stěžujou si, smysl, že to
nemá ani za nehet,
a stejně užívaj' si dál
svejch naivních, mladickejch let.