Nejvíc bolí ztráta něčeho, co jsme nikdy neměli.
přidáno 23.09.2018
hodnoceno 3
čteno 209(12)
posláno 0
Zastavila přímo uprostřed podchodu. Stála v předklonu a hluboce oddychovala. Rukama se opírala o kolena a odplivla si do prašné cesty pod nohama. Jako vždycky šlápla na plivanec a špičkou boty ho zavrtala do země. Vzpřímila se zrovna ve chvíli, kdy nad její hlavou projel vlak. Bolest břicha, která ji trápila od toho dne, nebyla dnes tak úmorná jako jindy, přesto cítila, jak ji v podbřišku lehce pulzuje. Otřela si pot z čela a pomalým tempem vběhla do Stromovky.

Když zatočila na prvním rozcestníku doprava, v dálce uslyšela skřípění brzd. Vlak právě dojel do cílové stanice. Vítr k jejím uším zanesl i staniční hlášení, jednotlivá slova ale rozluštit nedokázala.

Tempo měla pomalé. V klidu dávala jednu nohu přes druhou, hlavu měla skloněnou a pohled upřený na své zářivě zelené tkaničky. Poslední měsíce běhání vylučovaly, a tak tréninkový deficit pocítila okamžitě. Nohy měla jako z betonu a břicho ji začínalo čím dál víc pálit.

Kolem prosvištěl další vlak, tentokrát v opačném směru a za pomoci větru přihnal desítky tmavých listů Sáře pod nohy. Jeden z nich se jí zachytil o tkaničku a nechtěl se pustit. Sára si ho všimla a v dobré víře, aby ho nezanesla příliš daleko od svých kamarádů, začala dělat kratší kroky a při každém silněji dupla. Po chvíli svou taktiku vyhodnotila jako neúspěšnou a zbavila se listu druhou nohou. Při tomto manévru si nevšimla, že ji cestu zkřížil pes táhnoucí za sebou svého rozevlátého chlebodárce. Sára vběhla do napnutého vodítka a při snaze ho přeskočit se do něj okamžitě zamotala.

"Promiňte, omlouvám se, tohle mi dělá pořád," kál se mladík svírající v bělavých kloubech vodítko. "Ukažte, pomůžu vám," řekl, trochu povolil a začal Sáru vymotávat z pasti.

Pes stojící opodál s vyplazeným jazykem dával najevo, že se do záchranné akce nehodlá zapojovat.

"Tak ještě tu druhou nohu. Podržte ji takhle nahoře, klidně se o mě opřete. Tak je to dobře. Výborně, dobrá práce. A je venku."

Sára se musela pousmát, protože ji připadlo, že se u něj začíná projevovat pejskařská demence. V tak brzkém věku. No alespoň, že ji neřekl hodná a nepodrbal ji za uchem.

"Ještě jednou se omlouvám, ten rapl vás málem porazil."

"Nic se nestalo," odvětila s úsměvem Sára, instinktivně se chytla za stále víc bolavé břicho, a dala se zpět do běhu. Za sebou slyšela, jak mladík domlouvá chlupatému příteli a ten mu štěkáním odpovídá.

Vždycky měla radši kočky než psy. Neskousla by hodinové procházky a neustálou pozornost čtyřnohého přítele. Kočku stačilo vypustit do divočiny a ona se už postará. Za pár dní přiběhne vyhublá domů, otře se o kotníky, nažere, vyspí a zase ji na pár dní můžete pustit z hlavy. S Petrem o tom vedli nekonečné debaty. Pes nebo kočka. Nakonec zvítězil kompromis. Žádné zvíře. Pořídí si dítě.

Park byl oproti jiným dnům velmi klidný. Veškerý pohyb zde obstarával vítr, který si hrál se špičkami stromů, které se nakláněly ze strany na stranu. Zrovna když si Sára pomyslela kam všichni zmizeli, vyloupla se z vedlejší uličky postava s kočárkem, z kterého se linul nespokojený křik. Sára se neúplné rodince chtěla vyhnout, ale neměla kam zabočit. Po trávníku zásadně neběhala, a tak ji nezbylo nic jiného než následovat dětský křik. Matka jednou rukou tlačila vozítko před sebou a druhou něco zuřivě vymačkávala do telefonu. Dítě vpředu zvýšilo frekvenci řevu v domnění, že si konečně získá pozornost svého řidiče. Matka ho však ignorovala dál.

Sára proběhla kolem nich a nutila se nepodívat se na zdroj křiku. Nedalo jí to, jak míjela kočárek ohlédla se a uviděla drobnou ubrečenou tvářičku s pusou upatlanou od zmrzliny.
Dítě ve špinavé ručce stále svíralo kornout, z kterého mu kapala čokoláda na riflové kraťasy. Sára přidala do kroku. Chtěla co nejdál od nich. Běžela a ignorovala bolest v podbřišku, která už začínala být nesnesitelná. Nevnímala kyselou pachuť, která se ji usadila na jazyku. Do očí jí tekl pot a zatínala zuby až jimi skřípala.

Už to nevydržela. Přiběhla k nejbližšímu stromu a k jeho kořenům vyzvrátila vše, co do sebe od rána nacpala. Oběma rukama objímala kmen a slzavýma očima se dívala na zbytky koblihy, které ji stékaly po botě. Zelené tkaničky dostaly přeliv z jahodové marmelády.
Otřela si oči a vyplivla poslední zbytky pachuti, co jí zůstala v puse.

"Jste v pořádku?"

Sára se otočila a spatřila matku s kočárkem, kterou před chvílí předběhla. Mobil stále svírala v ruce a zářící displej nenaznačoval, že by tuto činnost měla v brzké době opustit.

Sára jí jenom gestem ruky dala najevo, že je v pořádku a pokusila se o úsměv. Žena chvíli civěla, jakoby přemýšlela, jestli němou zprávu správně pochopila. Nakonec si sama pro sebe kývla hlavou a pokračovala v chůzi. Z kočárku se vyklonilo dítě a tentokrát už bez jakéhokoli randálu kolem jí zamávalo. Sáru tentokrát píchlo o trošku výš. Chytla se za břicho a chvíli ho hladila ve snaze utišit bolest. Věděla, že to nepomůže, ale stejně to zkusila.

Usoudila, že dneska to na žádný maraton nebude. Ujistila se, že nebude zvracet podruhé, nosem nasála čerstvý vzduch a vyrazila stejnou cestou zpátky. Běžela ještě pomaleji než před tím. Do většího tempa ji nepřinutil ani supící zvuk, který se k ní zezadu blížil. Ozvalo se zahoukání a kolem prosvištěla další souprava. Přešla do rychlé chůze.
Na rozcestí zabočila po asfaltce doleva a před ní se opět zhmotnil železniční podchod. V tunelu pod tratí se o stěnu opírala nějaká postava.

Sára dobře poznala její klátivé pohyby a trhavá gesta. Na chvíli v něm dokonce poznala Petrovy rysy. Poté co se to stalo to nezvládl. Začal pít a doma přespával málokdy. Po několika měsících byl konec.

Všimla si, že z druhé strany se k tunelu blíží holčička na odrážedle. Sára přidala do kroku a rychle minula opilce.

"To vrátíš, ty šmejde, vrátíš! Vrátíš!“ Následný monolog zakončil opilec smíchem.
Jo, to by mohl být Petr. Ten taky přišel o všechno.

Sára dokráčela až k červenému odrážedlu, z kterého na ni koukaly dvě ubrečené oči. Copak tady dneska všechny děti brečí?

"Kde máš maminku?" zeptala se dítka, které už jen slabě fňukalo.
Dítě smutně koukalo, ale vypadalo to, že nějaká další slova by ho nejspíš zase rozbrečela.

"Ztratila se ti?"

Holčička přikývla.

"Kde jste si s maminkou hrály?" pokračovala Sára ve výslechu a přidřepla si k holčičce. Měla dva blonďaté culíky, které ji visely podél bledého obličeje. Modrá kukadla lehce červená od pláče. Na bradu jí stékala dlouhá nudle a byla celá zadýchaná zřejmě od zuřivého odstrkování.

Sára si sundala čelenku, která ji držela vlasy a utřela jí s ní pot z čela a červených tváří. Ani na nudli nezapomněla.

"Byly jste na pískovišti?" zeptala se a začala ji oprašovat tepláky od písku.

Holčička opět kývla.

"Tak ji půjdeme najít. Pomůžu ti, jo?"

Výraz v její tváři se změnil na lehce optimističtější.

"A kde máš ty maminku?" promluvila poprvé.

"Taky si hraje na pískovišti, tak máme společnou cestu."

Holčičku to ani na chvíli nezarazilo a spokojeně přikývla.

Sára do jedné ruky vzala odrážedlo, druhou chytla její ruku.

"Jsem Sára."

Společně vyšly ze Stromovky.

přidáno 06.11.2018 - 06:44
Hm, Sára unesie dievčatko a čo bude ďalej? Tá neistota...
chytia ju a dievčatko vrátia k rodičom? Alebo Sára ju v klame vychová a...
Môžme voliť, ktorou cestou príbeh pokračuje?
přidáno 24.09.2018 - 12:33
I na mě působí nedokončene. Ale jedno poselství jsem si tam i tak našla.
přidáno 23.09.2018 - 21:59
taková nedokončená, ale celkem dobrá.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

ChciKupon

Slevové kupony do spousty eshopů, vybíráme pro vás ty nejlepší :)

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku