V hlavě.

Přijde mi, že prostě jenom neumím milovat.
Že jsem vždycky byla zamilovaná do něčeho, co bolí a byla jsem vůbec zamilovaná do toho hezkého, nebo do tý bolesti, která mi ukazovala, že něco cítím?
Přijde mi, že všechno beru jako samozřejmost, životy blízkých i cizích lidí.. když zmizí, tak zmizí a vlastně ani tohle necítím.
Necítím nic, dokud mám čas cítit.
Dává to smysl? Ja myslim, ze určitě ne, ale mně asi jo.
Musím furt něco dělat, protože jen tak se cítím živá.
A když zastavím… řekl bys, že umírám?
Ne, žiju, raduju se, jenom chci furt něco víc, víc, víc. Nestačí mi to, co už mám. Na chvíli vlastně jo, ale za chvíli zase ne.
Potřebuju dělat všechno na světě, potřebuju.
Co to je za potřebu?
Jsem tak hrozně moc šťastná sama, tak strašně moc ráda sama usínám, že je mi možná úzko i z toho.
Pustím tam ještě někdy někoho?
A zamiluju se ještě někdy???? A chci to vůbec?
Přijde mi, ze jediný, co nepotřebuju, je sex.
A pořád by ho vedle mě někdo chtěl.
Změní se to někdy?
Brečím.
Pláču.
Pokaždé, co mám orgasmus začnu brečet. Vlastně jsem si k tomu sexu vybudovala negativní vztah z tohohle důvodu. Vidim pak obrazy lidí, co už jsou dávno mrtví a vrací me to na místa , kde nechci bejt.

Možná jsem už ztratila všechno, co jsem milovala.
A proto už nemiluju teď nic, nikoho, jenom sebe, protože si furt zůstávám.
Chtěla bych se na sebe zlobit.
Ale já se na sebe vůbec nezlobím, vlastně je mi po pravdě úplně všechno jedno.

Zvláštní období.
Zmizí někdy?

Myslím, ze bych dokázala všechno na světě, kdybych chtěla.
A možná to je ta tíha, s kterou každý den usínám.
Nemám proč.
Nemám komu co dokazovat. A nechci vlastně ani sobě.
Divný.

Leden, asi?