o sexu bez lásky .......zkuste to...... možná budete překvapeni. (Psal Immotyob, dílko pouze na přání vkládám) :) komentářů se nezdržujte...
přidáno 16.08.2018
hodnoceno 1
čteno 73(10)
posláno 0
Seděla v poloprázdném baru už od půl šesté. Přišla trochu dřív, protože se těšila na sklenku a cigaretu o samotě, ještě před jeho příchodem. Meměl moc rád, když byla cítit kouřem, ale toleroval to. A ona se za tu dobu, co byli spolu, naučila zakouřit si tak, aby k té toleranci ani neměl důvod. Teď je půl sedmé, ona kouří třetí a k ní ucucává třetí dvojku bílého. Zavolal přesně v šest. Řekl, že se zdrží v práci a že nedokáže odhadnout, jak dlouho to potrvá. V poslední době se to stávalo dost často a tak se ani neptala na konkrétní důvod toho dnešního zdržení. Jeho práci příliš nerozuměla a kromě toho měla na celou věc svůj názor... Bylo jí spíš smutno, než že by se cítila naštvaná. A jestli ano, tak jedině snad trochu sama na sebe.

Věděla o sobě, že vypadá víc než dobře a že, spíš než na třicet, jí lidé tipují dvacetčtyři, dvacetpět. A nouzi o příležitosti taky neměla. Jenže s ním byla už čtyři roky. A dřív se přece tak moc milovali. A stále to vlastně bylo docela fajn. On byl hezký, příjemný společník, měl dobrou práci a slibnou perspektivu. V jejích očích byl prototypem životního partnera, táty a spolehlivého živitele rodiny. A ona ji chtěla. Chtěla se znovu připojit ke svým kamarádkám, které teď většinou potkávala už jen, když se po páté vracela kolem dětského hřiště z práce. Chtěla si také vybrat hezký kočárek a z hostinského pokoje v jejich útulném 4+1 udělat dětský pokoj. A taky chtěla, aby se vzali. Jenže on se těmhle tématům vyhýbal. O dítěti se odmítal bavit úplně a svatbu měli společně naplánovanou na “ještě si chvíli užijeme svobody, lásko a pak se vezmeme ...” Ona si však už nějakou dobu nebyla příliš jistá ani tím “chvíli” ani “vezmeme” a nakonec asi ani tou láskou. Přesto s tím nedokázala nic udělat a to ji štvalo.

Její myšlenky přetrhl popel z cigarety, který se s lehkostí, ale překvapivě rychle snesl do jejího klína. A také tlak o něco výš v podbřišku. Musí na toaletu. Hned.



Když se vrátila na své místo po levé straně baru, zaregistrovala změny v osazenstvu. Starší pár se posadil asi o tři stoličky vpravo od ní a ještě dvě místa za nimi seděl muž, který tam při jejím odchodu také nebyl.

Starší žena se na ni s úsměvem krátce podívala. Usmála se tedy také a lehce kývla hlavou. Žena ji pozdrav oplatila, pak ale otočila hlavu ke svému partnerovi a přestala si jí všímat.

Mohla se tedy nerušeně věnovat hodnocení osamoceného muže, který byl právě zahloubaný do nápojového lístku. Seděl v pravé části půlkulatého baru, takže když lehce natočila hlavu, docela dobře na něj viděla. Okamžitě ji zaujal, ale vůbec si nebyla jistá čím. Odhadovala mu tak kolem čtyřiceti. Spíš štíhlý, ani vysoký, ale ani malý. Mírně vlnité, jemné, přesto však husté, světle hnědé vlasy, s trochu přerostlou ofinou, jejíž pramen mu občas spadl do obličeje, rámovaly jeho souměrný, ale nijak výrazný obličej. Rovný nos, ostře vykrojené rty se sympatickým úsměvem a světle modré oči. Ty oči - ano - možná právě ty oči. Byly něčím zvláštní. Vypadaly ... nebyla si jistá. Jakoby do toho obličeje nějakým prapodivným způsobem nezapadaly. Chvíli ho ještě pokradmu pozorovala a pak se jí někde v hlavě vynořil obrázek jejího bratrance a .... jeho oči. Byly velmi podobné očím muže, na kterého se právě dívala. Nejen tvarem a barvou, ale i tím trochu vzpurným, trochu nejistým a ostýchavým výrazem. Těmy jiskřičkami, které jakoby se v každé vteřině chtěly rozletětet do všech stran a rozhořet plamen nějakého šíleně romantického dobrodružství a vzápětí byly uhašeny mrknutím víček a hlavou sklopenou mladickým studem. Oči jejího osmnáctiletého bratránka. A přesně takové měl i nově příchozí. Oči mladíka ve tváři muže.

Právě si objednal pití, poděkoval dívce za barem a rozhlédl se kolem sebe. Usmál se na muže a ženu po své levici a pak pohlédl směrem k ní. Jejich pohledy se na okamžik střetly a ona ucítitila, spíše než zahlédla, že na zlomek vteřiny stuhl a sklopil zrak. Pak se ale ovládl, znovu se na ní zadíval a také ji pozdravil úsměvem a neznatelným kývnutím. Prsty její pravé ruky se zvedly z baru, jakoby se chystala zamávat, pak však klesly zpět na studený mramorový pult. Už se na ni nedíval.



Třetí sklenka byla prázdná. Chvíli se na ni nerozhodně dívala, pak mávla na barmanku a objednala si další. Zapálila si čtvrtou cigaretu a přes její kouř upřela zrak do zrcadel, jimiž byla obložena protilehlá stěna baru, za policemi obtěžkanými řadami sklenic a láhví. Pozorovala svůj hezký obličej a aniž by si to nějak zvlášť uvědomovala, tvarovala ho do nejrůznějších výrazů a emocí. Veselí, nerozhodnost, zadumaný smutek, ostych, vyzývavost, naštvanost, flirt, lhostejnost, svůdnost - pohrávala si bezmyšlenkovitě s mimikou svého obličeje, tvary a polohami obočí a významy pohledů. Ještě nějakou chvíli se tím bavila, když v jednom okamžiku zaregistrovala v zrcadle pohled z druhé strany baru. Klidný, přívětivý, zkoumavý pohled muže, jehož si před chvílí sama prohlížela.

Když zjistil, že si ho všimla, jakoby opět na chvíli ztratil klid a zrak mu sjel trochu stranou. Pak se ale hned vrátil, znovu se jí zadíval do očí a trochu omluvně se na ni přes zrcadlo usmál. Usmála se také a bezděčně pozvedla sklenku ve známém spikleneckém gestu. On však už v té chvíli zabloudil zrakem jinam. Trochu narychlo, jak se jí zdálo. Z důvodu, jemuž nerozuměla, ji to zamrzeło a kdyby si v tom okamžiku byla schopná upřímně přiznat všechno, snad i zranilo. Úplně ztratila náladu. Ale proč ? Že by už působilo víno a její rozladěnost z dnešního, ne příliš povedeného večera? Nevěděla. Chtěla však najednou pryč, to cítila jasně. Mávla na dívku za barem, zaplatila, krabičku cigaret hodila do kabelky, naposledy zkontrolovala display telefonu, jestli se neobjevil nějaký vzkaz a odcházela.

Pokud však chtěla ven, musela projít těsně kolem něj. Uvědomovala si to a opět si nedovedla vysvětlit, proč to vnímá tak zvláštně - s napětím, s nervozitou, ale i s jakýmsi vnitřním vzrušením.

Řekla si, že to zvládne se ctí a klidem. Prostě projde kolem, bude se dívat jinam a neohlédne se. To je vše - jednoduché.

Vztyčila hlavu a dala se do toho. Když jí zbývaly dva kroky, aby byla obličejem na úrovni místa, kde seděl a tři, aby k němu byla zády, muž k ní otočil hlavu a pak se na barové židli otočil celý.

“Vy už odcházíte ?” Zeptal se s trochu posmutnělým výrazem. “Celou dobu přemýšlím, jak vám to říct a nepřišel jsem na nic lepšího, než co mě napadlo hned na poprvé. Ale teď to vypadá, že už to stejně nestihnu...”

Ani nevěděla, jak se zastavila. Než však dořekl tu druhou větu, trochu se uvolnila, přešlápla z nohy na nohu, lehce pokrčila pravé koleno, čímž se její levý bok zhoupl, trochu vyzívavě, doleva.

“Vy jste se mnou chtěl mluvit ?” Dostala ze sebe dostatečně pevně, dokonce i s lehkým podtónem údivu. Uvědomovala si však také, že zřejmě nedokázala úplně skrýt jemné zacinkání rolniček vzrušení, které uvnitř najednou cítila znít docela zřetelně. Vzrušení a zvědavosti...

Když ho teď viděla tak zblízka, až se jí zatajil dech, jak se jí líbil. Byl skutečně přitažlivý. Ne krásný takovým tím klasickým časopisovým způsobem. Jinak - jakoby jen ta zvláštní směsice klidu a zároveň jakéhosi očekávání, co z něj sálala, dokázala okolo něj vytvořit atmosféru, v jejímž poli se zdál tak jednoduše...... hezký, milý, neodolatelný.... Ovšem to, co na něm bylo vyjímečné, se jí stále nedařilo zhmotnit do žádné konkrétní myšlenky, či představy.



“Ne, nechtěl jsem s vámi mluvit - nejsem si jistý, jestli bych to zvládl. Jen jsem vám chtěl něco říct...”. Zase ty sklopené oči a ostýchavý výraz.

“Co jste mi chtěl říct ?” - záměrně nevzrušený konverzační tón, který se však ani na podruhé úplně nepovedl.

Chvíli ještě nepřítomně hleděl někam mezi její prsa a bradu, jakoby se definitivně rozhodoval, pak zvedl pohled a na poslední tichou vteřinu se jí zahleděl do očí.



“ Jste tááááák krásná dívka. Nechcete se mnou mít dítě? Postarám se o vás.”



Neudržela se. Koutky úst jí povyjely mírně nahoru v bezelstném, překvapeném, veselém, úsměvu. Hned je však zase stáhla a zatvářila se neutrálně - až příliš, na to, jaký výraz ji přemohl před vteřinou... On si však její, na okamžik rozzářené tváře, nejspíš všiml. Tím si byla téměř jistá. Tak co teď? Nakonec se rozhodla - sama dost zaskočená tím, s jakou lehkostí to rozhodnutí přišlo.... Hlavou ji na chvíli problesklo - “co jsem to vlastně za člověka ?” - ale ta myšlenka se nesla na dalším velkém veselém úsměvu.

Teď tedy na chvíli budeme hrát hru a uvidíme, co se z ní vyklube.



Zvedla hlavu mírně ke stropu, pohled doleva nahoru, pár vteřin jakoby přemýšlela a hledala slova, kterými by reagovala na tu, tak originální, výzvu.

Slova, která byla však už dávno připravená:

“A skutečně se o nás postaráte?”

Doprovodila je, tentokrát již upřímným a uvolněným dlouhým milým úsměvem a pohledem do jeho modrých chlapeckých očí.

.....zase sklopil zrak.... na chvíli jí to přišlo zvláštní - u muže, který je tak suverénní a ktrerý flirtuje způsobem, k němuž je potřeba velké sebevědomí a sedeovládání, aby nevyzněl úplně směšně nebo trapně nebo prostě divně....



“Ani netušíte jak moc a jak rád...”



řekl a i on už byl svým pohledem vpitý do jejích očí. A usmíval se. Mírně, mile a bez rozpaků...



Tak, to byla krátká hra - pomyslela si - protože v tu chvíli už měla tvář zalitou tak širokým úsměvem, že si ani sama nedokázala vybavit, kdy se naposled cítila takhle..... asi..... příjemně ?



“Dobře, půjdu ven a počkám. Dám si ještě cigaretu, vy se tady zatím zbavte svých dluhů a něco vymyslete.... máte na to 6 minut.”

Znovu se usmála, otočila se a aniž by čekala na odpověď, zamířila svůdným uvolněným krokem ke dveřím. Celé její tělo zaplavila podivná nálada, složená z mnoha různých zdánlivě protichůdných pocitů - klid / vzrušení, uvolnění / napětí, pohoda / netrpělivost, pocit manipulace / ale i vítězství, zvědavost / ale žádná potřeba odpovědí , .... celé dohromady to však bylo tak neskutečně opojné....



Svých 6 minut ani nevyužil. Vstupní dveře se rozlétly, jako by jimi utíkal někdo bez placení. Udělal dlouhý krok směrem k parkovišti, pak se zarazil, rozhlédl se a už stál u ní. V ruce držel láhev vína. Toho, které ona do teď pila.

“Mám to vymyšlené” oznámil s milým, trochu nervózním výrazem, v očekávání její odpovědi. “Támhle mám auto. Přes léto vždycky vozím deku. Kousek za městem je les a v něm malá mýtina. Je moc hezká. Občas se tam stavím, když jsem zrovna tady a nemám společnost. A dnes je teplý večer......???? Mohli bychom jít ke mně do hotelu, ale nejsem si úplně jistý, jestli by vám to bylo příjemné... jestli by vám třeba nevadilo, že vás se mnou někdo vidí, nebo tak... tady to přeci jen není New York, že ...? ....tak tedy, co myslíte....???”



“Mýtina v lese je moc fajn nápad” ... řekla, a opravdu to tak myslela.... “a jestli je ta vaše deka měkká...” ....úsměv....



Za chvíli už seděli v jeho Range Roveru a mířili z města. Dívala se na něj z profilu z místa spolujezdce. Na jeho pravidelnou hezkou tvář, podsvícenou jemnou září přistrojů palubní desky. Na to jak držel obě ruce na volantu a soustředěně hleděl na stmíváním zešedlou silnici před nimi. Nemluvili. Ale nebylo to nepříjemné. Najednou dostala nepřekonatelnou chuť se ho dotknout. Trochu se k němu pootočila v sedadle, zvedla ruku a beze spěchu ji přiblížila k jeho. Viděl, co se chystá udělat, ale neotočil se k ní. V poslední chvíli ucukl, zvedl ruku k obličeji a poškrábal si tvář pod pravým uchem, jako by ho tam něco dráždilo. Jeho oči v té chvíli vyzařovali tak obrovský a neovladatelný výraz strachu a paniky, že se na vteřinu sama lekla a stáhla svou ruku zpět.

“Promiň, prosím tě, promiň” řekl omluvně sotva slyšitelným hlasem...”víš, já ... nevím, jestli bych se dokázal ještě ovládnout, kdyby ses mě teď dotkla...” Pak se k ní otočil a díval se na ni s omluvným a tak trochu prosebným výrazem.... “už to není daleko, už tam skoro jsme” .... úsměv....

Občasné pohledy, které ji teď věnoval, jí zase uklidnily... A její chuť na milování s ním v ní rostla tak, že za několik minut už v ní nezbyl ani malý kousek místa pro cokoliv jiného.



Jeli poněkud déle, než chvíli a když nakonec zastavil mezi stromy, byla už tma. Reflektory jeho vozu osvětlovaly prostor před nimi. Stromy, mezi kterými stáli, tvořily hranici mezi lesem a malým volným prostorem ve tvaru “o”. Mýtinka byla skutečně jen malá. A když zhasnul světla a ona pohlédla vzhůru k noční odloze, připadala jí spíš jako tůň, ukrytá hluboko v pohádkovém lese. Tůň, jejíž břehy tvořily špičky stromů a jejíž měkká hladina tmavnoucí teplé letní oblohy ji vítá do jiného, kouzelného, magického světa... Tůň, v níž se utopí a dá jí zapomenout na její obyčejný všední svět a život ..... alespoň na krátký okamžik...



Stál vedle ní, aniž by ho vnímala nebo si ho jen všimla. V jedné ruce otevřenou láhev vína, přes druhou měl přehozenou deku. Čekal. Tiše. Nechal ji, ať se dívá a sní... už to stejně nebude trvat dlouho.... a on bude s ní ....

Když si ho všimla, usmál se, pozvedl mírně obě ruce a vykročil do mýtiny. Usmála se taky, zavěsila se do něj a nechala se vést. Jakoby na nějakém krásném plese kráčeli z parketu ke svému stolu. Už se nebránil .... Bylo to velmi, velmi hezké...



To, co spolu zažili potom, se jí žádným způsobem nepodařilo pochopit... Něco tak nádherného nikdy nezažila. Žádné milování, které do teď okusila, se ani zdaleka neblížilo chvílím, které prožívala nyní.

Nespěchal. A ani ona ne. Dotýkali se, líbali a hladili. Postupně jeden druhého zbavovali částí oblečení, až byli úplně nazí. Stále se dotýkali, teď na jiných místech svých těl, a pak na všech místech...

Oba společně v sobě drželi tu obrovskou zvířecí sílu, co v nich každým okamžikem rostla. Poutali ji a stavěli jí hráze. Až už ji nakonec nedokázali zadržet a ona vybuchla s takovou intenzitou, že všechno okolo nich zmizelo. Všechno bylo rozmetáno a rozplizlo se do vlhkých horkých šedočernotmavomodrých chuchvalců vášně a slasti, do přívalů vln z hlouby té tůně, ve které se vznášeli. A trvalo to tak hrozně dlouho, tak nekonečně dlouho, celý lidský život, několik lidských životů, životy celých generací... až nakonec na obloze nad nimi vzplála galaxie... a pak druhá a další a další.... a pak hořela a vybuchovala celá obloha... v jednom jediném okamžiku, v jedné nanosekundě, a pro oba stejně....



Pak v sobě ještě dlouho leželi ... Jejich dech se postupně zklidňoval a jejich tep zpomaloval.... pomalu a dlouho ... a on byl stále v ní a ona rozpuštěná v něm...



Nevěděla, kdy se to stalo, ale v té chvíli už jen leželi vedle sebe...



“ ....a teď už asi nosíš naše dítě....”

řekl tichým měkkým hlasem. Ležel na boku vedle ní, hlavu měl podepřenou dlaní, druhou rukou jí něžně hladil břicho a usmíval se. Taky se usmála a s trochu rošťáckým výrazem v očích i v hlase odpověděla



“ ... no, taky mám pocit, že budu potřebovat pilulku...”

“ nechceš si dát radši cigaretu....? “

Měl pravdu, cigareta by byla fajn. Přikývla a nechala ho, aby se přes ní natáhnul a dosáhl ke svému saku, které leželo zmuchlané na její straně deky.

“ ty kouříš ?” - zeptala se, zatímco on šátravě prohledával kapsy - “ myslela jsem, že ne. Neviděla jsem tě tam v baru kouřit.”

“Moc ne” řekl se zvláštním úsměvem a s tím trochu provinilým chlapeckým výrazem v očích. “ jen při zvláštních příležitostech”.



Ještě trochu víc se přes ní nahnul a konečně nahmatal, co hledal. Z úzké hluboké kapsy svého, na míru šitého saka vytáhl nůž s dlouhou štíhlou zubatou čepelí a ....



..... postaral se o ně.....



pak si zapálil svou první cigaretu po několika dlouhých týdnech abstinence

přidáno 20.08.2018 - 00:12
Byl mi podezřelej od tý doby, co z baru vylezl řídit auto. Zhrzelé naivky jsou však děsně neopatrné. Je to od něj moc hezké, že se o ně postaral navždy.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Postarám se... : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Hořet a nevyhasnout
Předchozí dílo autora : Pihovaté nebe

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku