Nepoknedlíš

Když vstoupil do stanu, zrovna se vydeklovávala. Zakoumal po ní a nemohl přecílit lampu.

"Co na mě tak bžíš? Tos nikdy nevokoumal vydeklovanou fanku?" - "Ale vokoumal, to jo... Ale víš... Jsem do tebe zašpérovanej od doby, co jsem prga na podobce pobžel tvoje kňoule..." - "Moje kňouličky?" zacinkala.

Nablížil se k ní a něžně jí ňuchnul po čmucháku. "Jsi tak ladná... Ten tvůj čmuchák, tvoje lampičky, tvůj komínček a kňoule. Zadeklovaná nebo vydeklovaná, jsi nejladnější fanka, co znám." A dvakrát jí ňuchnul po komíně a pak pozvolna přejel čmuchákem do újezdu mezi kňoule. Ňuch, ňuch, ňuch. Poňuchal ji, zhasnul lampy a naladil její kopák. Kopák poklidně a pravidelně kopal.

"Běž už psát," cinkla mu. "Zjitra musíme nakrabit až na haltek." - "Tak si trochu poknedlíme." - "Nepoknedlíme. Nic tam neknedlí, musíme to dokrabit." Cinkla a počesala ho po pažitce.

Rozsvítil lampy a posvítil jí na návěst. Nablížil k ní svou návěst. "Špéruju tě, milá fanko. Víš?!" - "Ale nežbleptej. A běž už psát." Odblížila se a zadeklovala si výkňoul, aby ho nerozhašovala. "Brou a psi už!" cinkla a rozlila se ve stanu.

"Brou" cinkl, rozlil se taky a vokoumal její horizont, jak poklidně a pravidelně měchá. V tu chvílu už snula.

Nepoknedlíš, nedokrabíš, nepřeňucháš, pomyslel si, zatímco dole v újezdě roloval šukafon na halteku.