Ne, to není dobou, to my jsme divní...
přidáno 02.01.2018
hodnoceno 13
čteno 307(21)
posláno 0
Každého lze vystopovat.

Na internetu není soukromí a neexistuje anonymita. Každý krok, každá navštívená stránka, každé kliknutí je zaznamenáno a uloženo. Každý, kdo se vyskytne na síti, chtě nechtě zanechává stopy a nepřímá vodítka. A právě tyto indicie mohou být použity pro sledování osob a získávání informací o jejich soukromí, aniž by byl porušen jediný zákon a prolomeno jediné heslo.

A to je podstata internetového stalkingu - legální získávání informací, které nejsou určeny vám.

Karel Čížek: úvod povídky Stalker číslo 47


* * *

Poslední den v roce. Sníh. Malé město.

Velké jen natolik, aby mohlo mít na náměstí malou kavárnu. A malé jen natolik, aby ta kavárna byl jediný slušný podnik, který je v tuhle hodinu otevřený.

Stmívá se. Rozsvěcí se první lampy. Přes náměstí kráčí děti, na saních za sebou táhnou krabici s dělobuchy.

V kavárně právě slečna v zeleném svetru rozsvítila světelný řetěz ve výloze a přesunula se k barovému pultu. Utírá sklenice.

Do nového roku s čistým sklem!

V kazeťáku hraje tisíckrát ohraná "vánoční pohoda".

Barmanka kouká ven. Takhle je zima nejhezčí - přes okno z vyhřáté místnosti.

Sníh. Večerní autobus. Běžící muž. Ujelo mu to před nosem.

Sklenice. Hrnečky. Jízdní řád.

Otvírací doba. Zvonek nad vchodem. "Dobrý večer"

"Dobrý, co si dáte?" - "Něco teplýho..." - "Cappucino?" - "Třeba."

Věšák na kabáty. Zvuk kávovaru.

Sednul si k baru. Prohlíží si menu.

Vůně kávy ve vzduchu. Už se to nese. "Děkuju, zachránila jste mi den." Zatím spíš ze zdvořilosti.

Sváteční hudba ve vzduchu. Sami dva v místnosti. Kradmé pohledy. Zrzka v zeleném svetru. Povědomá tvář.

Plešatý chlápek v kožené bundě. Koho mi jen připomíná? Obličeje se tak opakujou.

Zrzka rovná hrníčky. Chlápek pije kávu. Magneťák hraje:

I like beer, and I like cheese
I like the smell of a westerly breeze
But what I like more than all of these
Is to be on horseback.

Hey and away we go
Through the grass, across the snow
Big brown beastie, big brown face
I'd rather be with you than flying through space.


"Poslyšte..." promluvil chlápek. "Nejste vy náhodou Majka Kleinová?" - "Jo, to jsem já...." usmála se.

"Jé, tak to vás rád poznávám. Vy si mě asi... nepamatujete..." začal. Napil se kávy a zamíchal pěnu. "Já vás znám už asi pět let... Teda jenom přes facebook. Jmenuju se tam Profesor Polyhistor. Nedávno jsem vám gratuloval k narozeninám a uvědomil jsem si, že vás vlastně ani neznám." - "Jo... To je možný."

Barmanka se zastavila v utírání hrníčků. Chlápek se znova napil kávy. Znova zamíchal pěnu.

"Ta dnešní doba je stejně divná... Známe se přes sociální sítě a když se potkáme naživo, tak nevíme co si říct." začal. - "Nemusíme si povídat." odpověděla a pokračovala v utírání hrníčků. - "Jo asi máte pravdu." Vzdychl a zase se napil.

Kytarové sólo. Sborový zpěv. Tubullar bells.

Chlápek se nadechl, otevřel pusu jako kdyby snad chtěl něco říct ale zarazil se. Znala to moc dobře. Od té doby, co lidé nechodí tolik do kostela plní roli zpovědníků barmani.

"Kam jedete?" zeptala se ho. - "Zpátky do města. Pohádali jsme se s přítelkyní a to tenhle rok ještě ani nezačal." - Podívala se na hodinky: "Ještě vám jede jeden autobus. Za hodinku... A ještě máte čas na to se usmířit." - "To jste hodná, ale já nevím, jestli to usmíření stojí za to..."

Sólo na xylofon. Elektrická kytara.

Znova pohled do kávy. Znova se napil. Znovu kradmé pohledy.

"Ne, to není dobou, to my jsme divní..." povzdechl si. Znova vzdechl, znova se napil, znova se podíval do kávy.

Barmanka uložila právě utřený hrníček a zeptala se napřímo: "Co vás tak trápí?"

"Co jsem to za člověka?" Zeptal se ten kožené bundě ale nečekal na odpověď. Místo toho se jí začal vyptávat. "Pamatujete si na rok 2013? Víte, co jste v té době dělala?" - "No... Snad ano." - "A říká vám něco projekt NuDays?"

Strnula. Přesně věděla o čem mluví.

Považovala to za takový hřích mládí. Jeden fotograf, se kterým ji ten rok seznámili, se snažil prověřit známé přísloví "Šaty dělaj člověka". Snažil se to prověřit tím pro fotografa nejméně překvapivým způsobem a sice ... že fotil nahé lidi. Každý den jednoho. Snažil se v těch fotkách pak vidět tu esenci člověčenství, pokud to vůbec šlo.

Ona mu tehdy zapózovala před nějakou igelitem přikrytou výlohou kousek od Žabky. Bylo to v noci, fotil s bleskem.

"Ano, na to si vzpomínám," odpověděla.

Dostala tehdy několik nabídek k sňatku, ale měla za to, že se na to rychle zapomnělo. Jako na každý velký umění.

"Ten fotograf vás tehdy označil na backstage fotce. Tak jsem si vás přidal do přátel. Vy jste mi to tehdy odkývla a já pak následující roky sledoval, jak vychováváte syna, jak slavíte narozeniny a jak vaříte kávu. Nikdy jsme vám nenapsal, nikdy jsem se s váma nesetkal, ale tu vaši fotku, tu mám v srdci dodnes..."

Přemýšlela co má dělat. Nejdřív jí hlavou projela myšlenka na úder tupým předmětem a útěk, krev na sněhu a pak jí došlo, že to vlastně není zas tak dobrý nápad.

"A co ode mě chcete?" - "Nic. Jenom jsem to potřeboval někomu říct." A napil se.

Sólo na glockenspiel.

Byla to absurdní situace. Skoro se neznali a ona přesto hrála nějakou roli v jeho životě. Netušila kdo to je a on přesto nějakým způsobem viděl do jejího života. A viděl jí nahou, to v neposlední řadě.

Skladba na kazetě vrcholila, hlas oznamoval jednotlivé nástroje: "Grand piano...". Sólo na klavír. "Reed organ" a zahrály varhany.

Oba mlčeli. Jen hudba hrála.

Dopil kávu. "Tak já už zaplatím a půjdu..." - "Ále, kam byste chodil? Venku je zima..." usmála se.

Sólo na mandolínu.

Hlas na nahrávce oznámil "Tubular bells" a ty začaly hrát. Chlapík v kožené bundě se právě rozhodl, že zůstane.

Dal si druhou kávu. Povídali si. Sníh padal a hodinka uplynula jako nic.

Když odcházel, řekla "Počkejte". Otočil se za ní. Ona si vyhrnula si svetr (a s ním tričko) až ke klíční kosti a pak ho okamžitě pustila. Říkají tomu flashing. F65.2.

"Nemám syna. To jste si špatně vyložil." Dodala na vysvětlenou. Na vysvětlenou něčeho úplně jiného.

* * *

Slova dozněla, ale počítače dál běžely a zaznamenávaly informace o dalších stovkách cizích lidí.

(závěr povídky Stalker číslo 47)


Viz https://k47.cz/povidky/stalker-cislo-47.html

přidáno 08.04.2018 - 20:47
člověčenství je moc pěkné slovo. líbí se mi, způsob, kterým je napsaná, je můj šálek kávy :)
přidáno 06.01.2018 - 23:34
Singularis: ano. Tahle povídka už je připravená na zfilmování (asi nejvíc ze všech mých povídek).

Jistým vodítkem ohledně flashingu je ona šifra "F65". Ale není to odpověď, jen nápověda.
přidáno 06.01.2018 - 19:53
Formou mi to připomíná spíše scénář filmové scény než povídku (až na to "povídali si", to ve scénáři být nemůže).

Ale téma je mi blízké a ta situace mi nepřipadne divná, spíše jen pro lidi dosud nezvyklá, protože v minulosti nenastávala nebo jen velmi vzácně. Je to v podstatě jako potkat filmovou či literární postavu, případně známého interpreta, ale slavní lidé jsou už na paparazzi a podobné jevy zvyklí a mají kariéry, kterým to neuškodí. Běžní manažeři ale nejsou zvyklí, že jeden večer zhlédnou v kině film o nějaké osobě a následující odpoledne je ta osoba na pohovoru žádá o práci (a je to určitě ona, protože údaje z jejího životopisu se shodují s tím filmem). Takové situace v minulosti neexistovaly, ale možná se začnou stávat čím dál častěji, protože i docela obyčejní lidé se v čím dál větší míře stávají filmovými či literárními postavami, které hrají určitou roli, majíce diváky/čtenáře.

Navíc, politici a podnikatelé anonymitu na internetu nechtějí podporovat, protože podnikatelé na identifikaci uživatelů vydělávají (vždyť jen kolik webů používá cookies...) a státu zase pomáhá rozkrývat organizovaný zločin. Je také nezbytným předpokladem, aby mohly fungovat např. e-shopy či elektronické bankovnictví.

Ale nechápu ten konec s flashingem.
přidáno 06.01.2018 - 18:37
Výborné téma, výborně napsané s nečekanou pointou.
přidáno 05.01.2018 - 11:09
Výborná poviedka ;)
přidáno 04.01.2018 - 09:36
Alan_Noak: cenzura na fotkách mi přijde absurdní.
přidáno 04.01.2018 - 07:35
Bavilo a částečně znám. Je to nejakou dobu, co jsme opustil FB jako bublinu pro přátele a otevřel se více svetu. Sdílím jiné věci a taky když mě zaujme naka slečna na kterou se fajn dívá (většinou z nějakýho projektu) tak si ji i přidám. FB tak už nemám jen o minimech, svatbach a kalbach. Je to mnohem barevnější a zazivnejsi. Jen ta cenzura na fotkách je teda oprus.
přidáno 03.01.2018 - 15:09
To je hodně zajímavé i s tím zarámováním do těch citátů. Občas si říkám, jestli si lidi uvědomují, jak se dá "vytěžit", co umisťují různě do virtuálních prostorů.
přidáno 03.01.2018 - 13:07
.. mě prostě dostala ta atmosféra, co se tvou povídkou táhne.. navíc, i když mi tohle téma přijde celkem ohrané, tys to pojal originálně, poutavě, reálně.. baví mě, dokázala bych v tomhle duchu číst dál a dál..
přidáno 03.01.2018 - 01:51
Homér: Jsem rád, když si z mých povídek čtenáři odnesou něco nového.
přidáno 03.01.2018 - 00:54
Rád se dozvím něco nového do života, obohatit se přínosnými pojmy. Kačko...Co? Flashing a to hned! Četl jsem to, bavilo mě to, zajímalo by mě jak to bylo dál.
přidáno 02.01.2018 - 15:00
Hezký výsledek nočního bdění, jen co je pravda.
přidáno 02.01.2018 - 14:33
Skvělá pointa, vtáhl jsi mě do příběhu, který jsi skvěle proložil tou hudbou, jako bych tam byla, do příběhu naší doby,do příběhu který nahrává i diagnózám F 65....a vlastně spoustě diagnóz začínajících na F, takže tvoje povídka má pro mě více rovin k zamyšlení. Izolovanost jedince...vliv současnosti na rozvoj F diagnóz...závislost na sociálních sítích...virtuální svět. Jsi velice všestraný a inteligentní.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pohádka o fotce : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Nepoknedlíš
Předchozí dílo autora : Natálie

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku