Králové a draci

Na začátku padla brána. Nepřítel zašlapal zdi a zvony praskaly, že nesplácel se dluh. Nebesa protnul pláč. To zahřměl roh. Splašená jízda vyjela na poslední vzdor. Pak se zvedl prach. Beztvaré stíny po stovkách opouštěly hrad. A ztratil se král.

Plavil se vyprahlou pouští. Bloudil. Nenacházel tam přístav. Belhal se bez ustání dál. Boty se rozpadly únavou. Šaty zas ohlodal čas. Písek ho svědil pod kůží, že toulal se prázdnotou sám. Nakonec zaskřípala ozubená kola a zasekl se stroj. Tělo se zhroutilo k zemi. Vítr slavnostně zatroubil. Král se plazil z posledních sil. Nad hlavou mu tehdy kroužil stín. To se k němu snášel drak. Přistál ztěžka do horkého písku. Tam ukázal ztracenému vládci směr. A byl by býval odletěl. Kdyby ho král nepoprosil, aby s ním aspoň pár kroků šel. Drak napřed podrážděně funěl, že poustevníka vůbec musel hledat. Přání však vyhověl. Loudal se s ním tou pustinou. Držel si odstup. Ale neodcházel. Sám sobě už nerozuměl. Tak se králi posmíval. Popichoval ho, že byl malý. A plival po něm, že zapříčinil tak vlastní neštěstí. Vladař ho s radostí poslouchal. Konečně nebyl sám.

Než slunce obkreslilo podruhé svět. Drak se zastavil, že srdce ho bolelo. Prosil krále, ať jde! Ať neohlíží se zpátky! Ten však nikam neutíkal. Posadil se a vyprávěl mu o svém otci. Jaký vlastně býval život za jeho nešťastné vlády. Drak utrousil několik hořkých slz. Setřel si tu bezcitnou masku hrubým pískem z tváře. Byl pyšný na malého krále. Nechal ho vyšplhat na svůj hřbet. Neváhal. Rozběhl se. Máchnul mocnými křídly. Vzlétnul a rozerval mraky. Vladař oněměl úžasem. Celičká zem mu ležela obnažená před očima. Uviděl azurová moře okusovat břehy rozsáhlé pouště. Spatřil husté hvozdy i majestátné štíty hor, co natahovaly se ke slunci. Drak křižoval vzduchem. Plašil tak hromové ptáky. Odnášel krále do své sluje, že mu tam domov darovat chtěl. Ta skála byla šedá. Byla prázdná. Nebylo to místo pro takového vládce. Obletěli proto ten zapomenutý kraj. Vyplenili starodávné hrady. Odnesli tamější poklady. S vzácnou kořistí se vrátili do skály. Zlatem ten horský palác vystlali. Král se potom radoval, že někam nakonec patřil. A drak sám sobě už rozuměl.

Od té doby se měli k sobě blíž. Ráno skotačili v oblacích. Zápasili s mořskými obludami. Nebo se váleli ve sněhu. Večer chodil drak brzo spát, že zakrátko byl unavený. Malý vladař proto vycházel ze sluje. Pozoroval venku noční oblohu. Zkoumal třpytivé hvězdy, že je od narození nosil v hrsti. Přemýšlel, proč právě v noci svítí.

Jednoho večera si hvězd vůbec nevšímal. Upoutalo ho tančící světlo v dálce. Přelilo se přes nerovné pláně. Prchalo před plechovou nestvůrou. Kvílelo, že se blíží smrt. Král na místě zkameněl. Příšera se plazila k vrcholku hory. Do široka rozevřela obludný chřtán. Vyvrhla roj bledých přízraků. Hnaly se. Šeptaly. Pospíchaly do dračí sluje. Srůstala jim ústa. Oči skrývaly zakalené perly. Z rukávů jim trčely ostré jehly. Šeptaly nesrozumitelné kletby. Vtrhly do jeskyně. Vladař se rozběhl za nimi. Bodaly do masa. Řezaly. Otvíraly spícího draka. Hemžily se kolem nehybného těla. Šeptaly zakázané čáry. Král se snažil stvůry zahnat. Sekal do prázdna. Kopal. Kousal je do plášťů. Křičel ze všech sil. Drak zasténal. Trhnul s sebou.
„Probouzí se!“ ječely blouznivé přízraky.
Popadly bezmocného vládce chladnýma rukama. Vynesly ho rázem dveřmi ven. A on poznal, že ty bílé stíny poslal nepřítel.

***

Nepřítel Wilhelm napjatě pozoroval malého chlapce. Chudák. Dědečkovi se zastavilo srdce. Exekutor si ve svém povolání nijak neliboval. Byl to vskutku nešťastný případ. Marnotratný syn po sobě zanechal osiřelé dítě a nezměrné dluhy. Nepomohla ani exekuce. Starý pán nemohl takové břímě unést. Chvíli splácel. To ano. Snažil se šetřit na jídle. Potom přišly komplikace. Banka byla netrpělivá. Všechny ústupky už vyčerpal syn. Poslali Wilhelma částku opět vymáhat. Zazvonil. Vstoupil. Bylo otevřeno. Pak se představil a starý pán se vyděsil. Blouznil, že majetek je bezcenný. Chytil se za srdce. Zřítil se k zemi. Exekutor okamžitě zavolal sanitku. Záchranáři dělali, co mohli. Bylo to k ničemu. Doktor otevřel dveře. Nešťastně kroutil hlavou. Chlapec se rozběhl za dědou na nemocničním lůžku. Anestetika vypověděla během operace službu. Stařec se probudil. A bolestivě skonal. Hoch s papírovou korunou pak dlouho plakal. Wilhelm se k němu sklonil. Říkal, že dědeček bojoval do posledního dechu. A na každého padlého hrdinu už u stolu čeká Ódin.

„Proč vládce bohů neodvolá čas? Proč mrtvé neprobudí? Proč pořád spí?! Vy jste dědovi ublížili! Podívejte! Vždyť je smutný,“ naříkal osiřelý kluk.

Snažili se mu to vysvětlit.Umínili si popsat, jak se věci vlastně mají. Jenomže on je neposlouchal. Utekl do skromného pokoje a vzal s sebou opotřebené hračky.

„Co s ním bude teď?“ zeptal se doktor nešťastně.

Exekutor se ztěžka posadil.

„Zítra si ho převezme sociálka. Postará se, aby vyhovoval současnému světu,“ otevřel láhev rumu a zhluboka se napil. „Majetek starého pána banku nijak nezasytí. Chudák. Odešel s vidinou, že vnouček bude ještě dlouhá léta splácet.“

Doktor pak na sucho polknul a natáhl se pro láhev. Wilhelm mu ji velmi ochotně podal.