ať už netrpí chlapci

nevím, proč vždy když spím vedle něj, části našich těl se ve spánku dotýkají a prolínáme se jeden s druhým, proč se mi vždy zdají sny tak reálné, až bych přísahala, že hodiny ve spánku probrečím, až se ptám, jestli se věci tak děly nebo ne.

a dnes se mi zdál jeden opravdu surový, analogicky přesný až reálný, ovšem tolik hluboce zarmucující sen.
byl o muži, kterého miluji, má totiž být otcem mých dětí, je pro mne perfektní. ten samý muž si jako dítě teprve vstupující do rozkvětu mládí, ve svých asi dvanácti letech, prošel krutým peklem ze strany muže asi o desítku let staršího. tak starého, jako je můj muž nyní.

v tom snu se můj drahý přítel ocitl v roli onoho násilníka a já odkrývala jeho děsivou a pokřivenou mysl. v tom snu nebyl on oběť, nýbrž se po svých zkušenostech stal trýznitelem on sám. a pod ním, pod zámkem, nevinný dvanáctiletý chlapec, vyhublý, hnědé vlasy, modré oči, zničený a navždy poznamenaný. propukla jsem v pláč, v hroznou vroucí a bílou zášť k jeho utrpení. ten chlapec, ve snu ještě zabalený v jakési pavučině, kdo ví, zda měla znázorňovat už neodstranitelnou tíhu toho hrozného trýznění, milovala jsem ho v tu chvíli stejně jako miluji mého drahého přítele teď.

probudil mne z pláče a já jen prosila.
jen jsem ho prosila.

ať už netrpí chlapci...