Cestou domů

Seděl jsem ve vlaku, lidi kolem spali. Jeli jsme tunelem, pak jsme z něj zase vyjeli. Chtěl jsem taky spát, ale nešlo mi to, tak jsem se koukal z okna, jak vjíždíme do tunelů a pak z nich zase vyjíždíme, jak letíme krajinou, jak letíme večerem.
Lesy a louky a pole, zbytky dne, osvětlené stanice, kterými se jenom projíždí. S loktem na úzkém tvrdém hranatém parapetu a s dlaní pod bradou jsem mžoural na krajinu. Pak jsem ztuhnul. Zase jsem ji uviděl. Stála tam venku na louce a koukala se na mě.
Rychle jsem vstal. Přes kolena a přes tašky do uličky, k záchodkům, ke dveřím. Chtěl jsem najít záchrannou brzdu nebo aspoň průvodčího, ale vlak nakonec zastavil sám. Otevřel jsem dveře, seskočil dolů na násep a rozhlédnul se. Běžel jsem zpět směrem k místu, kde jsem ji viděl, běžel jsem neposečenou červnovou loukou, dlouho a rychle, hlavu plnou chmýří z pampelišek, boty plné bláta a vody.
Tady! Tady to bylo, tady u toho bodláku. Ale už tu nebyla. Rozhlédl jsem se. Kus dál od trati byl les, tam snad šla, tam šla, zase jsem se rozběhnul. Půda byla podmáčená, byla tam spousta bláta a vysoká tráva mě šlehala do rukou. Lítaly mouchy, lítali komáři a vosy, ale já byl rychlejší a ještě jsem stíhal hledat v trávě stopy, jenom na dech už čas nebyl a plíce mě řezaly do žeber. Mezi smrky se něco mihlo.
První stromy, roští, les. Ne, už nemůžu běžet. Mezi smrky se něco mihlo, je tady, přijde ke mně. Zase jsem začal dýchat, šel jsem lesem a snažil jsem se ji zase zahlédnout, smrky mi kladly proti hlavě a proti hrudi a proti rukám silné suché černé větve. Každý krok praskal, už byla tma, do vlasů mi padalo jehličí.
Po chvíli jsem se dostal k listnatým stromům, kde bylo víc prostoru a kde byla tráva, kde ze země koukaly vrcholky pískovcových skal. Byla tady. Byla někde tady. Zavolal jsem ji. Ne, nemá cenu volat, přijde sama, ozve se. Znovu jsem ji zavolal. Jen listy šustily pod nohama, jinak bylo ticho. Svítil měsíc a byly vidět hvězdy, v tom nejasném světle se všechno zdálo šedivé. Zakřičel jsem. Ticho. Dlouho jsem ho poslouchal a pak se dal zase do běhu.
Dusal jsem mezi stromy a mezi kusy pískovce, zablácené boty po vlhkém listí, a postupně jsem zrychloval, pořád jedním směrem, kudy snad šla, kudy musela jít. Volal jsem. Ne, nemá cenu ji volat, neozývala se, mlčela. Mlčela a já volal a běžel, až jsem zakopnul a rozedřel si koleno a vstal jsem a běžel jsem dál a les byl zase hustší a skály vyšší a zase jsem zakopnul a hlína se mi na kalhotách a na kůži mísila s krví a ona pořád mlčela.
Zastavil jsem se, už jsem nemohl křičet. Sednul jsem si na kus pískovce a otřel si slzy. Seděl jsem, mělce dýchal a co chvíli odplivoval suché sliny z jazyka.
Zasmála se. Zasmála se, docela blízko, docela blízko zacinkal smích. Otáčel jsem hlavu a zvedl jsem se a prsty už hledaly úchyty, zasmála se seshora, nahoře, na skále se zasmála, lezl jsem po pískovci, mech ustupoval z cesty, drsný kámen se mi hrnul pod nohy a já lezl a nahoře bylo borůvčí a seděla v něm, našel jsem ji, ústa a oči a ramena a drobná ňadra se smály, bílá kůže jí svítila měsícem, vyšel jsem k ní a zasmála se a pohodila vlasy a vstala a bříško se jí smálo a nohy se jí smály a mezi nohama se smála, jak se mezi nohama smála! A běžela pryč, jen tak lehce a pomalu, abych si ji chytil, že vlasy za ní ani nevlály a já za ní vlál a ona vždycky uskočila a smála se celou ženou a já se smál a ruce natahoval a ona se nesla přes borůvčí až ke kraji skály, já za ní, tančila a já s ní, o jeden dotek pozadu, dechy se mísily, ale prstům vždycky unikla a ještě jednou, ještě jednou se od kořenů po korunu zasmála, když jsem potom ze skály padal dolů mezi kameny a kořeny a krev.

Už svítalo, když jsem vstal. Mrazivě svítalo, když jsem se vydal zpět, lesem, houštím, paloukem ke kolejím. Vyskočil jsem nahoru do otevřených dveří vlaku, zase jsem je za sebou zavřel a uličkou a přes tašky a kolena jsem došel ke svému místu. Lidi kolem spali. Vlak se zase rozjel a já se koukal z okna.