Pustina

Tam, na obzoru!
slunce nad vyprahlou pouští se vláčí
a klam z úst pastorů
pokradmu se k davům v dáli stáčí.

Horoucí písek a nohy bosý otročí.
Hory i s vozy překročí
ti, jdoucí z vísek tak dalekých od chrámů,
svobodných od pánů.

To odtamtud ty pocházíš,
synu Egypta, snad majetku si nevážíš.
Kráčíš směrem ke skále,
tvář zakryta je a přicházíš sem zoufale.

Po schodech krátíš si cestu,
zpátky už neobrátíš zrak k městu…
Teď ztrácíš se ve stínu brány.
Neodvrátíš věci...
co předem jsou dány…

Již vcházíš do síní
zasazených do skály a bledé ohně
na černých zdech plály.
vedle nich vlály
standarty padlých králů,
odtáhli do války, pro pár falešných grálů.

A skupina božských vládců
shlíží na kněží z podpůrných sloupů
jak k ohnisku se blíží sbor,
ten sbor mrzkých zrádců, co tváře pod maskou skrývá,
když kázání o naději... nářek... střídá...