Život

Slunce již pomalu
na obzor vychází
a já tu stojím před
skleněnou vitráží
Která ukrývá moje
ztráty a nálezy
někdy stoupám do výšin
a poté se ohnu v páteři


Tak to bylo je
a bude
a nikdo z nás netuší
co po nás po smrti zbude
V den kdy to nečekáš
dvě srdce se spojí
a dobře víš
že všechny rány stejně čas zhojí


Den za dnem nám pomalu utíká
neříkej že tebe se to netýká
I ty máš své
pohyby
a hlas
Ráno vstáváš
a večer jdeš zase spát
a tak každý den dokola
drazí zasnulí na tebe koukají
se shora

Na další slova už nezbývá čas
mávnu rukou a říkám
tak vem to ďas.