Krátký příběh o šílenství

Zajel jsem autem ke krajnici a vypnul světla. Byla noc, poprchávalo, počasí, za jakého každý rozumný člověk zůstal doma a tulil se v posteli ke své spřízněné duši. Ne tak psychopat. Vystoupil jsem z auta a šel pěšky touto bezútěšnou nocí. Šlapal jsem po cestě, na kterou civilizace zapomněla. Nevím jak dlouho jsem šel, možná hodiny, snad dny, nevím jak dlouho to trvalo, než jsem se dostal do jiného světa. Tvary se mísily dohromady, rozmazané tváře mých přátel, hlasy z minulosti, hlasy z budoucnosti, bylo tu vše. Celá tato neskutečná krajina vykouzlila úsměv na mé tváři…co se ale sakra stalo předtím?

Byla neděle, den jako každý jiný, nejspíš jsem se těšil, až skončí, aby mohl začít další den, jehož konec budu stejně toužebně očekávat. 18:54 a nic se nedělo. V televizi běžel film, jehož problémy byly tak vzdálené těm mým, a v hlavě běželo tisíc myšlenek, jež měly společný cíl, dohnat mě k šílenství. Otevřel jsem dvířka lednice a salámy si zde žily svým odpudivým životem…nikdy se jich nedotknu. A tak zmírám hladem, chci jen to, co nemůžu mít. Co mi zbývá? Zůstat zde nemůžu…snad jen vyrazit do bezútěšné noci, ve které se každý normální člověk tulí ke svému protějšku. Vzal jsem klíčky od auta a vyrazil, s pocitem, že se již nikdy nevrátím.