Start

V den, kdy se měla Solveig narodit, byla její matka nervózní. Vlastně byla nervózní i po celou dobu těhotenství. Solveig se měla narodit sedmého listopadu, ve tři čtvrtě na dvanáct v noci, jako první narozené dítě po třech nenarozených. Vysněné dítě. Nejdříve se zhrozili. Hrozili se toho, že by jejich dítě mělo být štírem. V jejich rodině neměli štíři zrovna dobrou pověst. Matka měla strach. Měla strach aby se toto těhotenství konečně povedlo. Neustále do břicha šťouchala, aby se ujistila. Jsi tam? Žiješ? Byla nervózní pokaždé, když se dítě v břiše nehýbalo a nedávalo o sobě vědět.

Pak přišla další rána. “Je velice pravděpodobné, že se vaše dítě narodí s rozštěpem páteře. Je to na vás, jestli si dítě necháte.”

Matka nejdříve nevěděla, že je už dítě na cestě. Byla už v nemocnici spoustu hodin. Čekala na chodbě. Byla nervózní, porod stále nepřicházel. Přecházela ze strany na stranu a pak se nakonec na chvíli posadila. O chvíli později přišla sestra.

„Sestro? Já mám pořád takový pocit, jako by se mi chtělo strašně na velkou.“
„Proboha vstaňte! To už sedíte miminku na hlavičce!“ Vykřikla sestra a matka vyděšeně vyskočila.

Na porodním sále už šlo všechno hladce. Solveig z matčina lůna doslova vyplavala. Nejprve proklouzla z rukou doktorovi a všem sestrám, až se dostala na podlahu, kde ji konečně chytili. „To bude ale plavkyně!“ Prohlásil doktor, jakmile ji vítězoslavně zadržel.

Vytrvale pršelo a kanalizace nestíhala odvádět všechnu vodu pryč. Z porodnice jeli pomalu, nejdříve zabočili u jehličnatých stromů a pak pokračovali po klidné ulici vedoucí k pobřeží. U pláže se zastavili, prošli mezi nazelenalými dunami polosuché trávy, zůstali stát a hleděli na moře.

„Tak Solveig, tohle je tvůj domov.“ Prohlásili směrem k peřině a pokračovali směrem do domu.

Nebydleli přímo na pláži. Pláž od nich oddělovaly travnaté duny a cesta, ale výhled stál pořád za to. Stačilo jen přejít cestu. Obvykle tady panoval příjemný mírný větřík, dnes to byl ale spíše nekončící vichr. Domov Solveig tvořil malý domek s podlouhlými okny umístěnými směrem k oceánu. Dům nebyl ničím zvlášť charakteristický oproti ostatním. Holandská cihla. Poznávacím znamením byly jen vzrostlé břízy v předním rohu zahrady.

Doma Solveig uložili do hromady měkkých peřin v čistě bílé, prosvětlené místnosti a hned potom, co se jí všichni blízcí dostatečně nabažili, pomalu usnula.