Okurky

„Vyloženě jsem je žádal… Na salátové okurky jsem alergický. Bylo by možné je vynechat?“
„Ano pane, postaráme se o to.“
„Ano pane, jistě pane… ty řeči jim už nikdy nebudu věřit! Luxusní restaurace!“
Rozčiloval se Gunnar cestou domů. Byli spolu už dlouho. Dost dlouho na to, aby věděla, že tohle jen tak neskončí.
„Chtěli mě otrávit, to je jasné.“ Mumlal si pod nosem.
„Tak už to nech být… přece se nic nestalo! Snažila se ho uklidnit a jemně ho sunula do schodů.
„Že ne? „Že ne?! Ale mohlo! Pokračoval.
„Takže co s tím chceš udělat? Chceš to dát k soudu?“
„No to víš, že jo, budu muset vstávat v šest a každý den jezdit do města.
Ne, ohlásím to na hygienu!“
„Tam můžeš ohlásit leda tak krysy!“
„Jsou to krysy! Vždyť jsem málem umřel!“
„Jak myslíš, dělej, si co chceš.“ Odsekla mu na znamení, že je jeho chování naprosto absurdní.
„Očekával bych od tebe nějakou podporu! Vždyť ti mohli zabít muže!“
Strčila klíč do zámku.
„Jednou nakrájenou okurkou?“
„Ano!“
„Ale prosím Tě, oba víme, že ti po ní vyskočí jen pár flíčků na bradě. Vždyť je to docela roztomilé.“
„Roztomilé? Ty ses snad zbláznila! Copak bych se s takovými „flíčky“ jak tomu říkáš, mohl ukázat v zastupitelstvu?“
„Ty a to tvoje zastupitelstvo!“
„A na hřišti bych se taky nemohl ukázat. Víš, jak by se mi vysmáli? A co kdyby tam nebyla jen jedna, klidně jich tam mohlo být i pět!“
„Ale nebylo. Tak už se uklidni.“ Vydechla a odemkla vchodové dveře.
„Uklidni? Mohl jsem umřít, moje žena to ví, ale je jí to úplně jedno!“
„Není mi to jedno. Vážně. Jen si myslím, že to moc řešíš.“ Posadila ho do křesla a začala mu masírovat ramena.
„Že to moc řeším…že to moc ře…“
(Políbí ho) „Jdu ti napustit vanu.“
„Tak jo.“
Salátové okurky! Někdo je alergický na mléko, oříšky, jahody…ale on musí být alergický zrovna na okurky! Určitě se proti němu spikli. Číšník, šéfkuchař. Celé město! Gunnar bouchnul pěstí do opěradla.
Slyšel tekoucí vodu. Už se nemohl dočkat horké vody. Potřebuje to. Chvíli pozoroval vzory v koberci a hledal v nich zvířata. Cítil, že stárne.
Linda zastavila vodu a přešla do kuchyně. Postavila vodu na čaj a podala Gunnarovi sklenici vody. Pak se přesunula k oknu.
Milovala ten výhled. Splnil se jí sen, když si koupili dům s výhledem na moře. Bylo pološero. Slunce už sice nebylo vidět, ale na obloze se ještě sem a tam objevovaly červánky. Mračna se pomalu stahovala, aby vytvořila temnou noční oblohu. Hory zachytávaly veškerou nachovou modř. Hladina vody se pořád zrcadlila, byla už ale mnohem klidnější než během dne. Linda zahlédla poslední rybáře, jak se vrací z lovu. Vytáhli loď na břeh a rozložili sítě na šedohnědé oblázky na pláži, aby jim zítra při ranním slunci uschly.
Voda se dostala do varu. Linda si zalila limetkový čaj. Gunnar ještě stále seděl v křesle a hleděl před sebe.
„Máš tam napuštěnou tu vanu.“ Prohlásila a odešla do svého pokoje.



Každý z nich měl svůj pokoj. Linda měla svůj pokoj a Gunnar taky. Domluvili se tak na začátku vztahu. Při koupi domu hledali jeden, který by měl dva pokoje navíc.
„Chcete prostor na své koníčky, rozumím.“ Pousmál se realitní agent a otevřel dveře nového domu.
„Hm…Tak nějak.“ Odpověděla Linda cynicky.
Dům se jim líbil. Tedy Lindě. Gunnar by nejraději bydlel na samotě u lesa. Ona byla naopak společenská.
Dům byl pro ni na ideálním místě. Na kraji města, s výhledem na moře, s klidným zákoutím na zahradě a bílými okny.
Gunnar si nervózně prohlížel bílé dřevěné schodiště vedoucí k hlavnímu vchodu. Za pár let už nebude schopen schody vyjít.
„Takže, tady za kuchyní, je jeden volný pokoj, za ním je ložnice. A druhý pokoj, o který jste mě žádali, je tady, téměř naproti, hned vedle koupelny.“
Linda si makléře zkoumavě prohlídla. Byl mladý. Přiměřeně jejímu věku, možná mladší. Ale rozhodně to nebyl její typ.
„Myslíte, že by se tady našlo ještě místo pro keramickou dílnu?“
„Určitě. Pojďte se podívat.“
Gunnar si mezitím prohlížel obývací pokoj. Vytáhl metr, natáhl ho na osmdesát centimetrů a chytl ho do zubů.
„Lindo? Vleze se tu moje televize!“ zavolal skrze zuby.
„Takže ho bereme?“

Gunnar zavřel kufr auta. Byla to žlutá škodovka 110R. Veterán. Gunnar ho miloval. Linda nenáviděla.
„Děkujeme Ginsbergu.“
„Není zač. Doufám, že mě pak pozvete na kolaudační párty.“
„Určitě.“

Gunnar se stěhuje v úterý. Linda ve čtvrtek.