Poslední jízda

Bylo krásné ráno,
toť už bylo dáno.
Já už seděl ve voze
s bolestí v noze.

Přemýšlím, co tu dělám?
Že by mne vyšší moc pokoušela?
Já nevěřím pověrám,
toť jest velmi divná paralela.

Stále marně vzpomínám,
chci důvod, příčinu.
Cokoli vám za to dám,
já nenesu vinu.

Kam ten náš vůz míří?
Proč tady stále ještě jsem?
Kolem nás šermíři,
hledím na ně s úžasem.

Proč jsou u vozu, proč se ptám?
Naštěstí v něm nejsem sám.
Vedle mne snědý muž,
v ruce drží nůž.

Upřeně se dívá do země.
„Jsi ostuda svého plémě!“
Otočím se, kdo to řekl?
Ptám se, velmi jsem se lekl.

Přede mnou někdo sedí,
oba jsme hrůzou bledí.
Toho znám!
Přísahám!

Vzpomínky se náhle vrací,
naplňují mě frustrací.
To je přece sám náš vůdce,
v říši největší škůdce!

Toto není obyčejná jízda,
je úplně poslední.
Muž na koni si vesele hvízdá,
lumpové to vražední.

To ne oni, my jsme vrazi.
Až nás na kolena srazí,
zazvoní zvonec,
bude náš konec.

Není to ani ten nejhorší sen,
já budu za hodinu popraven.