 20.10.2016 4 1187(8) 0 |
Jen tak si sedět na vršku stromu
a když bude se mi chtít tak snést se dolů
a potom letět někam do oblak
tam kde andělé na mracích spí
A jakmile se ochladí
a začne padat listí na zem
vzít své hejno a vydat se za den
tam kde slunce stále svítí
a není zima
a kvete tam pořád kvítí
tam daleko do teplých končin
a poté vrátit se zase zpět
hned jak zima skončí
Jen tak si cestovat
nechat vítrem se unášet
z výšky se zdá krásnější
tento svět
vždy sem chtěl být pták
a tak to zůstane asi napořád
a když bude se mi chtít tak snést se dolů
a potom letět někam do oblak
tam kde andělé na mracích spí
A jakmile se ochladí
a začne padat listí na zem
vzít své hejno a vydat se za den
tam kde slunce stále svítí
a není zima
a kvete tam pořád kvítí
tam daleko do teplých končin
a poté vrátit se zase zpět
hned jak zima skončí
Jen tak si cestovat
nechat vítrem se unášet
z výšky se zdá krásnější
tento svět
vždy sem chtěl být pták
a tak to zůstane asi napořád
23.10.2016 - 15:14Zamila
Je to mnohem lepší než většina Tvých básní - předně první strofa k tomu má nakročeno. Možná kdybys celkově své básně zkrátil, budou mnohem zdařilejší. Bývá totiž kolikrát znát, jak už Ti od poloviny dochází síla ...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jen tak se nechat unášet : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Tvůj Rytíř do Qouije
Předchozí dílo autora : Me hanáce jsme jedna rodina
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» nováčci
elerin» narozeniny
ladygodiwa [14], Davidss [10], fastavačka [9], oči směrem k zemi [8]» řekli o sobě
zamilovana do nezamilovane doby řekla o Rozárka :Bylo nebylo.. a jednou přeci jen bylo.. a vůbec nikomu nepřišlo důležité, jak je to daleko /jako to obvykle v pohádkách bývá/... viděly se, poznaly se.... a minimálně jedna nikdy nezapomene na slečnu, která si na jejích kolenou četla deník....protože když ji obejmeš, zahrně tě nekonečnou důvěrou tak, že zapomeneš... jaký by to mohlo být, kdyby.... někdy prostě "kdyby" neexistuje.. a pohádky v našich srdcích mají neuzavřené konce, za které na oplátku dáváme a dostáváme naději na "příště"... jsem strašně ráda, že jsem tě mohla poznat... a doufám, že se ještě někdy uvidíme :)
