Klidně si spíš.
A já?
Ve svém smutku kovaná
V rakvi na věky schovaná
Tiše si spíš.
Jen!
Žádný neslyšíme dech
Nehybně ležíš na zádech
A nad krajinou burácí
tichý pozůstalých vzdech
Jen spíš si asi potichu
odpoután od radosti, hříchu
Tak zvláštní schránka přeplněná
jedno je zda muž či žena
Jsi pouzdro
uvnitř hniješ
a duše tvoje praská pýchou
v kolika srdcích přežíváš
A tou prasklinou žiješ.
A já?
Ve svém smutku kovaná
V rakvi na věky schovaná
Tiše si spíš.
Jen!
Žádný neslyšíme dech
Nehybně ležíš na zádech
A nad krajinou burácí
tichý pozůstalých vzdech
Jen spíš si asi potichu
odpoután od radosti, hříchu
Tak zvláštní schránka přeplněná
jedno je zda muž či žena
Jsi pouzdro
uvnitř hniješ
a duše tvoje praská pýchou
v kolika srdcích přežíváš
A tou prasklinou žiješ.
28.10.2017 18:18
Konec graduje, fíha, ta poslední sloka vlastně odpovídá na tu první - jak nevěděl kmotrov - kdo je vlastně v té rakvi? On, nebo my, co tu zůstali?
02.10.2016 12:55
Četl jsem o tom, že všichni máme vliv na na své prostředí, všichni na své blízké, jsou jedinci kteří ho dokázaly rozšířit. A o tom to je.
Jsi přirozená básnířka, dokážeš neotřele uchopit téma, minimálně na úrovni amtérského literárního serveru. Jedinou výtku mám k tomu, že se špatně orientuju v začátku, nevím kdo je v rakvi.
Jsi přirozená básnířka, dokážeš neotřele uchopit téma, minimálně na úrovni amtérského literárního serveru. Jedinou výtku mám k tomu, že se špatně orientuju v začátku, nevím kdo je v rakvi.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.