Koncept chtění 2

Pocit jistoty vyjímečnosti každého okamžku, který přinese život, každou emoci nechat projít tělem, jakoby měla být poslední věcí, co mi má být nabídnuta na tomto světě, skočit z mostu nad Lac de Saint-Croixe a dopadnout do měkké matrace vycpané peřím sto šedesáti devíti andělů, kteří padli jen proto, abych vyšplhal na pomyslný Mont Blanc mé mysli.

Svoji Manarolu v Cinque Terre, útočiště před světem, které bude obdivovat každý, jemuž se povede najít do něj přístup a nespadnout na dno pokryté ostrými špičatými balvany moře pod ním. Potopit každou jachtu v janovském přístavu, přece se tam dolů musí někdy každý podívat.

A taky můj milovaný Štrasburk, ach, bože, to život měnící místo, kde budu tiše stát a zastavit čas i prostor, vychutnávat každou vteřinu, která je nádherně pomíjívá, ale má punc století, když se postavím před katedrálu Notre Dame v prosinci při teplé francouzské zimě s rozepnutým kabátem a prožívám nejsilnější krásnou beznaděj v krátkém životě.

Popíjet víno z Provence v Nice a pokračovat dál, probudit Kerouaca s Burroughsem, kteří ve mně usnuli a já myslel, že už jsem je nadobro ztratil. Být jako Rimbaud. Bloudit sám na náměstí svatého Marka v Benátkách a přitom se necítit tak opuštěný jako v jinak všudypřítomném davu nepřátelských obyvatel tohoto světa s přívětivými úsměvy, které zakrývají úzkost a strach.

Starat se víc, starat se míň, být více lehkomyslný a méně lehkomyslný, nerozhodně se rozhodovat, být brán vážně, ale nikdy vážný nebýt, dát trochu zábavy do nesmyslně rozmazaných večerů a zasloužit si trochu dobra.

Vědět, co dělat, vědět, co chtít a hlavně najít smysl, prosím...