|
Souvislý proud nesouvislých myšlenek
 08.09.2016 1 860(6) 0 |
Pocit jistoty vyjímečnosti každého okamžku, který přinese život, každou emoci nechat projít tělem, jakoby měla být poslední věcí, co mi má být nabídnuta na tomto světě, skočit z mostu nad Lac de Saint-Croixe a dopadnout do měkké matrace vycpané peřím sto šedesáti devíti andělů, kteří padli jen proto, abych vyšplhal na pomyslný Mont Blanc mé mysli.
Svoji Manarolu v Cinque Terre, útočiště před světem, které bude obdivovat každý, jemuž se povede najít do něj přístup a nespadnout na dno pokryté ostrými špičatými balvany moře pod ním. Potopit každou jachtu v janovském přístavu, přece se tam dolů musí někdy každý podívat.
A taky můj milovaný Štrasburk, ach, bože, to život měnící místo, kde budu tiše stát a zastavit čas i prostor, vychutnávat každou vteřinu, která je nádherně pomíjívá, ale má punc století, když se postavím před katedrálu Notre Dame v prosinci při teplé francouzské zimě s rozepnutým kabátem a prožívám nejsilnější krásnou beznaděj v krátkém životě.
Popíjet víno z Provence v Nice a pokračovat dál, probudit Kerouaca s Burroughsem, kteří ve mně usnuli a já myslel, že už jsem je nadobro ztratil. Být jako Rimbaud. Bloudit sám na náměstí svatého Marka v Benátkách a přitom se necítit tak opuštěný jako v jinak všudypřítomném davu nepřátelských obyvatel tohoto světa s přívětivými úsměvy, které zakrývají úzkost a strach.
Starat se víc, starat se míň, být více lehkomyslný a méně lehkomyslný, nerozhodně se rozhodovat, být brán vážně, ale nikdy vážný nebýt, dát trochu zábavy do nesmyslně rozmazaných večerů a zasloužit si trochu dobra.
Vědět, co dělat, vědět, co chtít a hlavně najít smysl, prosím...
Svoji Manarolu v Cinque Terre, útočiště před světem, které bude obdivovat každý, jemuž se povede najít do něj přístup a nespadnout na dno pokryté ostrými špičatými balvany moře pod ním. Potopit každou jachtu v janovském přístavu, přece se tam dolů musí někdy každý podívat.
A taky můj milovaný Štrasburk, ach, bože, to život měnící místo, kde budu tiše stát a zastavit čas i prostor, vychutnávat každou vteřinu, která je nádherně pomíjívá, ale má punc století, když se postavím před katedrálu Notre Dame v prosinci při teplé francouzské zimě s rozepnutým kabátem a prožívám nejsilnější krásnou beznaděj v krátkém životě.
Popíjet víno z Provence v Nice a pokračovat dál, probudit Kerouaca s Burroughsem, kteří ve mně usnuli a já myslel, že už jsem je nadobro ztratil. Být jako Rimbaud. Bloudit sám na náměstí svatého Marka v Benátkách a přitom se necítit tak opuštěný jako v jinak všudypřítomném davu nepřátelských obyvatel tohoto světa s přívětivými úsměvy, které zakrývají úzkost a strach.
Starat se víc, starat se míň, být více lehkomyslný a méně lehkomyslný, nerozhodně se rozhodovat, být brán vážně, ale nikdy vážný nebýt, dát trochu zábavy do nesmyslně rozmazaných večerů a zasloužit si trochu dobra.
Vědět, co dělat, vědět, co chtít a hlavně najít smysl, prosím...
12.09.2016 - 17:03Stream of consciouness
Mám ráda tenhle styl psaní, jednu dobu jsem na něm ulítávala a toto mi uplně připomnělo jednu knihu od finského autora Penttiho Saarikoskiho Dopis pro mou ženu, jen je to méně sprosté a více poetické. Každopádně to ve mě probudilo jakési žluté světo, jenž ve mě žilo po celou dobu čtení. Bylo příjemné a při každém slově mi na mé sítnice promítalo přesně ten fragment okamžiku, o kterém jsi psal. Téměř bych si přála říct, děkuji, že jsem si to mohla přečíst.
Mám ráda tenhle styl psaní, jednu dobu jsem na něm ulítávala a toto mi uplně připomnělo jednu knihu od finského autora Penttiho Saarikoskiho Dopis pro mou ženu, jen je to méně sprosté a více poetické. Každopádně to ve mě probudilo jakési žluté světo, jenž ve mě žilo po celou dobu čtení. Bylo příjemné a při každém slově mi na mé sítnice promítalo přesně ten fragment okamžiku, o kterém jsi psal. Téměř bych si přála říct, děkuji, že jsem si to mohla přečíst.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Koncept chtění 2 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Velký města tě sežerou
Předchozí dílo autora : Koncept chtění 1
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
marty [14], Meluzina [13], Caro_in [13], arwmarie [13], Sirael [11], nanynaaa [10], mprecek [9]» řekli o sobě
wojta řekl o "Autor"sám :Nemám rád, když mě nutí, dělat něco z chutí. To se mě právě stalo, že chci vložit další ,,dílo" a hle, nejde to. Nejsem dosti aktivně kritický a počet vložených děl, začíná převyšovat počet kritik. Jistě, mohl jsem to přejít mlčky, zkritizovat nebo pochválit jiného autora- autorku, mohl jsem .... . Ale to se neslučuje s mým naturelem, avšak dříve, než-li začnu pěnit, bych se měl zeptat sám sebe k čemu to všechno vlastně je ? Někdo moudrý napsal, že inteligenci nelze jednoznačně definovat, ale je to zhruba stav přizpůsobení se lidem, kteří nebyli ochotni se přizpůsobit. Je to věc názoru, ale abych dostál pravidlům, budu kritizovat - sám sebe. Pravidla to nezakazují, navíc já se dostatečně znám natolik, abych věděl, co si mohu jako kritik k sobě, jako autorovi dovolit, mohu se proto plně opřít do významu díla, které jsem jako autor napsal a které současně, jako kritik kritizuji. Jednou jsem měl napsáno v posudku: v kolektivu je oblíben i když jej svým jednáním, často rozvrací. Tenkrát jsem se zlobil, dneska tomu musím dát za pravdu.
