Prozření

Už vím, že jdu po chodníku
k rybníkům plným vodníků.
A rozhlížím se kolem...
Jako kdyby všechno bylo
skryto šedivým závojem.
O kráse kolem se mi snilo.

Vnímám svou ignoraci.
Zdálky už mávají mi raci.
Nesměle kráčím dál...
Křičí na mne strašné ticho
vede mě ve vodníkův sál,
kde hrůzné je rybníka břicho.

Nechoď dál, zastav se!
Kdo mě to ruší zase
a chce mě vytrhnout
z té věčné prázdnoty,
nenechat mě utonout,
zachránit mě z temnoty..?

Vidím stéblo pod hladinou.
Prý bylo tam i před hodinou.
Nechtěla jsem se ho chytat.
Teď už vím, že mě zachrání.
Duše se přestane v agónii smutku zmítat,
to ostré stéblo ji nezraní....