Vnitřní plavba

V kluzkém mastném koutě prázdné plesnivé paluby,
po sevření trýznivou svalovou křečí,
poražen klečí.

V afektu zarytého vnitřního boje o vydání hlásky,
snaží se rozevřít ztuhlé hrdlo a výkřikem vyrovnat přetlak.
Na což sil už nezbývá.

Naráz upadá na křehký levý bok.
Choulí se mechanicky, po paměti, do jediné pozice skýtající bezpečí.
Sliny smáčejí sedřená kolena.

Předstírajíc nevědomí o skutečnosti, že je jediným členem posádky,
v mrákotách, natahuje zdeformovaný ukazovák,
za účelem vytrvalého obviňování těch druhých.

Zády ke kormidlu na vlastní zchátralé lodi,
odmítajíc řízení, kotví ve čpících vodách sebelítosti.
Vlny zpustlé rezignace simulují posun vpřed.

Tam, v hlubokých mělčinách nejbližších dálek,
plaví se bezcílně, jak shnilý list, lidská skořápka po proudu času.
Uvnitř sebe sama.