Loňské sněhy

Jsem sama, ve svém soukromém světě, se svým soukromým smutkem.

Venku sněží, nepřestává. Je to úplné kouzlo a říkám si, jestli to vidíš? Jestli mě vidíš, sedět tady v koutku mého soukromého pokoje s mými sépiovými obrázky. Dívám se z okna, vločky mě kolíbají a já si pamatuju, jak jsme spolu chodívaly na procházky, pamatuju si přesně jak mi připadaly legrační tvoje sněhule a tvoje bílé kudrny, tenkrát tak obyčejná věc - za kterou bych dnes - plakala.

Stihly jsme si promluvit o tolika věcech! Tenkrát jsem pořád přemýšlela o smyslu života. Řeklas mi, že je hrozně těžké ho hledat, především pro ty co hledají. Ať míň hledám a víc žiju.

A teď tu sedím sama. Ve své soukromé samotě pohodlně uvelebená a říkám si, že možná ještě těžší než hledání smyslu života je hledání smyslu smrti. Obzvlášť když už se na to nemám koho zeptat. A ten sníh teprv začal padat.