Vzpomínky po prvním roce

Od začátku zdálo se mi,
že je vlastně něco špatně.
Stál jsi nohama na zemi,
mě nechal jsi jít po laně.

Jako loutka na provázcích,
dělala jsem, co jsem měla.
Dívala jsem se po ptácích,
křídla jsem jim záviděla.

Černý závoj před očima,
dívky přes něj špatně vidí.
To tě ale nedojímá,
na to vlastníš jiné lidi.

Prý jsi nějak zájem ztratil,
prý ti na mně nezáleží.
Rád bys slova svoje vrátil...
To není to, oč tu běží.

Oslepená, omámená,
tvoje - jako ptáče v kleci.
Nepřichází žádná změna,
je to úděl, tvrdils přeci.

Jako ptáče propuštěné...
Vězení mi stejně chybí.
Nejde o mříže železné,
postrádám tvé tajné sliby.

Přísahaná smělá přání,
o nás dvou, o celém světě.
Teď jsou sotva pro zasmání,
v mysli, nahraná na kazetě.

Co je vlastně po mém pláči,
klukovi co za to může.
Chlapci, co mimoděk naznačí,
že k jiným dveřím nosí růže.

Proběhl rok a vše se mi vrací,
čas prý na bolest pomoct měl.
Láska má se nevytrácí,
jen ty jsi na mě zapomněl.