Labuť

Jednou potkám labuť, labuť s černým peřím.
Budu unešená její jedinečností a krásou. Budu ji tajně milovat a obdivovat.
Neumím si ani představit, kolik krásy se může skrýt v jejích očích. Jistě mne její pohled srazí k zemi a já jen těžko popadnu dech.
Ačkoliv sama nebude o své jedinečnosti, kráse a výjimečnosti přesvědčená, bude to ona, ta, která mne naučí zase létat.
Ve stínu její nevyžádané slávy se budu tajně krčit a budu doufat, že mi nikdy nezmizí.

Mám pocit, jako by všechny mé myšlenky už dávno patřily jí. Té vznešené krásce, která se ještě stále skrývá někde ve stínu nevědomosti.
Už teď mám pocit, že jí smím věřit a nemusím o ničem z toho, co se má stát, pochybovat.
Osud ale ještě vyčkává, ještě není ten správní čas. Přijde až v okamžik, kdy budeme obě bezmezně šťastné, protože právě tehdy lze bolest z minulosti lépe snášet.

Bude součástí mého života, osud to tak vždy plánoval. Nebude to láska, bude to čisté. Bude to svoboda a krása, úžas a nekonečná radost z poznání.

Bude mým andělem.