Zapomnění

Sliby,
jež nesplněny
na rtech Tvých usínají
se slovy
jež nikdy víc
nespatří již denní svit
s city,
co i dnes
vytrácí se
v tiché temné dáli
a sny,
co nikdo z nás
by neměl nikdy snít.

Nořím svou novou tvář
do neznámé budoucnosti,
s inkoustem na srdci
otáčím další list,
připravena život svůj
- před lidmi všemi -
beze strachu
/ s láskou /
zase znovu číst.


A sliby?
Ty na rtech Tvých
upadly již v zapomnění,
se slovy
jež nikdy víc
už nespatřily denní svit.
Teď upouštíme od svých snů
- s naším koncem srozumnění -
se zbytkem citu snad
zapalíme novou svíc.
V naději,
že nikdy víc
nebude náš příběh zbit.