pořád se musíme rozhodovat, na volbě závisí budoucnost...
přidáno 07.04.2008
hodnoceno 2
čteno 1040(8)
posláno 0
Honza byl vůbec zvláštní kluk, jestli se to o něm vůbec dalo říct. Řeklo by se, že je totální flegmouš nebo v dnešní době spíš hulič. Nezdálo se, že by mě nějaké problémy, že by se mohl pro něco příliš nadchnout a nebo, co teď bylo důležité, že by dokázal někomu pomoci při řešení jeho potíží. Měl však jednu strašlivou výhodu, ráno se nebudil zachmuřilý, a jestli přece jen ano, tak to nedával vůbec znát. Zdálo se, že ho nic nemůže rozhodit.
Jedno takové ráno u něj zaklepala. Svět byl ještě zachumlán do mlhy a nechtělo se mu z ní ven. Honzova máma byla celkem v šoku, když otevřela dveře a uviděla tam nervózně přešlapující Janu, která snad ani nečekala na pozvání dál a vlétla tam jako hurikán. Honza v posteli vypadal stejně jako vždycky. Jeho obličej jako by říkal: „A co jako? To je jako problém nebo co?“ Ani když ho vzbudila, nebyl v něm náznak zlosti.

„Čáu,“ zívl a protáhl se. „Co je?“
„Tom se ztratil,“ chrlila ze sebe Jana. „Já udělala děsnou kravinu a on utek, bojím se, že se mu něco stane. Říkal, že už ví, jak se tam dostat, že každá válka si žádá oběti.“
„Snad je dost starej, aby se o sebe postaral, ne?“ svraštil Honza obočí, protože ten Janin strach nějak nemohl pochopit.
„Jenže on umře!“ křičela na něj. „Jediný způsob, jak tam být pořád je zemřít nebo být v komatu, jenže tohle neodhadneš. Tenkrát když jsem byla v nemocnici…přišla jsem na to. Bála jsem se o něj a tak jsem dělala, že všechny ty sny byla jen hra, že tomu ani on sám nemůže věřit. Ale on bojoval dál i beze mě. Ani já nemohla pořád dělat, že nic nevidim. Chtěla jsem ho zachránit za každou cenu, a tak včera…“
„Detaily mě nezajímaj,“ mávl rukou a přerušil ji. „Bude to pro tebe asi těžko pochopitelný, ale jeho osudem je zřejmě zemřít. On moc dobře ví, co všechno způsobil a že to taky musí napravit. Když tu byl posledně, ukrad mi nějaký tripy. Takovej slušňák a teď začne s drogama.“
„Honzóó,“ sevřela mu pevně ruku. „Nevíš, kam mohl jít?“
„Tady nebyl,“ zakroutil hlavou. „Ale ty nechápeš, že když ho třeba přece jen dokážeš zachránit, tak zničíš sny, zničíš nás všechny i s ním?“
„Ale ne,“ nesouhlasila. „Znáš Kaireho, toho plešatýho?“
Přikývl.
„Byl u mě, když se to stalo. Řekl, že ví, jak ho zachránit, že ho musíme najít, než udělá nějakou kravinu.“
„Když myslíš, že ti tenhle zloděj myšlenek pomůže,“ pousmál se Honza. „Není ti ani trochu divný, že byl u tebe doma?“
„Vylekal mě,“ uznala Jana. „Ale snaží se pomoct, ne jako ty.“
„Klidně s tebou budu Tomáše hledat, ale pochybuju, že ho najdem.“
„Zůstaň si doma!“ křičela na něj. „Nech kamaráda umřít.“ Zabouchla za sebou dveře. Ten zvuk se ještě chvíli rozléhal po celém domě a nutil Honzu k přemýšlení, jestli jedná správně. Když však vyšel na ulici, rozhlížel se marně na všechny strany, dívka už byla pryč.

Procházela celé město. Spoustu uliček a zákoutí jako by dnes viděla poprvé. Potkala spoustu lidí, kteří jen tak bezcílně bloumali. Možná se snažili zahnat deprese, které by je jinak ve skrytu stěn jejich domovů zaživa sežraly. Venku byla alespoň nějaká šance jim uniknout. Bály se totiž světla, čerstvého vzduchu a pohyb jako by je drtil na prach.
Všichni byli nevrlí, když se ptala na vysokého hubeného chlapce s nagelovanými černými vlasy. Teď si naplno uvědomila to, co on viděl už dávno. A musel s tím pocitem, že to všechno zavinil, dál žít. Většina ostatních by zavřela oči, ale on chce všechno napravit; smutek, který způsobilo jedno malinkaté štěstí.
Hřiště uprostřed panelákové výstavby, kde si hrály malé děti, bylo jedním z míst, na které tahle zkáza nedosáhla. Dětem se také zdály špatné sny, budily je ze spaní noční můry, ale ony dokázaly zapomenout a každé ráno začít znovu, šťastné. Ten jejich bezelstný úsměv byl jako balzám na duši. Byl to zvuk, který ji přivolával, aby se alespoň na chvilku posadila na červeně natřenou lavičku u pískoviště.
Zdejší atmosféra na ni dýchla kouř vzpomínek, který překryl reálný svět. Byla taky taková, malá holčička s copánky a úsměvem na tváři. To čas nás zkazí, necháme se. Dospělí závidí dětem dětství a tak jim ho berou, je těžké zůstat dítětem v takové společnosti. Nevěděla čím to, ale přišlo jí, že Tomovi se to částečně povedlo a stejně tím nic nezískal. Vede ho to k záhubě. Stejně musel být v nitru dospělý, přišlo jí to tak, ale bránil se tomu. Možná to pro něj bylo o to horší, protože ho všechny vážné otázky sžíraly zevnitř a on je nemohl vypustit ven. Snažil se je skrýt smíchem, který je však zapudit nedokázal. Byl to takový smutný klaun.

Někdo jí tahal za rukáv. Seděl vedle ní malý klučina a v ruce držel květinu, červenou růži. Neřekl nic, jen jí květinu podal. Měl jen jediný důvod, udělat jí radost. Jeho oči nebyly tak šťastné jako ostatních dětí a jeho tvář postrádala úsměv, ale přesto v nich bylo něco dětského. Snad se v nich zrcadlila dětská fantazie a optimismus.
„Díky,“ usmála se na něj. Až teď, když si k růži chtěla přivonět, zjistila, že je celá z papíru. Ten chlapec vyráběl takové skvosty. Ale kolik dětí v jeho věku se zabývá papírovými skládankami? Byl zvláštní, sálalo z něj nějaké fluidum, které neuměla popsat. Chtěla si s ním povídat, otočila se tam, kde ještě před chvílí byl. Spatřila jen jeho záda, jak utíkal pryč.

„Ahoj,“ ozvalo se zase z druhé strany lavičky, ale tentokrát to byl hlas dospělého muže. Byl to Kaire Seidan. „Je tu zvláštní klid, co?“
„Přesně,“ přikývne. „Dětí jako by se naše problémy netýkaly. Tom je taky dítě, je pořád ten snílek jako zamlada, i když problémům, nad kterými musí přemýšlet, stejně neuteče.“
„Náš svět už je takový,“ zamýšlí se muž. „Dokud něco máme, nedokážeme si toho vážit. Dětství je toho nejjasnějším důkazem. Když si to uvědomíme, snažíme se tam vrátit zpátky, ale už to nejde. Je to skličující pocit.“
„Tom mi jednou řekl, že Japonci pro tohle všechno mají termín, který vymysleli japonští básníci-mono no aware.“
„Co to znamená?“ zajímá Kaira.
„Tesknota z pomíjivosti krás.“
„Geniální,“ uznale přikývne. „Obsahuje to všechno i lásku a zároveň ten nejsvíravější pocit, který člověka může přepadnout.“
„Vy umíte číst myšlenky, že jo?“ změní dívka téma rozhovoru.
Kaire se jenom usměje.
„Tak mi povězte, na co myslel ten malej kluk, co mi dal tuhle růži.“
Muž mlčí, ta pauza je až podezřele dlouhá. Jeho výraz je vážný, jako by až teď pročítal, co tam před chvílí viděl.
„Chtěla jsem si s ním promluvit, ale utekl mi,“ vysvětluje Jana mezitím.
„Vzpomněl si, že musí na oběd, když uviděl tvou tvář. Připomělas mu totiž starší sestru. Najednou se splašil a pospíchal domů, aby nedostal vynadáno.“
„Děti,“ směje se dívka.


„Mami,“ volá Honza od stolu tázavým tónem. „Seš si jistá, že Tomáš umře?“
„Vím, že tě to trápí,“ otočí se žena od plotny.
„Ty opravdu věříš svým snům? Co když tam jednou uvidíš třeba mě,“ pokračuje syn v otázkách.
Ona udělá dlouhý krok a pevně Honzu stiskne v objetí: „Toho dne se děsím. Nemám jinou možnost, než věřit, že se to nestane.“
„Musí to být strašný vědět, že někdo umře,“ přemýšlí kluk. „Copak se s tím nedá nic dělat?“
„Já nevím,“ vzdychne matka.
„Co když ho zachráním, pak on ale nezachrání sny?“
„Vím, že tě to trápí, ale myslím, že cokoliv teď uděláš, je předem dáno.“
„Chceš říct, že když ho půjdu hledat, budu jen pěšák osudu a jenom přispěju tomu, že umře, a když budu sedět doma, tak to bude to samý?“ děsí se Hanz.
„Jo,“ pokývne máma.
„Jana ho chtěla zachránit, myslim, že by udělala cokoli, jenom aby neumřel, a stejně teď má pocit, že tím, co udělala, tomu jenom přispěla. Jak si mám sakra vybrat?“
„Nevím, Honzo,“ pokrčí žena rameny. „Občas mám pocit, že jsme jen loutky a vede nás někdo jiný, i když máme pocit, že si volíme sami.“

Honza odhodlaně vstane od stolu: „Jdu ho najít, i když třeba nic nezmůžu. Připadá mi divný, kolik lidí se kolem toho motá. Vždyť oni ho donutili utéct z domu.“
„Běž,“ podporuje ho máma. „Nenech v tom Janu samotnou.“

Jenže, kde jí teď měl najít. Doma určitě nebyla, nejspíš se pohybovala městem. Přišlo mu snazší hledat Tomáše než ji. Minule ho našel pod mostem u řeky. Tenkrát se sice ještě neznali, ale jako by slyšel zpěv řeky, který ho volal blíž. Její podbízivé šeptání ho přivedlo blíž. Mostů tam byla spousta, všechny byly protkané úzkou cestičkou vyšlapanou podél řeky Ruměnky.
Bylo tu až překvapivě prázdno, nepotkal ani živáčka, žádný rybář neposedával na břehu. Přímo ideální místo pro jeho kamaráda, krásné a přitom osamělé. Klid tady by mu dovolil dostat se do říše snů v polobdělém stavu. Možná tady už bloudil po neviditelných proměnlivých cestách, ale Honza druhý svět momentálně neviděl.
Bylo načase užít podpůrné prostředky. Vytáhl z náprsní kapsy malinký pytlíček se sušenou marihuanou. Nabyl svou dýmku, potom z kapsy vyndal krabičku a zapálil ji, mocným nádechem vtáhl kouř hluboko do plic. Po chvíli ho vypustil ven a on stoupal k nebi společně s čoudem z dýmky. Byl to dopravní prostředek a Hanzova duše jako by letěla s ním do jiného světa, přestože jeho fyzické tělo stále sedělo na skroucené vrbě.
Vypadal jako vodník, obličej měl zelený a nepřítomný pohled hleděl do řeky. V temné vodě barvy rumu se topily zástupy žlutavých lístků. Občas se některý z nich snažil dostat k hladině, ale vzápětí ho proud zase stáhnul dolů. Stromy na protějším břehu se v pravidelných intervalech chvěly ve studeném větru a odhazovaly další omšelé listy. Škoda, že neuměly mluvit, protože jinak tu nebyl nikdo a nic se tu nedělo, což mu přišlo podezřelé.
Znovu obrátil svůj zrak na řeku, ale teď jako by viděl do větší hloubky. Přišlo mu, že listů je tam teď mnohem víc, ale když se zadíval pozorněji, všiml si, že mu odkrývají hrůzný obraz. Viděl ruce, napjaté jako by prosily o záchranu, které se jim nakonec nedostalo. Všemožně se otáčely a zase mizely v hloubkách, když jim nepomohl. Člověk by si řekl, že to je obyčejná noční můra, jenže Honza znal svou schopnost a věděl, že teď vidí, co se děje v tom alternativním světě právě teď. Kdesi nahoře proti proudu se musela odehrát velká bitva, protože viděl mnoho končetin, hlav s vystrašenými obličeji i celých těl.
Zdálo se mu, že ho někdo volá, i když neslyšel jediné jasné slovo. Po cestě se k němu blížila Jana. Zdálo se jako by běžela, ale ve skutečnosti se pohybovala ještě pomaleji než chůzí. Vypadala jako na zpomaleném filmu. Honzu ale nenapadalo, proč by to dělala. Za ní na mostě si všiml červeného auta, jelo tak pomalu, že by motor musel dávno chcípnout. Trvalo dobrých patnáct minut, než se k němu Jana dostala, ale přitom stromy se hýbaly úplně přirozeně, proud řeky byl normální.
Snažila se mu něco říct, ale její hlas se podobal mnohem víc barytonu opilého muže než altu mladé slečny. Možná prosila o pomoc, ale nebylo jí rozumět ani slovo. Sledoval její rty a snažil se odezírat, ale ani to se mu nepovedlo…

Hleděla na jeho obličej. Vypadalo to, že kouká přímo na ni, ale nemyslela si, že ji vnímal. Jeho fajfka se povalovala na zemi kousek od stromu, na kterém seděl. Nejspíš to trochu přehnal. Asi kvůli tomu všemu, co se teď děje. Zkrátka neunesl tíhu reality. Vypadal jako by se mu teď právě něco zdálo. Něco si mumlal, ale byla to jen chaotická změť. Asi jako kdyby někdo několikrát zrychlil magnetofonovou pásku. Sledovala jeho oči, nějak podezřele často mrkal.
Napadlo ji, že jestli ho chce probrat, musí mu pořádnou vrazit. Pořádně se napřáhla a ze vší síly udeřila. Měla dokonce výčitky, protože on tam jen tak nepřítomně seděl. Zavřela oči, ale necítila náraz, naopak jí připadalo, že promáchla naprázdno. Seděl však pořád na stejném místě, takže si začínala myslet, že je to duch. Nakonec z toho všeho, co se děje poslední dobou, ještě skončí v blázinci.
Začala se sama sebe ptát, co je vlastně skutečnost. Připadala si normální, i když většině z těch věcí, které prožila, by se většina lidí od srdce zasmála a kroutili by hlavou nad tím, že to ona myslí vážně. Honza vypadal tak skutečně a možná byl jen výtvorem fantazie, které krize snů pomaličku centimetr po centimetru otevřela brány, aby prostoupila do normálního světa bez závislosti na vůli.
Z ničeho nic se Honza rozplynul jako by byl pouhou fata morgánou. Zmizel v jednom jejím mrknutí, tak malý okamžik mu stačil. Nevěděla, co si počít. Sesunula se na vrbu a chvilinku jen nepřítomně hleděla nikam. Sama se přistihla, že vlastně ani přesně neví, o čem přemýšlí. Možná proto, že to bylo víc věcí.

přidáno 13.07.2008 - 00:56
nooo najskôr sa ospravedlňujem za oneskorené čítanie... (matury, prijímačky na VŠ, zápis, osobné problémy a pod.)... ale pokračovanie Snílkov som si nemohla nechať ujsť takže nakoniec som sa predsa k čítaniu dostala...

a dobre som urobila :) najviac ma upútala časť o deťoch a potom je krásne prepracovaný aji celý zvyšok...

a či už sa tvoje dielko na niečo podobá alebo nie, mi je v tejto chvíli jedno, lebo celá napätá idem čítať ďalej... podľa mňa si originálny a skvelý :))
přidáno 15.04.2008 - 14:44
tak jsem zjistil, že můj nápad se sny není zas až tak originální a inovátorskej, protože v japonsku se tohle téma už používá delší dobu. Cestu do fantazie samozřejmě znám, ale anime Paprika je podobný až moc, takže vřele doporučuju, já už se těšim až to zkouknu

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
snílci 19 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Za branami
Předchozí dílo autora : snílci 18

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku