Odrazy dávnověku

Je po dešti

a na hřbitovní zídce nohama zavlhlýma,
s náladou z naděje sleduju řeku, jak žene své vzpomínky,
jednu přes druhou
a na dně třpyt všech poztrácených vzpomínek:

tu kousek sklíčka, stříbřitá sponka z dětských vlasů, šupina jak odraz dávnověku.

A je mě posmutněle po láskách co odešly.

Často tu snídám ranní rosu
a černou kávou z bezinkových keřů hladím si rány,
pradávné křivdičky
poseté po duši jak borůvkový háj.

A den se pere s řekou,
přichází Její Výsost tma a za hřbitovní zídkou světélka,
lamplióny padlých andělů.

Toulaví psi se choulí a vyjí na pozdrav,
když pod střechou z blikajících hvězd
hladím svou zídku vzpomínek
a myslím na svítaní.