Odrazy dávnověku
Je po dešti
a na hřbitovní zídce nohama zavlhlýma,
s náladou z naděje sleduju řeku, jak žene své vzpomínky,
jednu přes druhou
a na dně třpyt všech poztrácených vzpomínek:
tu kousek sklíčka, stříbřitá sponka z dětských vlasů, šupina jak odraz dávnověku.
A je mě posmutněle po láskách co odešly.
Často tu snídám ranní rosu
a černou kávou z bezinkových keřů hladím si rány,
pradávné křivdičky
poseté po duši jak borůvkový háj.
A den se pere s řekou,
přichází Její Výsost tma a za hřbitovní zídkou světélka,
lamplióny padlých andělů.
Toulaví psi se choulí a vyjí na pozdrav,
když pod střechou z blikajících hvězd
hladím svou zídku vzpomínek
a myslím na svítaní.