Deník Carla Morisse část druhá

Tajemná energie mě teleportuje skrz tělo do místnosti z

mapy, ve které jsou rozmístěna oválná zrcadla. Pozorně

si je prohlížím, každé je z nich je zamazáno tmavou krví

Prsty setřu jedno z nich, abych viděl, co se v něm skrý-

vá. V tom momentě začne v jednom ze zrcadel praskat

a opět z něj vystupuje ta samá dívka, která mi tentokrát

podá ampuli s krví. Po té se podlaha pode mnou rozevře a

já se propadám do černé díry. Tělem prudce narazím na

kamennou desku obřadního stolu pod kostelem, u kterého

jsem před chvílí byl. Vyleju krev z ampule do poháru a

kamenná deska se zatřese takovou silou, až praskne a od-

kryje tělo ležící dívky, kterou znám ze svých dětských

vzpomínek. Místo očí má prázdné důlky, ze kterých drob-

nými praménky stékají kapky krve. V ruce svírá medailon

s vyrytým jménem Isabel. Po přečtení se od nikud začíná

zvedat mrazivý vítr, ve kterém se vše točí jako v obrov-

ském víru. Z dívky vylézá démon a ze strany hlavy mu vy-

stupují rohy, na kterých se zmítají malí ďáblové. Musím

neustále uhýbat obrovským pařátům ďábla, které se mě

snaží zabít. Kulky z revolveru se cíli ale vyhýbají. Ne-

mám šanci, to je můj konec. Z posledních sil beru do ru-

ky obřadní dýku a zabodávám ji do srdce démona. Vše nás-

ledně utichne a já se jdu podívat na místo, odkud vše

vzešlo. Tělo dívky se začíná postupně rozkládat. Červi

mají svůj hodokvas. Chce se mi zvracet, něco odpornější-

ho jsem ještě neviděl. V kamenném hrobě zbyly jen kous-

ky rozloženého masa. Bože to je děs ! Mám výčitky svědo-

mí, přemáhají mě depresivní pocity. Co když za tu zkázu

můžu já ? Pod zbytky střev cosi září, ano, je to medai-

lon, co měla dívka v ruce. Vyčerpán po boji s démonem se

hroutím k zemi pokryté třpytivými, červenými krystaly

písku. Když se proberu, bez váhání a rychlým krokem vy-

běhnu zpět po schodech k oltáři. Překvapeně zírám, že je

zde čisto a ze všech koutů na mě padá posvátná atmosféra

očistce. Už tady nechci být ani minutu. Po chvilce pře-

mýšlení se rozhoduji definitivně opustit tohle prokleté

místo a jít dál. Pevně rozhodnut procházím ulicemi na-

lézt někoho živého. Pod lampou pouličního osvětlení na-

lézám stopy hluboko zaryté v závěji čerstvého sněhu. Na

první pohled to vypadá jako lidská stopa. Opravdu mě za-

jímá, komu patří a jsem zvědavý, kam mě asi zavedou.

začíná hustě chumelit a stopy se postupně ztrácí pod

vločkami těžkého sněhu. Hystericky zrychluji krok, ne-

přestávám udržovat tempo. Stopy ,ale nadobro ztrácím.

Zmocňují se mě sebevražedné myšlenky. Nechci tu již být,

padám na kolena do bílého sněhu. S omrzlými prsty roztá-

čím bubínek revolveru, chladný kov si přiložím ke spánku

a zmáčknu spoušť. Beznadějná euforie pocitů projede mým

tělem. Jsem mrtvý ? ptám se. Po chvíli čekání otevřu oči

a začínám vnímat realitu. S údivem a určitým zklamáním

zjituji, že stále žiji. V agónii vzteku mačkám spoušť

dokud se bubínek revolveru neotočí celý dokola, slané

slzy mi stékají po tváři. Je mi jasné, že náboje již

dávno nemám. Bezmocně se postavím na roztřesené nohy a

pokračuji dál. Má cesta již nemá žádný cíl. Stále se mo-

tám dokola. Zkouším opět dveře v ulicích, bohužel všech-

ny jsou zatlučené masivními prkny. Nemám šanci se někam

dostat. Prochladlý se schoulím k rohu okapní výpusti a

usínám. Vše se mi znovu vrací, víčka mi těkají pod tíhou

děsivých snů. Po mělkém spánku ucítím ranní teplé paprs-

ky slunce. Poprvé mám úsměv na tváři. Vidím před sebou

ten samý dům u jezera, ve kterém jsem nedávno byl a ne-

mohl ho znovu najít. Po opětovném prohledání se rozhodnu

zůstat. Dům je vybaven vším potřebným, zásoby potravin

jsou sice omezené, ale na čas postačí. Je to už necelý

rok, co tu žiji, ale ven stále nevycházím. Vše pečlivě

zapisuji do svého deníku. Za poslední dva měsíce jsem

toho v noci moc nenaspal, slýchám totiž zvláštní zvuky z

místnosti, do které jsem se po celý rok neodvážil vstou-

pit. Ano, je to ta místnost s oválným zrcadlem, ze které

mi naskakuje husí kůže. Chci zjistit, co to je, slibuji.

Je ponurá noc, venku leje, okenice bouchají o dřevěné

rámy oken a já se vydávám dlouhou chodbou s červeným ko-

bercem s bíle vyšitou výšivkou SH na jeho lemu k pokoji,

kterého se tak bojím. V tichosti odemknu dveře a lehkými

kroky vstoupím do místnosti. Je tu tma. Sirkami rozžehnu

knot petrolejové lampy, abych mohl pozorněji prozkoumat

místnost. Má mysl mě neustále svádí pohlédnout na zrcad-

lo. Musím se rozhodnout. Připraven na cokoliv se konečně

otočím proti zrcadlu.Tentokrát se z něj, ale vynoří hla-

va malé Isabel, která se na mě dívá s nepříčetným výrazem

Její tvář se pomalu začíná měnit v totální zrůdu. V mís-

tě pro oči jí planou dva obrácené kříže, na kterých se

zmítají ohněm sežehlé zárodky ďáblů. Skrz obnažený nos

vidím její bělavé kosti, které mají podobu satana. Zvra-

cím, nejde to zastavit. Dýkou bodám bezmocně do její od-

porné hlavy a snažím se ji z mého těla setřást. Po mar-

ných pokusech si vzpomenu na medailon, který mám stále u

sebe. S medailonem v ruce třesu před hlavou, která už

nenese známky nevinné dívky. Přiložím medailon na čelo

lebky a po několika vteřinách se začínají kosti monstra

rozpadat, lebka již nedrží svůj tvar. V posledním momen-

tě se mi spodní čelist zakusuje do mých zad v blízkosti

páteře. Musím se okamžitě vytrhnout zbytkům čelistí a

bez váhání se rozhodnu dýkou probodnout lebeční kost kte

rá je prosáklá páchnoucí krví. Čelist povolí a rozpadne

se v prach.Je konec,nechci nic vidět,už toho bylo dost !

Vybíhám z pokoje na ulici a z vykousnutého svalu na zá-

dech se mi proudem valí krev. Rozhlédnu se překvapeně

kolem sebe, venku už je zase sychravý podzim. Listí opa-

dává a já s nesnesitelnou bolestí usedám k okraji silni-

ce. Držím v ruce svůj notes, do kterého píšu poslední

řádky, pro toho, kdo muj deník bude snad jednou číst.

To, co jsem jsem zničil, je pouze moje vize, naděje pro

lepší život. Nevím jestli je zničeno vše, co ...? Nechť

je zapomenuto místo navždy, které plodilo tolik zla....Konec