přidáno 02.03.2014
hodnoceno 0
čteno 439(6)
posláno 0
Jmenuji se Carl Moriss, podle mého deníku je úterý 1974 

a už celý měsíc bloudím ulicemi Silent Hillu. Nevím, jak 

jsem se sem dostal a co tu dělám, ale vím, že tu nejsem 

náhodou. V dálce září jakýsi obchod s výlohou, ze které 

na mě problikává malá přenosná televize. Na ni se obje- 

vuje dětská postava, na kterou padá stín starého, koste- 

la. Beze jména na mě volá a malou ručkou přivolává. 

Kdo to je, přemýšlím a rozhlížím se zvědavě kolem sebe.

Cítím podivný chlad. Zorničky se mi začínají adapto- 

vat na zvláštní, bílý opar, který proniká všemi zákoutí- 

mi. Posadím na dřevěnou lavičku, a přemítám o tom co 

jsem viděl. Pevně rozhodnut se vydávám prázdnou ulicí.  

V husté mlze občas zakopnu o nějaký pytel s odpadky Co- 

pak to nikdo neuklízí ? říkám si. Přes ulici slyším zvo- 

ny, které dávno upadly v zapomnění.Zastavím se před bra- 

nami kostela. Nevím, mám-li vstoupit. Po dlouhém váhání 

udeřím párkrát klepadlem o kované dveře. Už jsem nedou- 

fal, že někdo přijde. Dveře se pomalu a ztěžka otevřou a 

mezi nimi spatřím malou dívku. Její bílá paže, jako čer- 

stvě padlý sníh, mně naznačuje, že mohu jít dál. S úža- 

sem ve tváři zjišťuji, že na zdi za oltářem jsou skvrny 

zaschlé krve. Ani nedýchám a otáčím se k povědomé dívce 

pro vysvětlení. Jsem tu ale sám. Říkám si, jestli to ne- 

ní ona, která se mi snažila z televize určit směr. V žá- 

ru svíce si všimnu podivného železného mechanismusu. Je

to jakési okultní zařízení. K čemu asi patří ? Je to pu- 

zzle, které mě asi někam zavede, a třeba ukáže kudy mám  

jít. Ale jedno místo na něm je prázdné. Jsem bezradný a 

nemám tu věc, která tam chybí. Prohledávám chaoticky  

místnost od rohu k rohu, co bych tam mohl použít, ale 

není tu nic. Kromě shlédnutí několika krvavých obrazů na 

zdi mi nezbývá, než se vydat z kostela ven. Procházím 

úzkou uličkou mezi domy spojené rezavou brankou s těžkým 

visacím zámkem. Vezmu si do ruky odhozenou tyč, ležící v 

trávě a několika ranami zámek urážím.Projdu tmavou lejí 

stromů s podivnými tvary, které mě zavedou do dětského 

parku. Na dětské houpačce, potřísněné krví, nalézám sta- 

rý revolver s vyrytými iniciály SH. Okolo ní je na zemi 

pohozeno pár nábojů. Zkřehlými prsty nacpu náboje do bu- 

bínku a se zbraní v ruce a pocitem jistoty se vracím 

stejnou cestou zpět. Zkouším namátkou dveře jednoho ma- 

lého obchůdku. Je to řeznictví, zřejmě jediné v tomto 

městě. Dveře jsou ale zamčené. Zklamán z prázdnoty města 

přecházím na hráz jezera, kde stojí starý vysoký dům, v 

jehož okně pohlédnu na stín a bez váhání zavolám,ale ja- 

ko kdyby můj hlas končil v nějakém časoprostoru.Není nic 

slyšet, žádná ozvěna, prostě nic. Instinktivně nahmatám 

nalezený revolver a pozvolna se vydám prozkoumat dům a 

jeho obyvatele. V chodbách se pohybuji opatrně ve stínu 

starých lamp. V jedné z místností stojí podivně vypada- 

jící oválné zrcadlo, se kterým jde otáčet okolo své osy.

Otočím s ním a nevěřícně zírám na siluetu stejné dívky, 

která mně otevřela dveře kostela. Podává mi minci, na 

jejímž rubu je vyryt Démon. V momentě, kdy přijmu minci, 

se dívka ztrácí v bílem oparu. Schovám ji do báglu a po 

prohledání zbylých místností vycházím z domu ven. Začíná  

svítat. Pokládám si otázku, je to slunce nebo moje před- 

stava ? Nevím. Stále nerozumím tomu, co mě to tu neustá- 

le táhne dál a kdo mě potřebuje. Pořád se točím v uli- 

cích dokola, už nemám kam jít. Chci se vrátit zpět do 

domu, ale jakoby cestu někdo vymazal z mapy. Opět slyším  

tajemné zvony, které jsou tak zatraceně blízko. Odbíjí 

pronikavě, palčivé, vysoké tóny. Hlavou mi probíhají vz- 

pomínky událostí, kdy jsem byl jako malé dítě přítomen 

vražednému, okultnímu obřadu, kde se na obětním oltáři 

bezmocně zmítala malá dívka. Proč jsem tam byl a kdo mě 

tam přivedl, když jsem byl malý, nevím, to si už nepama- 

tuji. Po odbití zvonů začínám vnímat realitu a vydávám 

se znovu do kostela. Opět si vzpomenu na tu okultní věc, 

kterou jsem objevil při první návštěvě. Intuitivně vylo- 

vím minci z batohu a vložím ji do prázdného místa toho 

šíleného puzzle. Bohužel ani tentokrát se nic nestane.

Zkouším nervózně točit s mincí. Náhle se ozve cvaknutí a 

pod oltářem se rozevře dřevěná podlaha. Bez váhání ses- 

tupuji po práchnivých, točitých schodech do útrob skle- 

pení. Pod schody objevuji zamčené dveře. Pomocí revolve- 

ru rozstřelím zámek a vcházím do krvavé lázně. Všude ko- 

lem je cítit pach z čehosi. Po zdech se zmítají hnilobou 

napadení červi, kteří hledají svého hostitele. Opatrně  

se proplétám starým haraburdím, ano, je to odložený in- 

ventář kostela. Po zdech jsou pověšené různé obrazy, 

které svojí malbou připomínají okultní praktiky nábožen- 

ských sekt. Z každého výjevu vytékají potůčky krve. V 

jednom obrazu nacházím zabodnutou okultní dýku. Vytáhnu 

ji a zaslechnu hluboko v nitru chodeb dětský, trýznivý 

výkřik. Snažím se nedýchat, po těle mi stékají krůpěje 

potu rozpité krví. Černou stokou se dostávám k místu, 

které jsem viděl ve svých dětských vzpomínkách. ,, Co s 

tím mám sakra společného " ? ? Na obřadnímu stole s po- 

divnym otvorem je položen obřadní pohár, zakrývající za- 

prášenou mapu. Na mapě je označeno černou tuší místo, 

které budu muset s určitostí navštívit. Ale kam mám 

jít ? ptám se. Cesta tu není, obcházím zdi, ale nic ne- 

vidím. Všimnu si plamene svíce, jenž mihotavě poskakuje

sem a tam. Říkám si, musí tady být nějaký otvor. Zahléd- 

nu nepatrnou trhlinu, kterou zkouším holýma rukama roz- 

bít, ale bolest je tak veliká, že musím přestat. Vyndám 

dýku a začnu vydrolovat staré spáry v kameni. Po několi- 

ka hodinách konečně prolézám vyhrabaným otvorem do úzké- 

ho tunelu, ve kterém lezu jako červ. Je to dlouhá kana- 

lizační šachta. Po pár metrech je žebřík, po kterém 

prolezu do místnosti patologie, kde kromě mrtvol, jenž 

jsou ve značném stádiu rozkladu, jsou také poházené ige- 

litové pytle, naplněné krví. Mrazící boxy už dávno nevy- 

kazují žádnou činnost a z tlejících těl se line nesku- 

tečný smrad. Prohlížím si řadu mrtvol přikurtovaných ko- 

ženými popruhy k nemocničním lehátkům, na nichž rozpoz- 

návám v obličejích znetvořený zdravotní personál. Jsou 

to zdravotní setřičky místní nemocnice.Prozkoumámvám po- 

stupně mrtvoly a rozházené chirurgické nástroje, když v 

tom je slyšet za mými zády šustění igelitového pytle.Oto 

čím se, jedna z přikurtovaných mrtvol se v pytli začíná 

hýbat, jako by mi chtěla něco říci. Přistoupím k jejímu 

nemrtvému tělu, kde je vidět mezi jejími žebry průzor do 

jaké si místnosti.Čím více se nakláním,tím více cítím ne 

odolatelou touhu vstoupit do průzoru skrz mrtvé tělo.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Deník Carla Morisse část první : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Deník Carla Morisse část druhá

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku