Deník Carla Morisse část první

Jmenuji se Carl Moriss, podle mého deníku je úterý 1974 

a už celý měsíc bloudím ulicemi Silent Hillu. Nevím, jak 

jsem se sem dostal a co tu dělám, ale vím, že tu nejsem 

náhodou. V dálce září jakýsi obchod s výlohou, ze které 

na mě problikává malá přenosná televize. Na ni se obje- 

vuje dětská postava, na kterou padá stín starého, koste- 

la. Beze jména na mě volá a malou ručkou přivolává. 

Kdo to je, přemýšlím a rozhlížím se zvědavě kolem sebe.

Cítím podivný chlad. Zorničky se mi začínají adapto- 

vat na zvláštní, bílý opar, který proniká všemi zákoutí- 

mi. Posadím na dřevěnou lavičku, a přemítám o tom co 

jsem viděl. Pevně rozhodnut se vydávám prázdnou ulicí.  

V husté mlze občas zakopnu o nějaký pytel s odpadky Co- 

pak to nikdo neuklízí ? říkám si. Přes ulici slyším zvo- 

ny, které dávno upadly v zapomnění.Zastavím se před bra- 

nami kostela. Nevím, mám-li vstoupit. Po dlouhém váhání 

udeřím párkrát klepadlem o kované dveře. Už jsem nedou- 

fal, že někdo přijde. Dveře se pomalu a ztěžka otevřou a 

mezi nimi spatřím malou dívku. Její bílá paže, jako čer- 

stvě padlý sníh, mně naznačuje, že mohu jít dál. S úža- 

sem ve tváři zjišťuji, že na zdi za oltářem jsou skvrny 

zaschlé krve. Ani nedýchám a otáčím se k povědomé dívce 

pro vysvětlení. Jsem tu ale sám. Říkám si, jestli to ne- 

ní ona, která se mi snažila z televize určit směr. V žá- 

ru svíce si všimnu podivného železného mechanismusu. Je

to jakési okultní zařízení. K čemu asi patří ? Je to pu- 

zzle, které mě asi někam zavede, a třeba ukáže kudy mám  

jít. Ale jedno místo na něm je prázdné. Jsem bezradný a 

nemám tu věc, která tam chybí. Prohledávám chaoticky  

místnost od rohu k rohu, co bych tam mohl použít, ale 

není tu nic. Kromě shlédnutí několika krvavých obrazů na 

zdi mi nezbývá, než se vydat z kostela ven. Procházím 

úzkou uličkou mezi domy spojené rezavou brankou s těžkým 

visacím zámkem. Vezmu si do ruky odhozenou tyč, ležící v 

trávě a několika ranami zámek urážím.Projdu tmavou lejí 

stromů s podivnými tvary, které mě zavedou do dětského 

parku. Na dětské houpačce, potřísněné krví, nalézám sta- 

rý revolver s vyrytými iniciály SH. Okolo ní je na zemi 

pohozeno pár nábojů. Zkřehlými prsty nacpu náboje do bu- 

bínku a se zbraní v ruce a pocitem jistoty se vracím 

stejnou cestou zpět. Zkouším namátkou dveře jednoho ma- 

lého obchůdku. Je to řeznictví, zřejmě jediné v tomto 

městě. Dveře jsou ale zamčené. Zklamán z prázdnoty města 

přecházím na hráz jezera, kde stojí starý vysoký dům, v 

jehož okně pohlédnu na stín a bez váhání zavolám,ale ja- 

ko kdyby můj hlas končil v nějakém časoprostoru.Není nic 

slyšet, žádná ozvěna, prostě nic. Instinktivně nahmatám 

nalezený revolver a pozvolna se vydám prozkoumat dům a 

jeho obyvatele. V chodbách se pohybuji opatrně ve stínu 

starých lamp. V jedné z místností stojí podivně vypada- 

jící oválné zrcadlo, se kterým jde otáčet okolo své osy.

Otočím s ním a nevěřícně zírám na siluetu stejné dívky, 

která mně otevřela dveře kostela. Podává mi minci, na 

jejímž rubu je vyryt Démon. V momentě, kdy přijmu minci, 

se dívka ztrácí v bílem oparu. Schovám ji do báglu a po 

prohledání zbylých místností vycházím z domu ven. Začíná  

svítat. Pokládám si otázku, je to slunce nebo moje před- 

stava ? Nevím. Stále nerozumím tomu, co mě to tu neustá- 

le táhne dál a kdo mě potřebuje. Pořád se točím v uli- 

cích dokola, už nemám kam jít. Chci se vrátit zpět do 

domu, ale jakoby cestu někdo vymazal z mapy. Opět slyším  

tajemné zvony, které jsou tak zatraceně blízko. Odbíjí 

pronikavě, palčivé, vysoké tóny. Hlavou mi probíhají vz- 

pomínky událostí, kdy jsem byl jako malé dítě přítomen 

vražednému, okultnímu obřadu, kde se na obětním oltáři 

bezmocně zmítala malá dívka. Proč jsem tam byl a kdo mě 

tam přivedl, když jsem byl malý, nevím, to si už nepama- 

tuji. Po odbití zvonů začínám vnímat realitu a vydávám 

se znovu do kostela. Opět si vzpomenu na tu okultní věc, 

kterou jsem objevil při první návštěvě. Intuitivně vylo- 

vím minci z batohu a vložím ji do prázdného místa toho 

šíleného puzzle. Bohužel ani tentokrát se nic nestane.

Zkouším nervózně točit s mincí. Náhle se ozve cvaknutí a 

pod oltářem se rozevře dřevěná podlaha. Bez váhání ses- 

tupuji po práchnivých, točitých schodech do útrob skle- 

pení. Pod schody objevuji zamčené dveře. Pomocí revolve- 

ru rozstřelím zámek a vcházím do krvavé lázně. Všude ko- 

lem je cítit pach z čehosi. Po zdech se zmítají hnilobou 

napadení červi, kteří hledají svého hostitele. Opatrně  

se proplétám starým haraburdím, ano, je to odložený in- 

ventář kostela. Po zdech jsou pověšené různé obrazy, 

které svojí malbou připomínají okultní praktiky nábožen- 

ských sekt. Z každého výjevu vytékají potůčky krve. V 

jednom obrazu nacházím zabodnutou okultní dýku. Vytáhnu 

ji a zaslechnu hluboko v nitru chodeb dětský, trýznivý 

výkřik. Snažím se nedýchat, po těle mi stékají krůpěje 

potu rozpité krví. Černou stokou se dostávám k místu, 

které jsem viděl ve svých dětských vzpomínkách. ,, Co s 

tím mám sakra společného " ? ? Na obřadnímu stole s po- 

divnym otvorem je položen obřadní pohár, zakrývající za- 

prášenou mapu. Na mapě je označeno černou tuší místo, 

které budu muset s určitostí navštívit. Ale kam mám 

jít ? ptám se. Cesta tu není, obcházím zdi, ale nic ne- 

vidím. Všimnu si plamene svíce, jenž mihotavě poskakuje

sem a tam. Říkám si, musí tady být nějaký otvor. Zahléd- 

nu nepatrnou trhlinu, kterou zkouším holýma rukama roz- 

bít, ale bolest je tak veliká, že musím přestat. Vyndám 

dýku a začnu vydrolovat staré spáry v kameni. Po několi- 

ka hodinách konečně prolézám vyhrabaným otvorem do úzké- 

ho tunelu, ve kterém lezu jako červ. Je to dlouhá kana- 

lizační šachta. Po pár metrech je žebřík, po kterém 

prolezu do místnosti patologie, kde kromě mrtvol, jenž 

jsou ve značném stádiu rozkladu, jsou také poházené ige- 

litové pytle, naplněné krví. Mrazící boxy už dávno nevy- 

kazují žádnou činnost a z tlejících těl se line nesku- 

tečný smrad. Prohlížím si řadu mrtvol přikurtovaných ko- 

ženými popruhy k nemocničním lehátkům, na nichž rozpoz- 

návám v obličejích znetvořený zdravotní personál. Jsou 

to zdravotní setřičky místní nemocnice.Prozkoumámvám po- 

stupně mrtvoly a rozházené chirurgické nástroje, když v 

tom je slyšet za mými zády šustění igelitového pytle.Oto 

čím se, jedna z přikurtovaných mrtvol se v pytli začíná 

hýbat, jako by mi chtěla něco říci. Přistoupím k jejímu 

nemrtvému tělu, kde je vidět mezi jejími žebry průzor do 

jaké si místnosti.Čím více se nakláním,tím více cítím ne 

odolatelou touhu vstoupit do průzoru skrz mrtvé tělo.