Nepustím

Že prý navždy
najednou to všechno zmizlo pryč
nejsem jedna z těch, co topí žal u vodky
nedokážu skrýt ten pocit
že mě to mrzí
a i když moc chci
neumím tě pustit ...

Představa, že budeš s jinou
mě zevnitř užírá
že posbíráš všechno
co jsi mi donesl
že všechno, co cítím
bude jednou vzpomínka
a už tě nebudu moct chytit ...

Když se na tebe podívám
nevím proč zase píšu tyhle řádky
no asi už bez tebe
neumím být šťastná
a neumím se smířit s tím
že přijde další ...

Kde najednou zůstalo
to naše navždy?