Lajnička

"Přísahám na svou čest, že budu mluvit pravdu a nic než pravdu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."
Lajnička
Inspirováno životem

K zemi se pomalu snášejí sněhové vločky, co občas pocuchá mrazivý vítr. Tu a tam šedivými mračny proniknou sluneční paprsky, které rozzáří krajinu kolem a z nedaleké fabriky doléhá hluk spuštěných provozů. Z trubek táhnoucích se podél potoka sálá teplo a z roury u polorozpadlé stanice uniká vroucí voda, oblaka páry stoupají vedle zdí pokrytých graffity a všude kolem skřípou holé stromy.
Už od malička jsem tak trochu debílek, do svejch pěti jsem řval na záchodě hotovo a čekal, dokuď nepřijde mamka… v dalších letech jsem na tom nebyl o moc líp. Ale kamarády jsem měl a tak mi ani nepřišlo, že bych byl „jinej“. Doma to bylo v pohodě, ségra nebyla věčně doma a tak jsem se ní nemusel hádat. Často, když měli máma s otčímem volno, mi dali kilo a ať vysmahnu. Blbci, stejně bych šel tak jako tak. Byl jsem venku furt, každej den od rána do večera, nikdo se moc nestaral o to, co dělám, bylo to fajn. Vzpomínám na ta léta s nostalgií, ale můj svět se začal hroutit ve chvíli, kdy jsem načapal otčíma, jak mi píchá ségru. Tehdy jsem si uvědomil, že něco není v pořádku.
Náhle mi kolem hlavy prosviští listí, sípění větru přehluší i hluk z fabriky a všude kolem se naklánějí koruny stromů.
Když to časem prasklo, máma byla úplně v píči. Načapala je, když se vrátila dřív z práce. Musel jsem ji po telefonu přemlouvat, aby neskočila z Mariánky. Nakonec skončila na psychárně, asi za rok tam skončila ještě jednou, tentokrát i na detoxu. Po pár měsících se to vrátilo k normálu, ale už to nikdy nebylo jako dřív. Otčím se změnil, už ani nevím, proč vlastně začal mlátit mámu, ale každý den jsme se pak báli, s jakou náladou přijde domů. Někdy jsme si s ním mohli povídat dlouho do noci, ale jindy… Ségra furt někde ulítavala, částečně ji v tom podporoval i můj biofotr, který dělal vařiče.
Z pod mých rukou se ozve škrtnutí zapalovače, sněhové vločky mi ošlehávají zarudlou tvář a kromě sípění větru se ještě tu a tam ozve mé popotahování.
Nedávno jsem chtěl jít ven, ale zjistil jsem, že nemám s kým. Myslel jsem si, že vím něco o životě, ale pravda je, že všichni šli dál, zatímco já jsem pořád tam, kde jsem. Už dlouho jsem zamilovanej do jedný holky ze třídy, ale mám smůlu, žádná mě nechce. Postupem času jsem se tak stal závislej na počítačový hře jménem Metin. Prostě sednu, zapnu a nevnímám, kolikrát už si za mnou ségra na posteli šlehala a já jsem si ničeho nevšiml, asi už to trochu přeháním. Často si ségra s sebou domů bere i kámoše. Ti nejnovějšší, Pítý a Verča, jsou docela v pohodě, dokonce u nás ani nekradou, i když… stejně už toho moc nezbylo. Když se jim před třemi měsíci narodil malej Tomášek, Pítý přinesl Verče psaníčko do porodnice, prej na oslavu. Někdy, když mi daj v noci malýho na hlídání, se všichni někam vypařej a vrátěj se až druhej den ráno.

Otevřeným oknem sem proniká světlo z pouliční lampy, jeho paprsky dopadají na hračky rozházené po komodě. Proudí tudy chladný noční vzduch, co se člověka skoro dotýká. Monitor v rohu na opačné straně od okna osvětluje moji mastnou tvář a kromě ni i otevřenou skřín a postel za mnou. Všude po skříni jsou hromádky špinavého prádla a na posteli roztrhaný sešit, vedle kterého spí novorozeně. Ticho, kromě vrčení počítače, jen tu a tam přeruší spadnutí propisky na podlahu, moje ruce si musí neustále s něčím hrát. Na stole leží stará zasklená fotografie moji matky a na ní je kousek smotaného papíru.

Hlídám ho rád, je fakt kouzelnej. Pítý hraje bedny, občas si s ním taky zahraju, je to tak trochu jako u počítače, akorát větší prdel. Máma je hraje taky, jednou do toho naházela třikrát ve dvou dnech všechny prachy na Vánoce. Asi před rokem se otčím odstěhoval o pár ulic dál, má sem zákaz, ale furt k nám chodí na návštěvy a chová se tu jako doma. Ségra je teď na infekčním, furt po mně chce, abych jí přinesl sáček se solí.
Nějaký pes očichává nedaleký strom, postarší paní si kráčí na cestě u polorozpadlé stanice a odněkud z dáli sem doléhá rachot trolejbusu.
Radši pudu, než ta bába ještě zavolá policajty. Doufám, že máma bude spát, nerad bych ji vysvětloval, proč jsem zase doma dřív ze školy.

Dveře za mnou se pomaličku zavírají, mé boty skončí v dokonale srovnaném šatníku a vedle mě švihá ocasem pohublý labrador. Všude po stěnách jsou laciné obrázky a koláže rostlin, chodbou se line zápach sava a z místnosti naproti doléhají tlumené rány.
„Na místo!“ řeknu chraplavým hlasem.
Labrador jen stáhne ocas mezi nohy a lehne si na starou deku kousek opodál.
Jako štěně ho otčím splachoval do hajzlu anebo mu sfetovanej vytrhával drápky, párkrát ho i přede všemi v parku házel o zem. Máme ještě dvě kočky, ale ty furt zůstávaj zalezlý. Kdysi jsme měli kocoura, jmenoval se Mourek, ale otčím ho utýral takovým způsobem, že ho pak musel sám střelit vzduchovkou.
Potichu procházím kolem dveří s prostěradlem místo výplně.
Styl, dveře do obýváku jsou zavřený, máma spí. Poslední dobou furt dělá, jak je nemocná, funguje už jen, když jí Pítý něco dá, to pak uklidí i celej byt. Už jsem ji párkrát viděl, jak si dává čáru.
Má ruka sahá po klice od dveří s prasklou výplní, tlumené rány náhle ustanou a po chvilce mi kolem nohou proběhne vyděšená kočka. Uprostřed místnosti sedí malý chlapec a všude po podlaze jsou rozházené hračky.
Máma s Verčou včera zase stěhovali, ještě jsem si nezvykl. Mám i tříletýho brášku, často, když byl ještě v kolébce a brečel, ho otčím zfackoval, aby měl proč řvát. Jednou ho držel z okna a řval, že ho vyhodí, nakonec ho ségra přemluvila, aby to nědělal.

Mé oči se upírají k monitoru u okna, z radiátoru vedle mě sálá teplo a uprostřed místnosti si malý chlapec hraje s míčky. Na komodě za postelí leží dětská flaška se štávou a vedle ní je talíř s nakousnutým chlebem. Po chvilce se jeden z míčků skutálí na ulepkaný koberec pod mýma nohama.