Těžce naivní...
přidáno 11.03.2008
hodnoceno 1
čteno 895(5)
posláno 0
„Nikam nejdu!!!“ svezu se do křesílka. Martin se na mě nechápavě podívá.
„Vždyť ses tam tak těšila, srdíčko….“
„Těšila, ale teď se tam už netěším! A nejdu tam!“ Ještě bych si mohla dupnout. Jenže se mi do očí tlačí slzy, a tak mám velkou práci s tím, nedat to na sobě znát.
„Proč?“ zeptá se jednoduše. Ještě se nepřestal snažit uvázat si motýlka. Ne že by mu to šlo, tohle nikdy nezvládal… Ale můj problém to stejně neřeší.
„Vypadám jako velryba! Všechny ostatní tam budou hubený, jen já jsem tlustá!“ vyhrknu ze sebe a už se mi po tvářích koulejí slzy.
„Nejsi tlustá!“ řekne poněkud tvrdě. „Jsi normálně těhotná!! Vypadáš krásně, nevím, co furt máš!“
Pošlu mu vyčítavý pohled, aby mu došlo, že vynadat by mi mohl, až mi bude líp. Až splasknu.
Zdá se, že to zabralo. „Promiň.“ Sehne se ke mně a dá mi pusu na tvář. To už se se mnou ani nechce líbat???
„Sunny… je normální, že ženská, která je v sedmým měsíci a ještě k tomu čeká dvojčata, má trošku bříško. Uvidíš, že tam budou fotit nejvíc tebe. A nejenom proto, že si jdete pro cenu! Jsi prostě krásná. Tak se usměj, obleč si na sebe ty nádherný šaty, co sis koupila, utři si slzičky a pojedeme, jo?“ Ještě mě pohladí po právě učesaných vlasech.
Asi bych měla udělat, co říká, protože to má nějaký smysl, ale když se na sebe podívám do zrcadla, jak stojím v šatně ve spodním prádle, znovu mě přejde všechna chuť. Prsa mám už teď jako balony, břicho se mi vzdouvá do kolosálních rozměrů a celá vypadám tak jaksi otekle.
„A co tam jako budu dělat? Zvracet můžu klidně i doma!“ Tohle mě ještě neopustilo. Sice se to už nestává tak často, ale přece jenom. Teď už mi vadí jen určitá jídla, ne všechno. Budu se tam napájet nějakým džusem a pokukovat po ostatních, jak se cpou. Brrr! Děsná představa!
„Tak dost, Sun!“ zvýší Martin zase hlas. „To v tom chceš kluky nechat samotný??? Vždyť víš, že ta cena je nejvíc pro tebe!“ Znovu se postaví před zrcadlo s úmyslem uvázat si neposlušnou černou mašli kolem krku, ale nedaří se.
„K sakru!!!“ naštve se nakonec a praští jí o zem. Já nereaguju. Přemýšlím, jak to myslel, že cena, kterou máme dnes večer obdržet, je nejvíc pro mě.
Od hádky, která by rozhodně přišla, nás zachrání zazvonění. Jsem si jistá, že je to Tony a Lisa, měli nás přijet vyzvednout. Ještě ale netuší, že pokud nakonec na tu slávu půjdeme, vezmeme si naše auto.
„Jdeš dolů?“ mrkne na mě.
„Ve spodním prádle?“ nafouknu tváře. Vlastně k tomu nemám důvod. Ale mám! Prostě nemám náladu, no!
„Tak se už obleč!!!“ sykne a jde přivítat naše kamarády.
Rozmýšlím se, jestli se navléknout do šatů, které visí na ramínku na dveřích skříně, nebo ne. Přece by to tam mohli zvládnout i beze mě. Říct, že mi není dobře. A tu malou zlatou sošku by místo mě převzal Martin. To by šlo, ne?
Do místnosti vtrhne Lisa jako velká voda.
„Co tu tak vysedáváš, Sunny?!“ houkne na mě.
„Nikam nejdu!“ užívám si svou špatnou náladu. Jenže ona na nic nečeká, vytáhne mě z křesla, z ramínka vezme šaty a začne mě do nich soukat.
„Hele, Sun! Já tě tam dotáhnu, i kdybych tě měla vláčet na zádech! Přece tam nepůjdu sama s Cassie!“
„Ale vždyť dorazí i Jeremy s Meg, ne? A co Holly?“ snažím se pořád bránit. Já se tam prostě nechci vystavovat s takovým břichem! Copak to nikdo nemůže pochopit???
„Jo? Kdes to slyšela?“ ušklíbne se. „Meg je nemocná a Holly je se synem u rodičů!“
Podařilo se jí přetáhnout mi šaty přes hlavu a teď ještě zapnula zip na boku.
„Tak, obuj si boty a jdeme!“ přikáže mi rezolutně. Absolutně nepřipouští námitky. Tak si sice začnu brblat něco v tom smyslu, jak jsou na mě všichni zlí, ale poslechnu. Ještě by mohli zavolat Roye a Joea a byli by na mě všichni moc silní…
„No koukni na mě!!!“ pokusím se ještě o poslední odpor, když procházím kolem zrcadla. „Vypadám jak bečka!“ dokonce se mi i začíná třást brada a do očí se mi tlačí slzy.
Lisa si stoupne doprostřed chodby s rukama v bok, hlavu nakloní na stranu a chvilku si mě prohlíží. „Víš co, Sunny? Ty jsi vážně ta nejtlustší těhotná ženská, jakou jsem kdy potkala. Ale nedá se nic dělat, dneska to budeš muset vydržet.“
Tony s Martinem už čekají dole v hale. Náš kytarista se snaží Martinovi uvázat toho zatrápeného motýlka, ale nedaří se mu to taky. Co chvilku se natočí Martinovým směrem, aby si ujasnil, jaký uzel má udělat.
„Bože, vy jste nemehla!“ bere mu problém z rukou Lisa a než bys řekl švec, Martin má pod bradou stejnou nádheru jako Tony.
„No tak pojď,“ kývne na mě Martin. „Benjamin už na nás čeká.“ Usměje se poprvé za dnešní večer.
Udělám krok na poslední schod, ale škobrtnu a podlomí se mi kolena. Držím se zábradlí, nic se neděje, ale všichni tři mají navlas stejný vyděšený pohled a zakřičí sborové: „Pozor!!!“
Tentokrát nahodím široký úsměv já. Mám je v hrsti! Haháááá!!
Celá partička stojí u mě a pomůže mi udělat ten poslední krok na pevnou zem.

Zase je to taková oficiální akce! Plný sál lidí, napřed dostaneme my a pár dalších lidí ocenění za umístění v nějaké anketě (mimochodem ani pořádně nevím, o jakou jde) a potom bude zábavný večer. Pro někoho.
Zastavíme před vchodem a Martin mi pomůže ven. Je tu hodně novinářů a ti nás samozřejmě nenechají projít jen tak.
Hned za dveřmi se mi zdá, že jsem zahlédla Casiny dlouhé vlasy. Zavěšená do Martina tomu ale nevěnuju moc pozornosti. Nestojí mi za to.
„Máme místa ve třetí řadě,“ přitočí se k nám Tony. A tak tam vyrazíme. Nechce se mi dlouho stát, bolí mě potom záda.
Na židlích jsou cedulky s našimi jmény. Z jedné strany vedle mě sedí Martin, z druhé strany kdo jiný než Roy.
Usadíme se tedy a čekáme na ostatní. Do začátku je ještě tak čtvrt hodinky.
„Dáš si něco k pití, srdíčko?“ nabídne svoje služby můj muž.
„Jsi hodnej, dík,“ usměju se na něj. Necítím se tu, ale nemám odvahu znovu cokoli namítat. I Martinova trpělivost má svoje meze.
A tak manžel odběhne a na moment mě nechá samotnou. Rozhlížím se kolem. Místa už jsou z větší poloviny obsazená.
„Čau, Sun,“ ozve se mi za zády. Na rameni cítím dotek něčí ruky. Něčí? Je to Joe.
„Ahojky, věčný opozdilče. Co tady tak brzo?“ rýpnu si do něj.
„Já jsem tady včas!“ obhajuje se. „Slyšel jsem, že u vás byly nějaký problémy, co? Ale Sarah se taky ještě neobjevila. To víš, bude mi dneska dělat doprovod,“ nervózně kouká na hodinky. A Sarah, jo? No koukejme se, co se to děje za věci!
„Že by ti utekla?“ zazubím se na něj.
„Hm... půjdu se podívat ke vchodu.“ Mých poznámek si vůbec nevšímá. „Jo... sluší ti to. Vypadáš vážně moc dobře,“ zvedne palec na znamení, že jsem jednička. Kdyby se nezmínil o tom, že už ví, jak moc se mi sem nechtělo, možná bych mu na jeho lichotky i skočila.
Dlouho sama nezůstanu. Brzy si na svoje místo vedle mě přisedne Roy. On má místo motýlka kravatu, ale i tak mu to neuvěřitelně sluší.
„Páni, Sunny! Jak jsem to tu procházel, jsi tady nejhezčí,“ skoro mi šeptá. Mám co dělat, abych se nezačala červenat. Raději změním téma.
„Je tu tvoje SS?“
Trošku se zarazí, ale pak mu tváří proletí lehoulinký úsměv. Skoro neznatelně přikývne.
„Tak vidíš, nejhezčí je přece ona.“
„Máš pravdu,“ přikývne. „Ale ty jsi hned po ní.“ Mou dlaň stiskne ve své.
Rozhodnu se využít situaci. „Tak mi ji přece ukaž, Royi. Budu mlčet jako hrob!“
„Ne, ne, Sun. Neukážu. Už se s tím konečně smiř.“ Povzdechnu si. Co můžu dělat. Ale zajímala by mě. Opravdu. Ne že bych měla v úmyslu popovídat si s ní, vysvětlit jí, jak Royovi ubližuje. Jen bych ji ráda poznala. „Zatancuješ si dneska se mnou?“ vytrhne mě z myšlenek.
„To víš, že jo.“ Původně jsem se tu sice nechtěla zdržet dlouho, ale předpokládám, že si Roy se svou láskou taky zatančí, takže bych ji přece jen poznat mohla.
„Na, Sunny,“ přiřítí se k nám Martin se skleničkou pití v ruce. „Můžu s tebou mluvit, Royi?“ gestem ruky mu naznačí, aby šel s ním pryč. Zajímalo by mě, co se děje. Nejradši bych se zvedla a šla s nimi, ale Martinovo: „Počkej tady chvilinku,“ mě zadrží.
A tak jenom sleduju, jak se mi oba dva ztrácejí v chumlu. Ale naštěstí nejsem sama dlouho. Přiblíží se Jeremy a Simon. Dělají si doprovod navzájem, když jejich lásky nejsou přítomny. A sluší jim to dohromady. Hahaha…
Než se s nimi stihnu přivítat, dorazí i zbytek. Jsme tu všichni. Naneštěstí i Cassie, která má zase miniaturní šatečky. Proti ní vypadám jako pěkně vypasené prasátko!
Je ověšená spoustou drahých šperků, pečlivě nalíčená a učesaná. Na nohou má neuvěřitelně vysoké podpatky. A taky nejkratší sukni, co jsem kdy viděla…
Zatímco já… sukně po kolena, látka mírně obtažená kolem břicha. Na boty si ani nevidím, ale pamatuju si, že mají jen nizounký podpatek. Místo drahých šperků jsem si vzala tu vínovou soupravu, co jsem dostala od Martina k našim prvním společným Vánocům.
Martin sedí vedle mě a drží mě za ruku. To jediné mi dodává odvahu zůstat tu. Při představě, že se budu muset zvednout a vyjít na podium, něco tam říct a přitom se usmívat, mi naskakuje husí kůže.
„Vítězem letošního ročníku ankety se stává…… skupina Victory!“ slyším, když už jsem znuděná na nejvyšší míru. Pár vteřin mi trvá, než pochopím, že mám vstát a jít na to zatrápené podium. Celý sál se roztleská.
Z uličky vyjde první Roy, pak já, za mnou Tony a nakonec Joe. Přesně tak, jak jsme seděli. Joe mi nabídne rámě, abych se na schodech nezabila, což s vděkem přijmu.
Není to moc, jen tři schody, ale nahoře se nám ani jednomu nechce dál. Joe a Roy mě postrkují dopředu, Tony se schovává úplně vzadu. Jenže já se tady taky nechci promenádovat. Vidí na mě všichni.
Situaci nakonec zachrání Tony. Vezme mě za ruku a vede přímo doprostřed. Kroky se mi pletou. Mám pocit, že kdykoli se můžu složit ostatním k nohám. Ale to se mi nechce! Očima vyhledám Martina. Usmívá se. Usmívá se na mě. Zvedne ruku a zamává mi. Vím, že je na mě pyšný. Kdyby mohl, nejradši ze všeho by tu stál se mnou.
„Skupina Victory, tedy Sunny Crossová, Tony Morse, Joe Brightman a Roy Stroke, dámy a pánové…,“ snaží se zachránit trapnou tichou chvilku moderátor. „Jak jistě všichni vidíte, na další album si budeme muset chvíli počkat…,“ rýpne si do mě. Naštěstí se nikdo v hledišti nezačne smát. „…ale na druhou stranu věřím, že malá přestávka prospěje k dalšímu vybrušování stylu.“
Neprozradíme mu, že do vydání naší nové desky zbývají už jen týdny. Písničky jsou natočené, promo snímky nafocené, křtiny budou za měsíc. Pokud tedy ještě budu pohromadě…
Stojíme v řadě a šéfredaktor hudebního časopisu, který celou anketu zorganizoval, nám jednomu po druhém předává malou zlatou sošku ve tvaru noty a kytici. Obrovskou kytici.
Ještě musí následovat poděkování u řečnického pultíku. Toho se bojím asi nejvíc. Nedomluvili jsme se, kdo začne a já doufám, že to nebude na mně.
Ne. Jako první se k mikrofonu žene Joe. Dneska mě opravdu překvapuje.
„Dobrý večer,“ pozdraví, aby získal čas. Kytku si odloží a trošku si upraví mikrofon. „Očekává tu někdo, že se budu zlobit, že jsme dostali tuhle cenu?“ pozvedne obočí a pošle do publika lišácký pohled. Samozřejmě, že je rozesměje. To se mně stát nemůže! „Samozřejmě chci poděkovat všem, kdo nám poslali hlas a my jsme mohli získat tuhle krásnou sošku. Opravdu. Tu ve sbírce ještě nemáme!“ znovu se zasměje. Sošku zvedne nad hlavu a zamává. Jeho řeč skončila.
Podobným stylem poděkuje i Tony a Roy. Jenže mi dojde, že řekli už všechno, co jsem mohla říct já, takže mi vlastně vůbec nepomohli! Ale nedá se nic dělat, musím říct aspoň děkuju.
Musím udělat dva nebo tři kroky k pultíku, ale moje břicho už tam dávno je. Znovu se podívám dolů. Martin, Lisa, Sarah, Jeremy a Simon se na mě usmívají, Martin znovu zamává. Cassie má ten svůj posměšný úšklebek. Proč mě to vůbec nepřekvapuje?!
„Já…,“ polknu. Vlastně nevím, co já. Slova mi nedošla, dneska mi žádná nezůstala. Tak se jen pokusím o úsměv, prohlásím tiché: „… děkuju!“ a hodlám odejít. Ještě instinktivně natáhnu ruku za sebe, předpokládám, že mi znovu někdo z kluků pomůže. Chyba lávky!
„Jen jednu takovou malou poznámečku,“ stojí znovu Tony u mikrofonu. „Nevíme, kdy příště budeme moct Sunny veřejně poděkovat za všechno, co pro nás udělala.“
„Dát najevo, jak moc si vážíme, že se dala dohromady s bandou tří neotesanců,“ přidá se Joe.
„Vyjádřit, jak moc nám na ní záleží. Že ji máme rádi,“ slyším Roye.
„Alespoň takhle, Sunny – ode mě, Joea a Roye…. Děkujeme, Sun!“ dají mi svoje kytice. Skoro bych řekla, že Joeovi se v očích lesknou slzy. A teprve mně!!
Všichni lidé v sále se postaví a začnou tleskat. Myslím, že takhle rozbrečenou těhotnou rockovou zpěvačku ještě neviděli.
Roy mě políbí do vlasů a konejšivě mi přejede dlaní po zádech. S plnou náručí květů necítím potřebu vrátit se zpátky k mikrofonu poděkovat zase jim. Taky by se mohlo stát, že si tu navzájem budeme děkovat do rána!
Za neustálého cvakání fotoaparátů se vracíme na svoje místa. Martin si stoupne, obejme mě a políbí.
„Miluju tě, Sunny,“ zašeptá ještě. On ví, kdy to má říct.
Utírám si slzy. Vůbec nezastírám, že mě to zase dojalo! Proč mi to vlastně poslední dobou dělají? Proč mě všichni tak dojímají? Skoro to vypadá, jako by se se mnou už delší dobu loučili!
Nakloním se, abych viděla na Tonyho a Joea. Oba dva dávají svým partnerkám jeden květ z kytice, kterou dostali. Lisa i Sarah jsou rozhodně potěšené.
Řekla bych, že Sarah Joea opravdu miluje. Je neskutečně tolerantní, protože ví, že Joe u ní nikdy nezůstane napořád. Vrací se k ní. Mají spolu Joeyho. Ale nikdy nepřestane žít svobodně.
Setkáme se se Sarah pohledem. Se spokojeným úsměvem na mě kývne. Váží si každé chvilky, kterou s Joem může prožít.
Copak já nejsem stejná? Copak se mi pokaždé mírně nezrychlí dech, když mi Martin řekne, že mě miluje? Nebo když mi to jenom naznačí? Nejsem vždycky naměkko, když pro mě dělá takové maličkosti, jako že mi donese pití, pohladí mě po tváři, usměje se? Jenže já naštěstí mám svého miláčka u sebe.
A tak z vděčnosti stisknu jeho ruku. Podívá se mi do očí. Z kapsy vytáhne kapesník a utře mi tváře od slz. Co na tom, že mi poničí make-up. Nejdůležitější je, že máme jeden druhého. A nebude to ani trvat tak dlouho, než nás bude víc.
Zřejmě pomyslíme na stejnou věc, protože mi Martin volnou dlaň položí na břicho. Děti jako by to tušily, začaly s kopanou.

Oficiální část večera skončila. Nejsme ve středu dění, nechci se tam tlačit. Martin je pořád kolem mě, aby se mi náhodou něco nestalo. Jeho starostlivost je opravdu dojemná. Teď už mě neobtěžuje, zvykli jsme si oba.
Držím v ruce skleničku s minerálkou a koukáme do chumlu, kde se tančí. Joe si špitá se Sarah, Tony a Lisa si taky užívají společné chvíle.
„Pojď tancovat, Sun,“ pobídne mě Martin. Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Chce se mi strašně brečet. Tak moc ho miluju, až to dojímá mě samotnou. Užuž chci kývnout, když mě předejde. „Já si ještě odskočím, srdíčko, jo? Pak už budu jenom tvůj.“ Rozhlédne se, protože mě tu nechce nechat samotnou. Všimne si Roye, který stojí opodál, a tak změním bodyguarda.
„Ahoj,“ přijde Roy ke mně a usměje se tím svým neodolatelným způsobem. Ani dnes se příliš nenamáhal s česáním svých vlasů. Stejně ho jinak ani neznáme, tak co?
Vezme mě za ruku a vede na okraj parketu.
„Nebude se ti se mnou tancovat dobře, Royi,“ snažím se ho upozornit.
„S tebou? S tebou se mi vždycky tancovalo báječně!“ ubezpečí mě. Jenže ve chvíli, kdy mě chce obejmout, mu to dojde.
Chvilku se tváří překvapeně, vážně a zadumaně, ale za moment se oba dva rozesmějeme. Tak mě jen vezme za obě ruce. I tak tančí skvěle. Pravou ruku zvedne a levou mě jemně postrčí, abych se pomalinku otočila.
„To nám to ale jde, co?“ zazubí se na mě. Pochopím to špatně.
„Promiň, já… vážně jsem sem neměla chodit,“ vysmeknu se mu a chci odejít. Opravdu se mu se mnou nemůže tančit dobře.
„Počkej, Sun! Neblbni! Mně se to líbí…,“ zadrží mě. Nechám se přemluvit a vrátím se. Je mi s ním dobře. Jenže… měl by se vrátit Martin, aby se Roy přestal starat o mě a našel si v davu svou SS. Aspoň jednou bych ji chtěla zahlédnout.
Roy se rozhlíží po okolí. Vysoký je na to dost. Páni! Koukám mu tak akorát na hrudník. Pěkně široký hrudník!
Nechápu, proč mě to vždycky tak překvapí. I u Martina. Na ostatní tolik nekoukám. Vlastně… Jeremy je jen o málo větší než já, Simon je hodně vysoký a hubeňoučký. Joe má takovou normální postavu, nic výjimečného. A Tony… to je prostě Tony s jeho špejlema místo nohou!
Znovu dnes nemám štěstí. Roy tančil se spoustou žen a dívek, ale ani k jedné z nich se nechoval jinak a já jsem si jistá, že mezi nimi SS nebyla. Možná se nakonec kvůli hojnému počtu novinářů a fotografů rozhodl, že bude bezpečnější neukazovat se s ní.
Teď zrovna tančí vedle nás s nějakou brunetkou. Tenhle jeho výraz znám. Pokud bude ona svolná, stráví s ním dnešní noc.
Martinovi se vzdálenost mezi námi moc nelíbí. Obejde mě a obejme zezadu. Můžu se o něj opřít. Konečně! Začínají mě bolet záda.
Vydržíme takhle ještě jednu písničku. Pak už nemůžu bolestí skoro vydržet. I když tato pozice je pro mě víc než příjemná. Cítím Martina za sebou a on mě oběma rukama objímá hned nad břichem. Občas otočím hlavu a on mě políbí.
„Půjdeme domů?“ vyšlu k němu prosebný pohled. Zná mě, takže ví, že už je opravdu nejvyšší čas.
Rozloučíme se skoro se všemi. Cas tu už není, odešla s některým ze svých milenců už dřív. A Roy se taky ztratil bůhví kam. Já to vlastně vím. Pokud si ji neodvedl domů, skončili u ní. U té brunetky.
Vyzvednu si svoje kytice a sošku. Martin přese mě přehodí kabát. Zima se letos přihlásila dřív.
„Martine! Sunny!“ uslyšíme volání. Otočím se, protože nemůžu uvěřit, čí hlas slyším volat. „Vezmete mě domů? Cas odjela už dřív.“
„Jasně, Royi,“ poplácá ho po zádech Martin. „A kde máš společnost?“ rýpne si ještě.
„Ale… nabídla se sama. O to nestojím!“ přešlápne Roy. Není mu asi příjemné takhle mluvit přede mnou.
„Taky potřebuješ dobývat?“ zasměje se znovu Martin. To mě velice zaujme.
„Jak taky???“ zaujmu výhružnou pózu. Tohle opravdu neměl říkat!!
„Ale… lásko… já…,“ začne koktat. No tak to mi ještě scházelo! Všechno je mi jasné! Jak by mohl ještě stát o mě. Jsem neforemná, tlustá a škaredá! Ale že si našel nějakou… nebo nějaké… coury!!!
V rámci možností seběhnu schody.
„Sunny! Počkej!! No tak, Sun!“ křičí za mnou oba dva. A na co bych tak asi měla čekat, co??? Kdyby chtěli, doběhnou mě. Tak rychle se pohybovat nemůžu!
Martin mě dožene až u auta. Stihnu za sebou zabouchnout dveře ještě včas. Ale málem mu přivřu prsty. Bylo by mi ho líto. Ale vlastně nebylo!!! Je mi nevěrnej, tak co?! A já husa se nikdy na cizího chlapa ani nepodívala!
„Jedeme domů, Benjamine!“ zavelím.
„Pan Martin s námi nepojede?“ udiveně se otočí. Zamkla jsem si dveře totiž zevnitř, aby nemohl nastoupit.
„Ne! Pan Martin s náma nepojede!!!“ zakřičím. „No tak, co je?!“ vyjedu znovu, když pořád stojíme na místě.
„Je mi líto, ale on mi stojí před autem,“ pokrčí Benjamin bezradně rameny. Jenže mně je jasné, že všichni drží při sobě! Na okýnko totiž klepe Roy.
„No tak, Sun, otevři! Přece tu nebudeš dělat takový scény, ne? Pusť mě dovnitř!“ žadoní. Ještě chvilku odolávám, ale pak ho nechám přisednout si. Okamžitě jak ho mám vedle sebe, padnu mu do náruče.
„On mě podvádí!“ vzlykám hystericky.
„Ale nepodvádí, Sunny! Martin tě miluje přece!“ hladí mě po vlasech.
„Už ne,“ potáhnu. „Vždyť jsi to slyšel, ne? Potřebuje dobývat!!!“
„Tebe, Sun! Tebe dobývá! Copak to tak není? Copak se pokaždé nesnaží, aby tě přemluvil k milování? A ty mu neutíkáš? Přece na to pokaždý nepřistoupíš jen tak, ne? Ty máš taky ráda, když ti dává najevo, jak o tebe stojí. Že je to tak, Sunny, že jo? Řekni!“
Hm… zní to docela logicky. Mohla bych uvažovat o tom, že by to tak mohlo být.
„Žádnej chlap by od tebe neodešel. Žádnej! Ty jsi jediná na světě!“ snaží se mě ukonejšit. Zvednu k němu oči plné slz. Usměje se. „Jediná kromě SS.“
Ještě chvilku si povídáme, než dovolím Martinovi nastoupit do auta taky, obejmout mě a začít líbat. Roy si přesedne vedle Benjamina, aby nám dopřál soukromí. Ani nepostřehneme, že jsme zastavili, aby on mohl vystoupit u svého domu.

Když se probudím, je ještě černočerná tma. Děsivě mě bolí záda! Když už nevím, jak si lehnout (mimochodem moc možností nemám), rozhodnu se probudit Martina, aby mi aspoň přinesl pití. Pak si sednu do křesla, které mi koupil. Spíš v něm tak pololežím, nohy mám nahoře, ale těm mým zatrápeným zádům to ulevuje.
„Martínku. Vzbuď se, prosím,“ šeptám mu do ucha. Chvilku nereaguje, ale najednou vyskočí na nohy.
„Už?? Už!! Honem!“ vrhne se do koupelny a přižene se s kalhotami v rukou. „Kde máme tašku, Sun?“ Na chvilku se zarazí, protože mu nejde na rozum, že na něj nechápavě koukám. Nějak mi nedochází, co blbne. „Nemůžeš vstát? Tak pojď, já ti pomůžu. V nemocnici jsme za momentík! Kam jsme dali číslo na doktora Smitha?“
Docvakne mi to až teď. On si myslí, že rodím! Začnu se smát na celé kolo.
„Ale, lásko, nic se neděje! Já chtěla jenom pití,“ kuckám smíchy. „Netušila jsem, že tě ten kurz pro nastávající rodiče tak rozhodí!“
„Ty… ty… ještě… ne?!?“ koktá. Prstem mi přitom ukazuje na břicho.
„Ne, Marťo, miminka na svět ještě nechtějí, neboj. Ještě to nějakou dobu vydržíme pohromadě,“ směju se pořád. On se trošku zamračí, kalhoty, které si napůl oblékl, zase odloží, a potom se mě optá, co bych chtěla k pití.
„Stačí minerálka, díky, zlato.“ Zatímco odkluše dolů do kuchyně, přesunu se do křesla. Uvelebím se na něj. Zvednu si podpěrku nohou a opěradlo trošku snížím. Je to příjemná pozice. Dřív, než se Martin vrátí, usnu.

Ráno se probudím dřív než Martin. Nechal mě spát na křesle, jen přese mě přehodil peřinu. On sám teď leží na mojí půlce postele. Pomaličku vrátím křeslo do původní pozice a protáhnu se. Chci jít do sprchy.
Potichoučku za sebou zavřu dveře, aby ho neprobudil hluk proudů vody. Svléknu si noční košili a rozčešu vlasy, abych si je mytím ještě víc nezacuchala. Zavřu se do sprchového koutu a vychutnávám si ten skvělý pocit, kdy se na mě spouští provázky vody. Nedávno Martin pořídil novou sprchovou hlavici. Je skvělá! Připadám si, jako bych stála přímo na dešti.
Vůbec mě poslední dobou rozmazluje. Ta pohodlná křesla mi pořídil tři. Jedno do ložnice, druhé do obýváku a třetí do mé pracovny. Do dětského pokoje zase koupil houpací křesla.
Všechno už máme krásně připravené. Dětský pokoj, základní výbavičky v bílé barvě a ostatní věci. Jen postýlky a kočárek ještě nemáme. Tohle koupíme až po jejich narození.
Včera přišel Martin domů později a trochu rozčilený. Zašel totiž s klukama do Dark Rocku a tam se ho Roy už v poněkud povznesené náladě zeptal na stejnou otázku, jako mě před několika měsíci. Jestli mu někdy půjčíme naše děti na procházku.
Jenže Martin, zdá se, dostal strach, že mu Roy chce ukrást jeho otcovskou úlohu. Mně sice nic neřekl, ale Lisa mi to hned zavolala. Tony se samozřejmě doma pochlubil. Prý se Martin s Royem dost pohádali. Roy mu nedokázal vysvětlit, že chce děti jen na chvíli.
Nakonec údajně Martin Royovi vyčetl jeho náklonnost ke mně, načež se Roy uraženě zvedl od stolu a odkráčel ke dveřím, kde ho dohonil Joe a přivedl zpátky. Mezitím Jeremy Martina přivedl alespoň částečně k rozumu.
Takže předpokládám, že dřív nebo později zazvoní přinejmenším telefon a Roy bude zjišťovat, co všechno mi Martin řekl. Jenže on mlčel. Snad teď ráno, při snídani…
„Můžu k tobě?“ ozve se mi za zády. Příšerně se leknu.
„Myslíš, že se sem všichni čtyři vejdeme?“
„Vydechnu a zadržím dech,“ ujistí mě. V podstatě ani nečeká na moje svolení. Stojí tam nahý a v očích má plamínky. Ustoupím tedy o pár centimetrů a pustím ho dovnitř.
Voda mu zase otočí chloupky na hrudníku po proudu. Zabořím do nich svoje prsty. Vytvářím vodě cestičky, jako bych chtěla změnit její tok. Jenže to nejde. Tahle věc se nebude řídit podle mě. A přesto bych chtěla. Začít od pramínků, přes potůčky, potoky a říčky a skončit u veletoků. Toužím utvořit si na Martinových prsou svou vlastní mapu. Svůj vlastní svět, kam můžeme jen my dva.
„Sunny… ty…,“ vezme do rukou moje ňadra. Tedy… moje balony. Zastydím se a ruce mu odstrčím. Ale on mě jediným gestem přesvědčí. „Ty máš tak krásný prsa.“
„Ještě…,“ zavrním. Ještě chci, aby mi lichotil.
„Miluju tvoje oči. Nejkrásnější oči na světě. A tvůj hlas… zazpívej mi, prosím.“
Zasměju se a spustím Express Of Dream. Vzpomenu si na moment, kdy jsem tuhle písničku zpívala tenkrát v Greenvillu. K Because I love you se Martin přidá.
„Zpívej jenom tohle, hm? Because I love you,“ žadoní. Jak bych mu mohla odolat! A tak pět minut nedělám nic jiného, než že mu zpívám, protože ho miluju. Mezitím on dělá takové věci, že za chvilku máme opravdu veliké problémy vejít se do sprchového koutu.
„Pojď do postele,“ zašeptá mi.
Poslední dobou má občas problémy s milováním. Ne že by on měl potíže, ale má strach, aby mi tím neublížil. Mně nebo miminkům. Nic nepomůže, když mu vysvětluju, že jeho obavy jsou naprosto zbytečné a nesmyslné.
Nechám se osušit ručníkem, zvednout do náruče a odnést zpátky do ložnice. Uloží mě tak jemně, jak to dokáže jen on. Hladí mě po celém těle. Líbá v tříslech. Potom pomaloučku přejde na bok a jazykem si hledá cestičku až nahoru.
Když si lehne ke mně, cítím se, jako bych ani nebyla na světě. Přitulí se k mým zádům, oběma rukama mě obejme a šeptá mi nejkrásnější věci, jaké kdy můžu slyšet.
Pokusím se k němu obrátit. Zvedne hlavu, ať ho můžu vidět. Vidět mu do jeho krásných tmavých očí, nabažit se jeho pootevřených rtů. Píchne mě u srdce. Znovu jsem se do něj zamilovala.
Koutky jeho úst se skoro neznatelně zvednou do úsměvu. Nemůžu mu odolat. Nemůžu, nemůžu, nemůžu! Musím jen prožívat tento okamžik. Nádhernou chvíli, která mi znovu dokáže, že je na světě člověk, pro kterého znamenám strašně moc. Který se stejně těší z mé existence, jako já z jeho.
Vím, že s ním budu až do konce života. Nikdy mi ho nic nemůže vzít. Nikdy, nic a nikdo!

Ležíme vedle sebe a spokojeně oddychujeme. Martinovi se na čele lesknou kapičky potu.
„Ty mě vždycky tak utaháš,“ obviním ho.
„Já tebe?“ začne se smát. „Koukej, jak jsem splavenej!“
Uslyšíme zaklepání na dveře, a tak přes nás Martin aspoň přehodí přikrývku, než pozve příchozího dál.
„Ehm…,“ odkašle si Gita. „Máte návštěvu. Přišel pan Stroke.“ Hned jak to dořekne, zmizí zase za dveřmi.
Tak přece jsem se nespletla! Dorazil všechno vysvětlit.
Martin se spěšně obléká. „Ale teď už toho mám dost!“ zuří.
„Lásko,“ protahuju konejšivě. „Nech ho být. Je nešťastnej! On nám přece naše děti vzít nechce. Ani nechce být jejich táta, jen strejda. Nemáš se čeho bát!“
„Která dobrá duše ti to už vyžvanila?“ otočí se zpátky na mě, ale nevypadá, že by se chtěl hádat. Moje domluva asi zabrala. „Ne, počkej! Nech mě hádat! To Tony je taková slepičí prdelka, takže ti určitě volala Lisa, co?“ Moje přikývnutí ho rozesměje. „Tak víš co? Běž za ním sama, jo?“ nabídne mi.
„Ne, běž ty. Já ještě půjdu do sprchy.“ Říkám mu to už za pochodu, jen si z prádelníku vytáhnu čisté prádlo. Schválně si v koupelně pobudu, aby měli co nejvíc času probrat svoje spory.
Když sejdu dolů, krásně čistá a voňavá, najdu je v obýváku. Sice je skoro čas oběda, ale skleničky alkoholu v jejich rukou se mi nezamlouvají vůbec.
„Musíte pít takhle brzo?!“ zabručím bez pozdravu.
„To my na usmířenou,“ vysvětlí mi oba svorně.
„Hm… slíbil jsem Royovi, že ho někdy vezmu sebou, až půjdu s dětma do parku.“
Rozesměje mě to. Je normální, aby mezi Royem a Martinem byl takový vztah? Skoro bych je mohla podezřívat, že ten pravý pár jsou oni dva. Pohádají se a usmíří strašně rychle.
A přece jenom… co vím, s Jeremym se Martin nehádá. Nikdy ne tak ostře, jako s Royem. Mají nějaké výměny názorů, ale nikdy to není vážné. Neměli nikdy zapotřebí usmiřovat se.
Za to s Royem se už pohádali a usmířili tolikrát, že to ani nemůžu spočítat. Většinou se všemu nakonec zasmáli. Ale všechny jejich hádky měly jeden jediný důvod. Mě. Jako by Martin nikdy nechtěl pochopit, že on je můj manžel a Roy dobrý přítel. Vždyť přece vždycky věděl, že miluju jen jeho.
Ale teď…
„Panebože!“ Zůstanu stát jako opařená. Moje pocity jsou jednoznačné. Bolesti. Porodní bolesti. Jako bych já husa nevěděla, že sex může porod uspíšit!!
„Co je ti, Sun?“ zeptá se Roy, zatímco Martinovi vypadne sklenička z ruky a rozbije se o parkety na podlaze.
„Kde jsou věci???“ vyplivne ze sebe můj muž.
„Jak, kde jsou věci? Já je ještě nenachystala, ještě by mělo být brzo!“ vzlyknu, ale na pláč teď není čas. Miminka se hlásí na svět, tak musíme respektovat jejich rozhodnutí.
„Vyjedu s autem před dům. Vydrž!“ seznámí mě se svým programem. Já bych možná i vydržela, ale co naše děti?
Teď se vzpamatuje Roy. „Vykašli se na svoje auto, já stojím před vchodem! Pojedeme mým.“
Každý mě podepřou z jedné strany a za mého mohutného dýchání při stazích, mě vedou do auta. Tam mám pocit, že to trochu polevilo, ale jakmile zastavíme u nemocnice, přijde to znovu.

„Promiňte, pane doktore,“ vycházím ze dveří ordinace. Martin s Royem sedí venku na chodbě. Už jsou tu zase spolu! Vzpomenu si na svůj úraz před měsíci, kdy taky seděli na chodbě a čekali, co se mnou bude. „Planej poplach,“ odpovím na jejich tázavé pohledy.
Martin se ale s mým jednoduchým vysvětlením nespokojí, a tak doktor Smith začne vysvětlovat. Hlavně to, že mě i miminka zkontroloval a všechno je v pořádku. Ještě nějaký týden máme čas, ale protože mu na mě záleží, chce mě vidět obden.
„Můžu se spolehnout, pane Crossi, že budete na vaši ženu dohlížet, že?“
„Samozřejmě, pane doktore. Vezmu si dovolenou a nehnu se od ní,“ slíbí mu.
„A tak to zase ne!“ začnu protestovat. Vím, co by to všechno znamenalo. A já přece nejsem nemocná, jen těhotná.
„Vaše paní má pravdu, nemá smysl to přehánět. Myslím, že kolem ní je vždycky někdo, kdo by jí případně mohl pomoct. Takže si dál užívejte předporodní kurzy a uvidíme se pozítří na kontrole. Nashledanou,“ rozloučí se.
Jdeme zpátky poněkud zaraženě. Připadám si vyloženě trapně. Když jsem se doktoru Smithovi přiznala, že jsem našemu rannímu dovádění přiřkla začínající porod, cítila jsem, že jsem se nikdy v životě tolik nečervenala. On mi znovu ukázal miminka na monitoru ultrazvuku a řekl, že všechno je v pořádku. Že to jsou poslíčky.
V uších mi pořád zní jeho slova, že by každé miminko mělo mít alespoň dvě a půl kila při porodu. Naštěstí už jim teď chutná víc jídel, než jen sendviče s tuňákem. Tak se snad dostaneme na slušnou porodní váhu.
„Teda můžu vám říct, že teď mám docela důvod nemít svoje vlastní děti. Tolik nervů to stojí…,“ uleví si Roy, když sedá za volant.
Dělá nám řidiče. Já s Martinem se schoulíme na zadní sedadlo. Sevře mě v náruči a pořád líbá do vlasů. Nemluvíme. Myslím, že jsme oba hodně vylekaní. Roy všechno hrdě skousnul, ale na Martina přišla tíseň.
Ještě jsme spolu nemluvili o tom, jestli půjde k porodu. Poctivě se mnou sice chodí na předporodní kurzy a cvičení, ale nejsem si jistá, jestli se bude chtít zúčastnit. Spíš bych řekla, že ne. Možná má strach, co já vím. Každopádně já bych moc stála o to, aby mě držel za ruku, nutit ho ale nebudu.

Očekávám, že každou chvíli vrazí do dveří studia velká voda. Tedy Nora Jonesová. Kamarádka z L.A., producentka. Některé naše věci ve Státech zařizovala ona. Pozvali jsme ji, aby se zúčastnila křtu našeho prozatím posledního alba s názvem Voices Of Angels. Jeho vydání za oceánem bude totiž její práce. Já se už rozhodně do L.A. ani do New Yorku nechystám. Budu teď už jen očekávat, kdy na mě přijde moje hodinka.
„Sunny, andílku!“ rozrazí se dveře. „To jsem ráda, že tě konečně vidím!“ Zastaví se krok ode mě. „Proboha! Ty vypadáš přííííšerně! Kdo ti to udělal? Tvůj muž? To je ale mizera!!!“ ohodnotí moje břicho. Normálně by mě to asi naprosto vykolejilo, ale protože ji znám, vím, že je to její způsob vyjádření obdivu nebo radosti. Jinak by mě hned nezačala objímat a nepolíbila by mě na obě tváře.
„Vítám tě, Noro. Pojď si sednout, popovídáme si.“
„Áááále, není čas na povídání. Víš, proč jsem se s tebou chtěla sejít ve studiu?“ Počká, až zavrtím hlavou. „Přivezla jsem někoho sebou. Jsou úúúúúžasní,“ protahuje rozjařeně. Je jí všude plno. To jsem zvědavá, jak sem vměstná ještě svůj doprovod, rozhodně nepůjde o jednoho člověka.
„Tak už mě nenapínej, koho jsi přivezla?“ pobídnu ji.
Přižene se ke dveřím a podle své nátury je skoro vyrve z pantů. „No tak, pojďte dál!“ křikne na chodbu.
Ze šera se vyloupne napřed první postava, potom druhá, třetí, čtvrtá. Nakonec se v místnosti tísníme s devíti mohutnými černochy a černoškami.
K Noře pošlu tázavý pohled typu ‚to jsou tvoji milenci?‘, ale ona se jen zasměje.
„Zazpívejte!“ přikáže jim. A oni opravdu spustí. Krásný černošský spirituál, až mi běhá mráz po zádech.
Nora se opírá o stůl, s rukama skříženýma na prsou a potěšeně poslouchá. Po minutě se popleteně klepne ukazováčkem do spánku a vytáhne z kabelky pár papírů notové osnovy.
„Na, Sun. Přidej se. Zpíváš tenhle part,“ ukáže mi prstem. Cože? Já? A hlavní part??? Ale vím, že Noře nemůžu odporovat, tak se vrhnu do zpívání.
A že nám to jde! Brzo se přestanu dívat do not a řídím se jen svým instinktem. Vlastně to ani není tak těžké. Tahle hudba mi byla vždycky blízká.
Brzy se otevřou dveře a dovnitř vejdou Joe s Tonym. Nezmůžou se na víc než spadenou bradu.
Ale já si užívám! Hrozně se mi líbí zpívání s touhle partou výborných zpěváků. Mám ráda pocit, kdy mi hlas vychází až z břicha, rozechvívá hlasivky a řine se ven.
Než skončíme, sedí na stole s otevřenou pusou i Roy. Jenže mě poslední dobou taková kupa zpívání unavuje nezvykle moc, takže vydržím sotva dvacet minut. Na koncert by to teď už nebylo…
„Sunny, já… věděl, že jsi… výborná zpěvačka, ale co jsem viděl a slyšel teď… Sun… ty jsi nejlepší!!!“ koktá Roy. Jeho chvála mě hrozně těší. I ta banda černochů se kolem mě sesype, jejich úsměvy září obrovskými bílými zuby. Najednou jsou kolem mě všichni, i Tony a Joe, i Simon, který došel chvilinku před koncem.
„Všichni ven!“ zařve za moment Roy. Všimne si totiž, že mi není dobře. Jak všichni stojí kolem, jsou vyšší, začalo se mi špatně dýchat. Potřebuju si sednout a odpočinout si. Jenže jaksi není kam. „Vypadněte! Okamžitě!!“ strká je ven. Jakmile zavře dveře, klekne si ke mně. Už jsem si stihla sednout na nejbližší židli.
„Je ti líp? Řekni! Mám o tebe strach…,“ vezme mou ruku do své dlaně. Vypadá opravdu vyděšeně. Vzmůžu se jen na rádoby povzbudivý úsměv. Hřbet mojí ruky si přitiskne na tvář. Zatímco se snažím splatit kyslíkový dluh, jemně mě políbí do dlaně. Ne jednou, víckrát. Pak se znovu pohladí mou vlastní rukou.
Odtáhnu se, protože se mi už vrátilo vědomí. Dojde mi, že jeho chování není normální.
„Promiň, ale… mám tě rád, víš? Záleží mi na tobě,“ omluví se tichým hlasem. Zvedne se a pomůže na nohy i mně. Z jeho pohledu mi přejede mráz po zádech.
„Royi… já… jsem… nejsem…,“ koktám ještě víc než on před chvílí. „… mám Martina a chci zůstat jen u něj, víš?“ vyhrknu.
Usměje se a ukazováčkem mě pohladí po tváři. „Já vím… závidím mu, že si tě našel. Taky bych chtěl takovou ženu,“ povzdechne si.
Asi bychom strávili zbytek odpoledne vysvětlováním si pocitů, potřeb a tužeb, kdyby dovnitř zase nevtrhla Nora.
„Tak co se tu děje, milánkové???“ Okamžitě zhodnotí situaci. „Koukám, že s tebou už dnes nic nebude, Sun! Nevadí, pojedeme do hotelu. Beztak mě ten časovej posun jednou zabije! Jo a Sunny? Měla bys už porodit…,“ prohodí ještě a zmizí. Dalo by se říct, že zmizí po anglicku, ale u Američanky se to moc nehodí.
A ty její rady! Doktor Smith mi říkal, že porod očekává do týdne. Proto jsme křest alba posunuli už na dnešní večer. Martin je nervóznější ještě víc než já. Těšíme se, oba. Ale stejně tak máme strach.

„Cítíš se na to dneska?“ obejme mě kolem břicha Martin. On už je oblečený. Není to žádná formální záležitost, a tak má jen džíny a košili s rozepnutými horními dvěma knoflíčky. Sluší mu to.
Na jeho otázku přikývnu. „Nezdržíme se dlouho, jo?“
V Dark Rocku je pro dnešní večer přísně zakázáno kouřit. Kvůli mně. Danny ale září štěstím, protože jsme se k němu zase vrátili. Na úvod jsme zahráli dvě písničky z nové desky, výjimečně jsem si k tomu sedla.
No… sedla… Martin mě vysadil na barovou stoličku a hlídal, abych byla v pohodě.
Jako kmotry jsme si nevybrali nikoho vysloveně slavného, známého. Ale skvělé kamarády, bez kterých bychom nikdy nebyli tam, kde jsme. Tedy Jeremyho a Simona.
„Přejeme tomuto albu co nejvíc posluchačů a dobré umístění v žebříčcích!“ prohlásí společně. Jeremy desku drží a Simon ji polije jahodovým džusem. Na poslední chvíli se zřekli šampaňského. Prý aby si album užilo to samé co já, když viděli, čím se zase napájím.
Ale není mi dobře, tak ani nepočkáme na pořádný přípitek a jedeme domů.
„Chci jít hned spát, jsem strašně unavená, Martine,“ svěřím se manželovi ještě v autě. Zajede až do garáže a znovu mi pomůže ven. Musí. Bez pomoci se z vysokého off-roadu nedostanu. Ty kila, co nosím v bříšku, mi dávají pořádně zabrat.
„To víš, že jo. Dáš si ještě sprchu?“ Přikývnu. Občas má opravdu nápady k nezaplacení.
V čisté a voňavé noční košili si lehám do postele. Zkouším to na boku a zatím se cítím celkem pohodlně.
„Vadilo by ti, kdybych ještě byl chvilku vzhůru? Šel bych se dolů koukat na televizi,“ poprosí mě pohledem. Proč by mi to mělo vadit?
„Jak chceš, já stejně hned usnu.“
A tak se taky stane. Vím, že můj muž je blízko, nemám se čeho bát.
Usnu téměř okamžitě. O to víc se překvapím, když mě probudí podivný pocit. Chvilku vyčkávám, co se bude dít, abych si znovu neudělala ostudu. Jenže po nějaké době zjistím, že jde o pravidelné stahy.
Když vstanu, čeká mě další překvapení. Něco ve mně lupne a během chvilky mám pod sebou obrovskou kaluž. Teď už opravdu není pochyb.
Dojdu ke dveřím. „Martine!!!“ zavolám dolů. Chvilku poslouchám, jestli uslyším kroky, ale nic. Zkusím zavolat ještě třikrát, ale pořád bez odezvy.
Rychle se převléknu a z dětského pokoje vezmu připravené věci. Sama sobě se divím, jak jsem klidná. Přemýšlím vcelku racionálně.
Opatrně sejdu po schodech dolů. Nemůžu se divit, že Martin moje volání neslyšel, televize hraje dost nahlas. Dávají nějaký akční film, rachot samopalů to dosvědčuje. Postavím se do dveří a chvilku přemýšlím, jak mu to sdělit, aby se znovu nevylekal. Na tohle prostě nemá nervy.
„Martínku?“ zkusím zlehka. Otočí ke mně svůj rozespalý pohled. Kdybych za ním nepřišla, určitě by do pěti minut usnul.
Beze známky zájmu vrátí svou pozornost obrazovce. Než se vymrští rovnou na nohy.
„Co se děje?!?“
„Hm… je to tady,“ pokrčím rameny.
„Seš si jistá?“ zkouší ještě. Přikývnu.
Zůstal oblečený, takže můžeme hned vyjet. Ale ještě než mě odnese do auta, zavolá doktoru Smithovi.

Stahy začnou nabírat na intenzitě.
„Dýchej, miláčku, dýchej!“ radí mi Martin. Vypadá to jako scéna z filmu. Skoro bych mohla litovat toho, že jsem ho brala na ty předporodní kurzy.
„Přestaň se zajímat o moje dýchání a věnuj se řízení!“ upozorním ho, že jsme se už potřetí taktak vyhnuli autu v protisměru.
V nemocnici jsme cobydup. Doktor Smith už sem volal, takže nás čekají. Ujme se mě hned sestra a vede mě na nějaká vyšetření a přípravy. U toho Martin být nemusí. Vlastně ještě nevím, jestli půjde se mnou. Ještě pořád jsme se o tom nebavili. Uznávám, že už je nejvyšší čas, jenže jaksi mi to nejde vyslovit. Moc bych si přála, aby mě držel za ruku, ale mám strach, že mě odmítne.
Zajímalo by mě, co teď dělá…

Chodí po chodbě. Přijde mu, že nemocniční chodby zná důvěrně. Vůbec mu už nevadí ten zvláštní pach. Je noc a nejsou tu žádní pacienti. No pacienti… na novorozeneckém oddělení.
Dojde až k velkému oknu, za nímž je spousta bleděmodrých a růžových postýlek. Teď je tam ale obsazená jen jedna.
„To je můj syn!“ vyruší ho z myšlenek čísi hlas. „Ještě jsme se se ženou nedomluvili, jak se bude jmenovat,“ nespustí ten neznámý oči z miminka. „Já bych chtěl Samuela, ona Patricka. Mimochodem… já jsem Pete Johnson,“ podává mu ruku.
„Martin Cross,“ odpoví a stiskne nabízenou dlaň. Hlavou se mu honí spousta myšlenek. Ani on nemůže spustit oči z čerstvě narozeného miminka, na které je jeho otec tak pyšný. Ať už to bude Samuel nebo Patrick, je to jedno. Je to nádherné miminko.
„Máte tu ženu?“
„Hm… no… Sunny právě připravují…,“ zašeptá.
„Sunny…. To jako Sunny Crossová? Ta zpěvačka?“ zeptá se Pete, ale ne nějak užasle, jako by zrovna rodila královna.
„Hm… jsme týden před termínem, tak doufám, že bude všechno v pořádku.“
„Vaše první dítě?“
„Děti. Budou to dvojčátka. Nedáte si kávu, Pete?“ poprvé na něj otočí hlavu. Je vcelku sympatický, menší, trochu při těle. Ale tak nějak… má zvláštní výraz ve tváři.
„Docela na ni mám chuť. Skočím do automatu, jo?“ nabídne se. Martin přikývne.
Zase se ocitne sám. Hlavou se mu honí spousta myšlenek. Hlavně jedna. Jestli má jít se mnou k porodu. Stojí o to, jen netuší, co si o tom budu myslet já.
„Tak tady jedno kafíčko pro nastávajícího tátu,“ strčí mu Pete pod nos plastový kelímek.
Mlčky popíjí pár doušků. To kafe zase nechutná až tak špatně na to, že je z automatu.
„Chystáte se jít k porodu?“ vysloví další otázku. Martin jen pokrčí rameny. „Jestli můžu radit, já bych šel. Zkusil jsem si to a je to něco naprosto….. prostě báječnýho! Podruhý bych se nerozmýšlel vůbec!“ Polkne poslední zbytek horké tekutiny. „Je sice noc, ale já se půjdu podívat za ženou, jo? Nebojte se, Martine, všechno bude v pořádku! Přeju hodně štěstí. Zítra se tu před tím oknem potkáme,“ usměje se nakonec. Za malý moment zmizí za rohem.
Martin znovu přemýšlí, co teď. Jedno už ví. Jestli s tím budu souhlasit, půjde se mnou. Pete měl pravdu, nemůže si to nechat ujít. Ale teď… nechce tu být sám.
Chvilku dumá, komu zavolat. A nad čím vlastně dumá??? Na koho jiného by se měl obrátit, než na svého nejlepšího přítele.
„Finch…,“ ozve se ve sluchátku rozespalý hlas. Ještě přece není tak pozdě?!
„Mohl bys přijet? Sunny rodí, nechci tu sedět sám!“ vyhrkne bez pozdravu.
„Jasně! Za chvilku jsem v nemocnici!“
Usměje se, protože ho napadne, že takhle rychle dokáží telefonovat jenom chlapi. Ženským to vždycky trvá strašně dlouho…
Ví, že by měl dát vědět ještě někomu mně blízkému. Ale možná ze žárlivosti, možná ze sobeckosti vytočí číslo Morseových.
„Haló!“ ohlásí se Lisa.
„Liso, Sunny rodí. Jsme v porodnici…,“ chce ještě něco dodat, ale Lisa mu skočí do řeči.
„Jedeme tam!“ praští se sluchátkem.
Ze dveří vyjde doktor Smith.
„Všechno je tak, jak má, pane Crossi. Myslím, že to bude rychlý porod. Budete chtít být u toho? Vaše žena říkala, že jste se nedomlouvali. Ale myslím, že by to uvítala. A vy budete mít na co vzpomínat….“
Mluví ještě dál, ale Martin to není schopný vnímat. V této chvíli je schopen porozumět pouze jednotlivým jednoduchým větám. Ne takovému monologu. I když možná vypadá klidně, má neuvěřitelný strach. O mě i o děti. Nikdy si obavy nepřipouštěl, ale věděl, že někde tam hluboko v jeho vědomí přežívají. Slyšel přece už tolikrát o různých porodních komplikacích, takže to teď nemůže přejít jen tak.
Ale chce mě vidět, takže na některou nabídku, na některý z doktorových názorů kývne a hrne se do dveří.

„Lásko, jak je ti?“ obejme mě a políbí na čelo. I když jsem to nečekala, jsem celkem klidná a dá se říct, že i ty stahy se dají vydržet.
„Jsem ráda, že jsi tu,“ usměju se na něj mezi kontrakcemi.
„Přece bych tě neopustil, srdíčko moje!“ políbí mě znovu. Je vyplašený, je to na něm poznat.
Znovu na mě přijdou bolesti, a tak zatnu zuby. On trošku poodstoupí, protože se lekne, ale pak si uvědomí, že se nemá čeho bát. Vzpomene si na všechny ty rady, co nám říkala instruktorka. Přijde mi to docela k smíchu.
Ještě chvilku heká se mnou, než se zase objeví doktor Smith. Tentokrát vejde s hlasitým smíchem.
„Na chodbě je docela rušno, hahaha. Máte spoustu příznivců!“ směje se na celé kolo. „To jsme tu ještě neměli! Rodinu ano, ale tohle…“
„Panebože, já zapomněl zavolat vašim a babičce!!!“ chytí se Martin za hlavu. Vidím na něm, že neví, co dělat. Jestli jít všechno napravit, nebo zůstat u mě.
„Běž… běž to udělat, jo? Bude to jen chvilka a nic zvláštního se nestane,“ přesvědčuju spíš sebe než jeho. Nechci, aby se ode mě vzdálil jen na jednu jedinou vteřinku.

Martin vyjde ze dveří a nestačí se divit. Na chodbě jsou opravdu všichni. Jeremy s Megan, Lisa a Tony, Joe, Simon a Holly. Jediný, kdo chybí, je Roy.
Z hloubi své duše se zastydí. Za svou žárlivost a sobeckost. Za svou neochotu říct mému nejlepšímu kamarádovi, co se děje. Že ze mě bude máma. A z něj táta. Že se nám narodí dvě překrásná miminka. Ať už to budou děvčátka nebo kluci, je to jedno. Budou naše.
„Tak jak to vypadá?“ sesypou se všichni kolem něj.
„No… doktor říkal, že by to mělo jít rychle a bez komplikací.“
„To bude v pohodě, kámo!“ poplácá ho po zádech Joe. Pokusí se na něj usmát, ale nezdaří se.
Lisa ho popostrčí kousek stranou. „Volala jsem Thomsonovým i tvojí babičce.“ Chvilku na ni kouká překvapeně, ale pak mu dojde, že Lisa vždycky myslela na všechno.
„Jsi zlatá,“ letmo ji políbí na tvář a hned vzápětí se znovu zastydí. Dokonce se i začervená. Úkosem pohlédne na Tonyho, ale ten jim nevěnuje pozornost. Právě řeší něco s Jeremym a Simonem.
Najednou se rozrazí dveře a na chodbu vběhne Roy.
„A taky jemu,“ kývne Lisa Royovým směrem. „Martine, nechtěj je rozdělit,“ řekne tiše, aby je nikdo neslyšel. A Martin přikývne, protože mu bylo vždycky jasné, že bez Roye bych se trápila.
„Jak je jí?“ zastaví se Roy přímo u Martina.
„Zatím je to dobrý, ještě to pořádně nezačalo…,“ uklidňuje Martin všechny okolo.

„Ještě jednou zatlačte, Sunny! Už jenom jednou!“ povzbuzuje mě doktor.
„Zvládneš to, miláčku, ty určitě! No tak!“ slyším ze svou hlavou Martina. On to ale neříká nahlas, spíš jenom šeptá.
Udělám, co chtějí a ucítím na malou chviličku úlevu.
„Je to holčička!“ zvedne to malé nic doktor, ať si ji můžeme prohlédnout. Martin mi stiskne ruku a zaboří hlavu na hrudník. Než se tam ztratil, viděla jsem v jeho očích slzy. Asi mu je líto, že nebudeme mít kluky. Vždyť přece každý chlap chce pokračovatele rodu. Chce se mi taky začít brečet. Zase jsem ho zklamala!
„Odstřihnete pupeční šňůru?“ zvedne doktor oči k Martinovi. On se přesune a třesoucí se rukou udělá, co se od něj očekává. Vypadá to tak krásně. Škoda, že ho při tom nikdo nevyfotil.
„Chvilku si odpočiňte, Sunny, a půjdeme na to nanovo,“ mrkne na mě doktor a předává malou sestřičce. „Je vám dobře, Martine?“ obrátí se na manžela. Ten se narovná a přikývne.
„Je! Jen mě to dostalo. Chápete, že budeme mít dvě nádherný holčičky?“ Uleví se mi. „Jdu to říct ven, zlato, jo? Za vteřinu jsem zpátky!“

Vyběhne ze dveří a utře si slzy. Je mu jedno, že ho při tom všichni vidí. On je dojatý a nemíní to nijak zastírat.
„První holčička je na světě!“ křikne.
Procházející sestra ně něj udělá jen: „Pššššt, tatínku! Nebo nám probudíte celé oddělení. To by bylo křiku!“ usměje se.
„Páni, já jsem táta!“ sveze se na zem. Hned je u něj Jeremy a Tony a pomáhají mu na nohy. Holky mají co dělat, aby se nezačaly smát. Ale ani jim není moc do smíchu, taky by se nejradši rozbrečely samým štěstím. „Musím zpátky!“ vzpamatuje se zase Martin. Roy za ním jen vyšle závistivý pohled.

„Ta druhá je ještě krásnější, Sunny!“ rozplývá se Martin hned, jak doktor zvedne i druhé dítě a já si konečně úplně oddychnu.
„Ehm….,“ ozve se doktor a my oba na něj koukneme přinejmenším vyděšeně. „To druhé miminko je chlapeček!“ rozesměje se.
Rozbrečím se. Martina to doslova a do písmene srazí na kolena.
„Sestřička vám obě děti hned donese.“
Než to dořekne, máme holčičku i chlapečka zpátky. Dají mi je do náruče a já už brečím jako želva. Holčička má na hlavičce růžovou čepičku a chlapeček bleděmodrou.
„Půjč mi ji, zlatíčko,“ zašeptá Martin. Udělám, co chce, ale upozorním ho, aby byl opatrný.
„Shodli jste se na jménech?“ vyruší nás sestra. Uvítali bychom trošku soukromí. Ale na tuto otázku odpovím velice ráda. Ani se nemusím s Martinem domlouvat.
„Melanie a Matthew,“ sdělím sestře. Nepochybuju o tom. Moji sourozenci budou mít další děti a ty se budou jmenovat po mých rodičích, prarodičích, ale Martin je poslední Cross. Tedy už není. Už máme Matthewa.
Ještě poprosím doktora, jestli by mohl tam venku na chodbě říct, že se nám narodil ten nejkrásnější páreček miminek na světe. Přikývne a zmizí. Brzy se z chodby ozve výskání.
Ale to my skoro nevnímáme. Nemůžeme se odpoutat od těch dvou malinkých balíčků.
„Děkuju, lásko, děkuju mockrát. Jsem nejšťastnější chlap na světě!! Miluju tě!“ vidím na něm, že nemá ani sílu mluvit. Dojme mě to a rozbrečím se. „Proč pláčeš?“ vzlyká taky. To tu ale máme slzavý údolí!
Myslím, že by mě chtěl obejmout, ale teď to nejde. Oba se musíme učit, jak zacházet s něčím tak malinkým, jako jsou naše miminka. Naše děti. Už jsou na světě! Matthewa si užívám já. A Martin chová Melanie. Ukázkově ji drží pod hlavičkou a ani si nestačí utírat z tváří slzy.
Nečekala jsem, že ho to tak sebere. Vždycky se choval jako chlap s velkým Ch. Sice byl pořád samé zlatíčko, srdíčko, lásko, miláčku, ale nikdy, opravdu jsem přesvědčená o tom, že nikdy, jsem ho neviděla brečet. Až teď.

Mezitím, co já poprvé kojím naše děti a nechávám Martina vychutnávat si ten nádherný pocit se mnou, celá naše partička ještě pořád čeká na chodbě. Joe rozdává rozumy, jak se chlap cítí po porodu, jako by zrovna mužské pocity byly na tom celém to nejdůležitější. Jeremy, Tony a Simon probírají, co všechno teď bude potřeba zařídit ohledně naší kapely, jak sdělit novinářům, že děti už jsou na světě a kolik obrázků dát k dispozici. Lisa, Holly a Meg se nejvíc těší na zítřejší den, až budou moci obě miminka vidět. A Roy? Ten sedí beze slova na židli u zdi a ve tváři má nepřítomný výraz. Bůhví, co všechno se mu honí hlavou.
Měla bych to vědět. Jako jeho kamarádka bych si měla být vším jistá, jenže nejsem. Vůbec netuším, na co může myslet. Jeho výraz, i kdybych ho mohla vidět, by mi stejně nic neřekl.
Jenže já… já teď na něho vůbec ani nepomyslím! Nevzpomenu si na vysokého blonďáka se šedozelenýma očima a věčně rozcuchanými vlasy, který při mně vždycky stál. Teď nestojí! Ne snad proto, že bych mu to nedovolila, ale protože tato chvíle není stvořená pro něj. Je jen pro mě, Martina, a naše děti Melanie a Matthewa. Mel a Matta. Pro ty dva malinké uzlíčky, které teď spokojeně oddychují. Které jsou pro nás největším štěstím na světě.
Nikdy mě nenapadlo, že to bude chlapeček a holčička. Přemýšlela jsem vždycky jenom o dvou holčičkách nebo klucích. Takhle ne. Doktor to musel vědět, ale my nechtěli, aby nám to řekl. Tohle máme za to!
Ale nevadí to. Cítím se víc než skvěle. Vlastně jsme si splnili plán. Po mém potratu jsme se jednou bavili o tom, kolik bychom chtěli dětí, jestli kluka, holku. Říkali jsme si, že dvě děti by stačily…
A teď je máme najednou. Zvládneme to?
Panebože, Sun!! Nad čím to zase přemýšlíš?!? Koukni na Martina, jak spokojeně se tváří sehnutý nad postýlkami. Když se na posteli nadzvednu a pootočím se k němu, obrátí ke mně hlavu. Už nebrečí, ale usmívá se. Myslím, že jsem ho za celý život neviděla se šťastnějším úsměvem. Nikdy. Teď se celý rozplývá, je nadšený, štěstím se mu dokonce třesou ruce.
Hladí děti po zavinovačkách, neví, na které kouknout dřív.
„Martínku, nechej je spinkat,“ pokárám ho trošku. Nemyslím to nijak zle, jen si přeju, aby na chvilinku zase objal mě.
„Miláčku,“ řekne jen, obejme mě tak, jak jen to na posteli jde a začne mě líbat. „Já tě tak miluju. Nevím, jak ti poděkovat nejlíp.“
„Stačí, že jsi s náma. A slib mi, že nás nikdy neopustíš. Nikdy!“ vydírám ho. Dojde mi, že bych bez něj nedokázala žít. Nešlo by to. Tak moc jsem si na něj zvykla. A není to jen o zvyku. Já ho prostě miluju. Miluju každý kousíček jeho samotného. Uvědomím si veškerou sílu toho citu a znovu se rozbrečím.
„To víš, že vás nikdy neopustím. Jste moje všechno! Ale neplač, lásko, nebreč. Jsem tu u tebe. U vás. Panebože, já to pořád nějak nemůžu pochopit! Máme děti, jsme rodiče!! Všechny ty měsíce, to bylo takový čekání, pomalý zvykání si. A pořád to bylo jenom tvoje bříško, i když se hýbalo a na ultrazvuku jsme je viděli. Ale tohle… můžu se jich dotknout, chápeš? Můžu si je pochovat, můžu je políbit. Můžu je pozorovat, jak spinkají….,“ udělá dlouhou pauzu. „…. Já se snad půjdu opít!!!“

Jako prvního očekávám samozřejmě Martina. Určitě toho moc nenaspal. Za to já si mohla odpočinout, protože sestřička odnesla děti na chvilinku pryč. Sice jsem se s nimi loučila dost těžce, ale přemluvila mě, že spousta návštěv, které budou chtít naše miminka vidět, by nás mohla skoro rušit. Takhle si miminka prohlédnou za oknem a ony budou mít klid na spaní.
„Ahojky, lásko,“ vykoukne zpoza dveří tmavovlasá hlava a jiskřící oči. „Kde jsou mrňata?“ obhlédne hned situaci a lehce znervózní.
„Můžeš se na ně jít podívat tam k oknu,“ pokusím se ho uklidnit. Na jednu stranu jsem ráda, že zmizí, přepadla mě hrozná únava. Chci aspoň na chvíli zavřít oči.

Martin samozřejmě vyjde hned zpátky na chodbu. Třeba tam potká Petea a ukáže mu svoje potomky jako on v noci svého syna.
Jenže první, koho tam uvidí, je Roy. Dlaněmi a čelem se opírá o sklo. Vedle na židli leží obrovská kytice.
„Co tu chceš?“ zavrčí na něj. Nelíbí se mu, že ho tady načapal. Že tu Roy byl dřív než on. A navíc mi jako obvykle přinesl větší a krásnější kytku než on.
„Promiň…,“ šeptne jen. „Byl jsem zvědavej.“ Na chvilku se odmlčí oba. „Jsou krásný, Martine.“
„Hm… oba se podobají na Sunny,“ přikývne. Usměje se na ně. Oba dva spí.
„Můžu za ní?“ Ani jednou se na sebe nepodívají.
„Ne. Teď spí,“ odmítne. Ale hned ho to zamrzí. Po krátké odmlce pokračuje už smířlivějším tónem. „Počkej chvilku, mimča se za chvíli vzbudí a Sun bude kojit. Tak potom můžeš.“
„Dobrý den, tak co?“ ozve se oběma za zády.
„Zdravím, Pete,“ podají si ruce.
„Tak který jsou vaše?“ zajímá se hned. Martin mu pyšně ukáže na dvě postýlky vedle sebe.
„Takže kluk a holka?“ začne se Pete smát. „To vám přeju.“
„Mimochodem,“ vzpomene si Martin. „Tohle je Roy Stroke,“ představí oba. „Už jste se domluvili na jméně pro syna?“ zeptá se.
„Jo… bude to Samuel Patrick,“ rozesměje se Pete ještě víc než předtím. Výjimečně to donutí k smíchu i oba moje chlapy.

„Hotovo, maminko,“ vezme mi sestřička z náruče Melanie a položí ji do postýlky vedle Matthewa. „Jde vám to dobře, bez problémů,“ pochválí mě ještě. Kterou maminku by to nepotěšilo???
Martin se nadechne. „Venku čeká Roy. Chceš ho vidět?“ Asi by si přál, abych řekla, že ne, ale nejde to. Chci vidět všechny. Je jedno, kdo z nich přišel první, je jedno, kdo s větším nadšením, se srdečnějším pozdravem. Už teď se mi po nich stýská. Po Joeových vtípcích, po Tonyho povzbudivých slovech, po Lisině podpoře.
Martin odejde a usoudí, že nejlepší bude nechat nás pár minut s Royem o samotě. Ten potichu zaklepe a hned vstoupí.
„Ahoj, lll…Sunny,“ zašeptá. Neví, kam se dívat dřív. Vidím na něm, jak hrozně moc ho přitahují dvě postýlky kousek ode mě. Pořád těká očima mezi mnou a tím, co by tam mohl zahlédnout. Potom přivře oči a prohlédne si mě. „Vypadáš hezky.“
Usměju se, ale neskočím mu na to. Ženy těsně po porodu nevypadají hezky. Jsou strhané, unavené, vyčerpané, mají neupravené vlasy a vůbec vypadají nevábně. Nepředpokládám, že bych byla výjimka.
„Jak je ti?“
„Dobře,“ přikývnu. Úsměv mám ještě širší, protože jak vidím, není schopný toho moc namluvit. „Chceš si pochovat děti?“
Skoro neznatelně přitaká. V tu chvíli vejde do pokoje sestřička a pomůže Royovi s Mel a Mattem do náruče. Doporučí mu, aby si s nimi radši sednul. A tak se veleopatrně přesune na umělohmotnou nemocniční židli a kouká z jednoho na druhého.
„Melanie a Matthew,“ zašeptá a přivoní k nim. „Jsou jako zázrak, Sun,“ zvedne ke mně oči. Má pravdu, opravdu je považuju za zázrak, za ten největší na světě.
Přijde Martin a sedne si na okraj mojí postele. Rukou mě obejme kolem ramen.
„Royi, chtěli jsme tě se Sunny požádat, jestli bys nešel dětem za kmotra. Ty a Jeremy,“ vypadne z něj. Ani nestačím polknout.
„Opravdu?“ hodí po nás podezíravým pohledem. Martin mi stiskne rameno a oba přikývneme. „Strašně rád!!! Udělali jste mi tím obrovskou radost. Mám vás rád!“
Martin vstane a jde k němu. „Tak mi dej tu moji princeznu.“
Ozve se zaťukání na dveře a do místnosti strčí hlavu Lisa s Tonym. Minutu po nich Jeremy, Meg a Joe a nakonec Holly a Simon. Do večera se staví ještě i Sarah.
Má smysl pokračovat?

[1x]
Ano
[0x]
Ne


hlasovat mohou pouze přihlášení

přidáno 12.03.2008 - 11:22
neřekla bych naivní... spíš nádherný :)..

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sunny a spol. - kapitola sedmnáctá : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Jak jsem se poučil
Předchozí dílo autora : Sunny a spol - kapitola šestnáctá

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku