Sunny a spol - kapitola šestnáctá

„Tak, paní Crossová, kdypak jste měla naposledy menstruaci?“ vyvede mě z míry doktor Smith svou otázkou. Na tohle jsem nějak nepomyslela ani včera a ani dnes, když jsem se k němu objednávala. A to tohle měla být jen běžná prohlídka. Jsem prostě totálně blbá, že se nechám překvapit takovým jednoduchým dotazem!
Marně přemýšlím, co mu odpovědět, nedokážu to tak rychle spočítat.
„Gratuluju, maminko, řekl bych, že je to tak dvanáctý týden, přesněji to budeme vědět příště,“ usměje se. Rejdí mi po břiše ultrazvukovou sondou a skvěle se baví mými rozpaky.
„Cože???“ vzmůžu se jen.
„A je to dvojnásobná radost,“ zakření se zas.
„To víte, že manžel bude štěstím bez sebe,“ vyloudím úsměv. Natočí mi obrazovku ultrazvuku, abych se mohla taky podívat.
„Vy mi nerozumíte, paní Crossová. Čekáte dvojčátka!“
Polknu na sucho. „Cože???“
Chladný doktor Smith se už chytá za břicho. Musí na mě být opravdu skvělý pohled! „Jen mi řekněte, jak to děláte, že o svém těhotenství nikdy nevíte! Kdybych měl nějaké tušení, ten sobotní koncert bych vám zakázal!! I když to opravdu stálo za to,“ dodá si už jen pro sebe.
Já mám v hlavě zmatek. Takže jsem při děkovačce zase měla těhotenskou nevolnost! I když tedy ne ranní. Ale pokud jsem ve dvanáctém týdnu, tak...
„Ale to znamená, pane doktore, že jsem otěhotněla dřív, než jsem mohla!“ Rozbrečím se. „To mi je vezmete?“ šáhnu si na břicho a je mi jedno, že nahmatám gel.
„Ne, to ne!“ vezme mě za upatlanou ruku. „Myslím, že všechno bude v pořádku. Ale budu si vás hlídat! Ode dneška žádné nepředložené činy, rozumíte mi? A budete na sebe dávat pozor!!“
Přikývnu a v srdci se mi rozhostí klid a štěstí. S dojetím sleduji na monitoru svoje miminka. Byla bych tu takhle ležela až do večera, kdyby doktor neměl další pacientky. Tak mi vytiskne malou fotečku a já vyrazím z ordinace.
Mám chuť Benjaminovi říct, že se nám narodí dvě miminka najednou, ale tuhle zprávu by jako první měl vědět Martin. Celou cestu k autu si lámu hlavu, jakým způsobem mu to sdělit. Do večera nevydržím! Musím za ním do práce!!
Napadne mě zastavit se v obchodě s dětským oblečením. Vyberu dvoje malinkaté čistě bílé dětské botičky a nechám si je zabalit jako dárek.
Když se vrátím do auta, Benjaminovi se na tváři objeví široký úsměv. Myslím, že mu to došlo celkem rychle, ale nedá to na sobě znát.
Kráčím si to přímo středem studené, neosobní chodby. Martinova kancelář je až na konci. Pár lidí mě pozdraví a já na ně vesele zamávám.
Na dveře zaklepu jen tak ze sportu, vůbec nečekám, že mě někdo pozve dál. Za stolem sedí Coleen, sekretářka. Martin na ni sice nedá dopustit, ke mně se však většinou chová mírně nevrle. Ale asi je to tím, že když se tu objevím, vždycky nabourám Martinův program a ona má potom co dělat, aby všechno zase dala do pořádku. Kdykoli jindy se s ní potkám, je milá.
„Dobrý den,“ zahlaholím jen a ženu si to rovnou k Martinovým dveřím. Ona se spěšně zvedá, aby mi v tom snad zabránila.
„Promiňte, paní Crossová, ale váš manžel tu není!“ To mě zastaví.
„A kde je?“
„Mají v zasedačce poradu,“ vysvětlí mi.
„Tak mi ho zavolejte, prosím,“ navrhnu jí s úsměvem číslo pět.
„Je mi líto, ale přikázal mi, ať ho nikdo neruší,“ stojí si pořád za svým.
„Coleen, podívejte! Já prostě se svým manželem potřebuju mluvit a buďte si jistá, že toho dosáhnu, ať chcete, nebo ne! Takže vám dobře radím, abyste ho zavolala,“ nepřestanu se na ni usmívat. Já prostě musím Martinovi říct, že bude dvojnásobný táta!!!
„Omlouvám se, ale ta porada je velice důležitá a já ho opravdu nemůžu rušit!“
„Víte co?“ ustoupím nakonec o milimetr. „Dejte mu tuhle krabičku a uvidíme, co pro něj bude přednější!“ strčím jí do ruky svůj dárek.
Coleen s neradostným výrazem odejde a já si bez povolení vlezu do Martinova království.
Jako vždycky je tu spousta věcí, výkresů a odborné literatury. Na stole má dva rámečky s fotkami. Na jedné jsem jen já. S kyticí krásně zbarvených listů javoru v ruce se usmívám přímo do objektivu. Na druhé jsme oba a já musím přiznat, že nám to sluší. Ty obrázky si vybral dobře, chlapec!
Trvá to asi deset minut, než slyším, že se rozrazí první dveře. Kroky na okamžik ustanou, ale pak můj muž vletí do místnosti. V levé ruce drží otevřenou krabičku s dětskými botičkami.
Má červené tváře, vypadá to, že celou cestu sem utíkal. „Sunny! Sunnynko!! Je to pravda??“ hrne se ke mně. Šťastně přikývnu! Zase mě zvedne do náruče a zatočí se se mnou.
„My budeme mít miminko!!!“ křičí.
Já zakroutím hlavou. „Ne, Martine, tak to není,“ rozhodnu se napnout ho. Postaví mě na nohy a vypadá to, že se každou chvilku rozbrečí. „My budeme mít dvě miminka! To první se nám vrátilo, chápeš?!?!“
„Ne!“ sedne si na stůl.
„Narodí se nám dvojčátka, lásko!“
„Cože?“ Dneska mu to prostě nezapaluje! Ale abych mu nekřivdila, já si těch Cože? dnes taky užila dosyta.
„Martínku, zlato moje!“ pohladím ho po vlasech. „Asi za půl roku mě odvezeš do porodnice a zpátky si mě přivezeš se dvěma dětma zaráz! Dvojčátka, Martine! Jako Mike a Harold! Už mi rozumíš?“
Koukne zpátky do krabičky a vytáhne oba páry zároveň. „To jako, že tyhle jsou pro jedno miminko a tyhle pro další? To jako že budeme mít dvě děti? Dvojčata? Dva kluky nebo dvě holky? Jednovaječný? Budou úplně stejný? Ve stejným oblečení? Budou ležet ve dvou stejných postýlkách?“
Asi mu to pomalu začíná docházet. A vypadá u toho docela směšně!
„Já se asi zblázním štěstím, Sunny!“ rozesměje se. „Dvě miminka! Dvě miminka! Dvě miminka!“ pobrukuje si a znovu otevře dveře své kanceláře. „Coleen? Láhev šampusu a dvě skleničky!“ Pak se otočí na mě a s tím nejkrásnějším kukučem pronese: „Miluju tě!“ Najednou se zarazí. „Ne dvě skleničky! Jen jednu a sklenici mlíka!!“
„Tak to ne! Mlíko do mě nedostaneš!!“ bráním se.
„Hm... ještě jedna změna, Coleen. Láhev šampusu, jednu skleničku, dvě kila pomerančů a jeden odšťavňovač!“
Směju se mu, až se lámu v půli. Nikdy bych si nemyslela, že tahle novina s ním udělá takové divy.
Vrátí se ke mně a obejme mě. „Děkuju, lásko! Děkuju!!!“ políbí mě.
Všichni tři se schoulíme do jeho náruče. Zní to pěkně, ne? Všichni tři hledáme a nacházíme oporu a lásku u toho čtvrtého. U muže s krátkými tmavými vlasy, téměř černýma očima, širokou a chápavou náručí, obrovským srdcem a tou nejkrásnější duší. U Martina! U mého milovaného a milujícího manžela.
„Počkej, srdíčko, já tě teď nemůžu tak objímat! Co když vám ublížím?“ odtáhne se.
„Ty mě musíš objímat, Martine! Potřebuju to a naše děti to taky potřebují! Musí vědět, že je miluješ stejně jako já!“ Vezmu jeho dlaň a položím si ji na holé břicho.
„Nikdy vás neopustím, lásky moje!“ zašeptá a myslím, že je neskutečně dojatý.
Nevím, jak by tato chvíle dopadla, kdyby nás nevyrušila Coleen s objednaným občerstvením.
„Dovolila jsem si už připravit džus, pane Crossi,“ postaví před nás podnos.
„Děkuju, Coleen. A jděte domů, dnes vás už nebudu potřebovat.“ Zablýskne se jí v očích a chvatně odchází.
„Sunny, jak jsi to myslela, že tě odvezu do porodnice za půl roku?“ zajímá se, když otvírá láhev šampaňského.
„Promiň, lásko, ale já to zase nevěděla. Vypadá to na konec třetího měsíce. Doktor Smith říkal, že je všechno v pořádku a nemusím se bát, že jsem otěhotněla dřív, než jsem měla. A něco mi pro tebe dal! Podívej!“ vytáhnu z kabelky obrázek z ultrazvuku.
Chvilku na něj kouká, otáčí ho na všechny strany a pak se mi znovu koukne do očí. „Kdybych neměl takovou radost, snad bych se na tebe naštval, že jsi nedávala na sebe pozor,“ zasměje se.
„No... kdyby se to bralo do důsledků, tak před třemi měsíci sis nedával pozor ty!“ rýpnu si.

„Maminečko moje, mám pro tebe novinku,“ začnu zvesela. Nechci čekat, až k našim pojedeme, řeknu jim to aspoň takhle po telefonu.
„Co se děje, děvenko?“ Představuju si, jak stojí u stolku se sluchátkem v ruce. Na sobě má zástěru. Takovou tu květovanou. Úsměv mi ale zmrzne na rtech, když pokračuje: „Jestli mi chceš říct o tom malým, tak nemusíš. Už tě předběhli!“ vyhrkne nasupeně.
„Ale.... kdo??“ nechápu. Vždyť to přece ví jen Martin a ten by to bez mého vědomí našim určitě neřekl.
„No kdo? Stewie a Helen se přiznali sami! Myslela jsem, že mě raní mrtvice! Přišli si včera na oběd a s klidem nám oznámili, že čekají dítě! Chápeš to? Ještě se ani nevzali!!“ Vzlykne. No jak bych to nechápala. Máma sice není tak naivní, aby si myslela, že můj nejstarší bráška bude držet sexuální půst až do svatební noci, ale podle ní mají věci přicházet v jisté posloupnosti. To znamená napřed svatba, potom dítě.
No ale šokovalo mě to taky! Teď už moje překvapení nebude tak překvapující...
„A taky jsem si myslela, že první dítě budeš mít ty,“ popotáhne znova. Není nepřející, ale můj potrat před rokem ji hodně sebral a ona se moc těšila na svoje první vnouče ode mě.
„V kolikátým měsíci Helen je?“ zkouším vyzvědět.
„Naštěstí s tím přišli včas, stihne se ještě i svatba. V osmým týdnu.“
„Tak to bychom ještě teoreticky stihnout mohli. Já jsem totiž ve dvanáctým!“ vyblafnu. Na druhém konci drátu je hrobové ticho, čímž se vyloženě bavím. „Maminko....,“ připomenu se, když se mi ta pauza zdá už příliš dlouhá. Jen doufám, že to s ní neseklo.
„Co...co... cože jsi???“
„No jo, mami, těhotná! Ve dvanáctým týdnu a budou to dvojčátka.“
„Dvojčátka...,“ protáhne radostně. A zase ticho! Do té doby, než se ozve frkání do kapesníku. Znovu brečí!
„No tak nebreč, mami! Copak ty nemáš radost?“
„Právě proto, že radost mám! Harry, pojď sem!“ Aha, dorazil táta. „Představ si, Sunny čeká dvojčátka!“ Ve sluchátku to jen zašumí, předpokládám, že se o něj přetahují. Docela si dovedu představit, jak se při tom tváří.
„Sun?“ zakřičí táta. „Jsi tam ještě?!“
„Ahoj, tati.“
„Sunnynko, co to slyším? Myslíš, že už jsi dost dospělá na to mít svoje dítě? A zrovna dvě najednou?!“ Kdybych ho neznala, asi bych se dokonale naštvala. Ale jen se zasměju.
„Neboj, táto, jsem na tom podstatně líp než ty!“
„Sunny, neposlouchej ho!“ snaží se dostat ke slovu máma. „Nech ji být, Harry! Teď musí být v klidu!!“
Moji rodiče se dohadují ještě docela dlouho a skoro mě nepustí ke slovu. Tak si jen držím sluchátko u ucha, uchichtávám se a odrážím Martinovy ataky rukama. Dokonce mi stáhne kalhoty na půl žerdi a položí svoje ucho na moje břicho. Jako kdyby mohl už teď něco slyšet nebo cítit.
A mě v tu chvíli napadne, že jsem se před koncertem celkem zbytečně trápila trošku vypouklým bříškem.

Štěstím bez sebe vtrhnu do studia. Klukům to řeknu okamžitě, Lise jsem to volala těsně před odjezdem z domu. Měla taky radost. A naštěstí už si to tolik nezabírá, když mají Luka.
Uvnitř je zatím jen Joe. Uličnicky na mě mrkne.
„Tak kdy to bude, Sun?“
„A co?“ dělám hloupou.
„Nedělej! Jak se ti při děkovačce udělalo zle... jsi těhotná! Já to vím! Kdy máš termín?“ Vytře mi zrak, jak se orientuje.
„Termín mi řekne doktor příště. Jsem ve dvanáctým týdnu... a Joe?“
„Hm...“
„Čekám dvojčátka!“ Teď vytřu zrak zase já jemu. Jako všichni, kdo se dozví tuhle novinku, stojí vteřinku s otevřenou pusou. Pak se vzpamatuje, obejme mě a podle svého zvyku políbí na rty. Jenže jako vždycky dovnitř zrovna vejde zbytek.
Tony se cpe brambůrkami přímo z pytlíku a vůbec ničeho si nevšímá. Za to Roy se zatváří, jako kdyby nás přistihl in flagranti.
A Tony udělá tu nejpitomější věc za poslední dobu. „Dáš si, Sun?“ strčí mi sáček smažených slaných lupínků přímo pod nos. Stačím jen zavrtět hlavou, podržet si před ústy dlaň a doběhnout na záchod.
Mám pocit, že jsem vyzvracela i jídlo, které jsem snědla před týdnem. Pozoruju svůj obraz v zrcadle nad umyvadlem a nejsem moc spokojená. Tváře a čelo mám červené, jak jsem se nahýbala nad mísu. To nám to pěkně začíná! Kdybych o svém těhotenství nevěděla ještě delší dobu, nebylo by mi špatně?!?
Vrátím se ke klukům. Joe se poťouchle usmívá a ti zbylí dva na mě koukají jako na smrt. Asi tak i vypadám.
„Co je, Sunny?“
„Předpokládám, že tohle je v těhotenství normální...,“ nepodívám se jim do očí. Místo toho zevrubně studuju špičky svých bot. Přemítám, jak dlouho ještě potrvá, než si na ně přes břicho přestanu vidět.
„No snad nejsi těhotná?!“ vzpamatuje se Roy. Tony mě jen obejme a řekne, že nám to s Martinem přeje.
„Jsem... a dvojitě!“
„To jako že máš dvojitý vidění, nebo co?“ začne se Tony smát. Roy si mě prohlíží od hlavy až k patě.
„Budeme mít dvojčata!“ vytáhnu poslední trumf.

Musím přiznat, že poslední dobou se mi poněkud změnily preference. Mým nejlepším kamarádem se stala záchodová mísa! Ovšem setkávám se s ní poněkud jinou částí těla, než je obvyklé.
Zvracím totiž co chvíli. Už se na jídlo nemůžu ani podívat, protože mám obavu, co se mnou zase udělá. Všichni se sice předhánějí, aby mi přinesli tu nejlepší laskominu, jenže já v sobě nic neudržím.
Jako třeba když mi včera Roy donesl naprosto dokonalé hroznové víno. Stará se o mě, jako kdyby otcem mých dětí byl on.
Snědla jsem pár kuliček a poctivě vyplivovala zrníčka do mističky, když jsem do jednoho kousla a ta chuť byla můj konec. Skoro jsem ani nedoběhla.
Roy moje nevolnosti snáší ze všech nejhůř. Tedy z celé naší kapely. Martin je totiž kapitola sama pro sebe. Ale zpět k Royovi.
Trpělivě na mě vyčkává před dámskými toaletami, dokud zase nevylezu s červenými tvářemi, žaludkem naruby a zpřelámanou jazylkou. Potom mě vezme kolem ramen a odvede zpátky za ostatními.
A taky mě hlídá co se týče jídla. Hlavně všechno co nejzdravější. I když ono je to jedno, ve mně se to moc neohřeje.
„No Sun!! Co to máš?!“ reaguje na salám, kterému prostě neodolám. Jindy bych ho štítivě odhodila, ale dnes se mi na něj sbíhají sliny. A ještě když si představím tu krásně voňavou klobásku, co mám v kabelce... Jenže to nesmí Roy vědět, tu si zbaštím tajně! „Dej to sem, Sunny! Tohle jíst nebudeš! V lednici máš jogurt, jo?“
„Do hajzlu, Royi, přestaň Sun mluvit do života!“ zastane se mě Joe. „Těhotná je ona a musí být v pohodě! Takže jestli má chuť na salám, dá si salám. Až bude chtít jogurt, vezme si ho!“
„Tak to se teda pleteš!“ zamává mu Roy před očima ukazováčkem. „Musí jíst zdravě, aby miminka měly všechno, co potřebujou. Jsem to včera četl v Mamince!“
Tony, který se až do této doby zdržoval jakýchkoli komentářů, vybuchne smíchy. Při představě, jak si Roy listuje v časopise pro nastávající matky, mu tečou z očí slzy. „Panebože, ty jsi debil, Royi!“ ztěžka ze sebe vyráží. Musím přiznat, že mě to taky pobavilo. No pobavilo... spíš mě zlehka zamrazilo, jaká se s ním udála změna.
„Hele, ty pako,“ počastuje ho další urážkou Joe, „já mám dvě děti, takže už mám všechno vyzkoušený!“
Zatímco se všichni tři pustí do hádky, já si hodím nohy na stůl a spokojeně do sebe láduju salám a přikusuju rohlík. Ovšem jen asi do čtvrtého sousta, protože pak zase musím. Naštěstí si mě teď nikdo nevšimne. Kluci jsou zabraní sami do sebe.
A já začnu mít výčitky svědomí, že za všechno můžu já. No samozřejmě, že je to kvůli mně! Vždyť se přece hádají kvůli mému jídlu! Přemýšlím, jestli se tam ještě vůbec mám vrátit.
Kousek od budovy je malý parčík, možná by mi tam bylo líp! Aspoň na chvilku.

Sunny! Chápeš, co jsi to udělala?? Zase jsi utekla! Proč ty se jenom nedokážeš postavit k těm věcem čelem?
A víš co? Jsi těhotná, tak máš na nálady právo!
Sednu si na lavečku, zavřu oči a nastavím tvář sluníčku. Je krásně! Fouká vlahý větříček, na obličeji cítím příjemné horko. Asi podvědomě si položím dlaň na bříško. Začíná se mi pěkně zvětšovat.
Tak co, miláčkové moji, jakpak se vám vede? Jste spokojení se svou maminkou? Asi vás moc dobře nekrmí, co? Dneska ten salámek a ještě přichystaná klobása... asi ji radši necháme taťuldovi, co vy na to?
Ale já už zkoušela všechno a vám nic nechutná. Děťátka moje, já vás tak miluju! Slibuju, že budu ta nejúžasnější máma na světě!
Možná i na chvilku zdřímnu. Je tu klid, nic mě neruší. Docela zajímavé tiché místo uprostřed pulsujícího velkoměsta.
Z lehkého bezvědomí způsobeného spánkem mě probudí rázné “Tady seš!“
„Proboha, Sun!! Měli jsme o tebe strach! Víš, že na sebe musíš dávat pozor, ale klidně se tak ztratíš!“
Povzdechnu si, což Tonyho ještě víc popudí. „A ještě se tvař uraženě!!“ nafoukne taky tváře. Bez dalších slov mě chytne za loket a táhne zpátky do studia. Tam dostanu ještě dvojnásobnou dávku výčitek.

Slyším, že Martin konečně přijíždí domů. Dneska nějak pozdě. Nejsem ale naštvaná, jen se na něho už hrozitánsky těším! A tak mu jdu ke dveřím naproti.
Jenže když vidím, co ho zdrželo, málem to se mnou sekne.
„Tak tohle mi, milej zlatej, nesmí přes práh!“ založím ruce v bok. Pro jistotu ještě svým zvětšujícím se tělem zatarasím vchod.
„Ale, miláčku!“ dívá se na mě nechápavě. „Tohle přece budeme potřebovat!“
„Jo, to je přesně ono! BUDEME potřebovat. Copak jsi nikdy neslyšel, že kočáry a postýlky se pořizujou až když jsou miminka na světě? Přináší to smůlu! A dělej si, co chceš, ale tenhle kočár tu prostě přes noc nebude!!“
Zatváří se zkroušeně, ale neprotestuje ani jedinou slabikou. Být těhotná má i svoje výhody, aspoň dělá, co chci já. Měla bych toho ještě řádně využít!
Přikluše za mnou se širokým úsměvem. Zřejmě má pocit, že jsem se naštvala, takže by se rád udobřil.
Napřed dá pusu mně a potom opusinkuje celé moje břicho.
„To nám ale mrňata pěkně rostou, co?“ zvedne ke mně veselý kukuč. Zase klečí.
Poslední dobou vyloženě blázní. Vlastně od té chvíle, co se dozvěděl, že bude táta. Desetkrát denně telefonuje, jestli jsem v pořádku, jestli něco nepotřebuju, jak mi je, kolikrát jsem zvracela, co jsem snědla, vypila... Podezřívám ho, že tajně vypracoval harmonogram, jak se budou s klukama ve starostech o mě střídat.
Naneštěstí do všeho zapojil i Jeremyho. Mám vyloženě výčitky, že ho Megan krademe. Poslední dobou je na nich vidět, že si potřebují užít každou společnou minutu. Občas se pohádají, ale to je vcelku normální. Naštěstí to není tak, jako u Roye a Cas.
Megan by s Jeremym asi rád trávila víc času, ale on je pořád zavřený ve fanklubu. Navedla jsem Martina, aby se ho zeptal, jestli se náhodou s Meg nemíní rozejít, ale prý je všechno tak, jak má být. Takže tomu moc nerozumím. To ovšem nemění nic na tom, že mě už párkrát překvapil u nás doma, když se Martin někde zdržel.
„Sun?“ vplíží se za mnou do kuchyně. Skoro se leknu, protože přišel opravdu neslyšně. Zrovna šmejdím Gitě v lednici a přemýšlím, co bych snědla. Jeho dotek na určitém místě způsobí zrychlení mého dechu. „Pojď nahoru, napustil jsem nám vanu. Spóóusta bublinek...,“ zašeptá mi do ucha.
Jeho ruce jsou zase všude. Mám chuť s ním trošku laškovat, tak dělám, že neslyším a že mi ani jeho doteky nic neříkají. Dál prohlížím naše zásoby, i když jemné šimrání v podbřišku nemůžu popřít.
„Sunny, co je s tebou?“ znejistí za okamžik. „Je ti špatně?“ Připouštím, že za okamžik by se mi zle mohlo udělat, pokud mě nenechá alespoň vytáhnout hlavu z lednice. Tak moc ho ignoruju, že jsem se o to ještě ani nepokusila.
Šáhnu po sendviči s tuňákem a narovnám se. „Není, lásko,“ pronesu nevinně. Aniž bych si ho všímala, odejdu do obýváku, pustím si hudbu a v tureckém sedu na gauči se pustím do jídla.
„Martínku, prosím tě, mohl bys mi nalít pití?“ volám na něj mezi sousty. Předpokládám, že se někde uklidňuje. Jsem pěkná potvora!!
O tom, že mám pravdu, se přesvědčím v okamžiku, kdy dorazí se sklenicí pomerančového džusu. Vlasy má mokré, stejně jako tričko na ramenou. Odhaduju to na hlavu ve dřezu se studenou vodou. Mám co dělat, abych se nerozesmála na celé kolo.
Vím, že moje odmítnutí těžko snáší. A já jsem ho za těch deset roků, co jsme spolu, doopravdy odmítla snad jen třikrát. Ale laškovala jsem s ním podobným způsobem nespočetněkrát.
Nejkrásnější bylo, když jsme loni v létě trávili víkend u Dorothy. Pořád kolem mě brousil a i když bych ho ze všeho nejradši byla hned nechala dělat si se mnou, co chce, utíkala jsem mu. Napřed si na hlavu vylil celý kbelík studené vody, pak to na mě zkusil ještě jednou, ale když viděl, že nemám zájem, pustil na sebe proud ze zahradní hadice.
V tu chvíli jsem k němu přišla já, přetáhla mu triko přes hlavu a začala se věnovat jeho hrudníku. Při vzpomínce na to, co následovalo, znovu ucítím takové to pálení v podbřišku.
„Pojď ke mně,“ pozvu ho smířlivě. Šlehne po mně pohledem, ale potom zjihne. Beze slova mě zvedne do náruče a odnese nahoru do koupelny. Ovšem do té speciální, kam jsme si nechali nainstalovat vířivku.
Je to neskonale příjemné. Je tu opravdu spooousta bublinek, jak Martin sliboval. Jen škoda, že si nemůžu dát šampaňské.
„To bříško ti strašně sluší, zlatíčko,“ usměje se na mě, když stojím nahá po kolena ve vodě. Přímo naproti je velké zrcadlo, tak můžu jeho slova posoudit. Zatím nevypadám až tak špatně, ale přiznávám, že kdybych nebyla těhotná, nelíbilo by se mi to vůbec.

Martin je pryč už týden. Tentokrát musel do Německa. Je strašně daleko a mně se stýská jako snad ještě nikdy.
Kluci si rozepsali služby. Docela jsem se s nimi kvůli tomu pohádala, ale oni neustoupili ani o píď. Takže budit mě chodí Ian a doprovodí mě potom do studia, kde se o mě starají všichni. Pak mě Ian zase doprovodí domů, na nákupy nebo k Lise. A večer se u nás střídají. Když nemáme s Lisou, Meg a Holly dámskou jízdu, ukládá mě Joe nebo Roy. Jednou se tu srazili s Jeremym, to jsem se jim smála, že se jim popletl harmonogram.
Na druhou stranu ale musím přiznat, že mi ta jejich starostlivost už pěkně leze krkem. Navíc se ke všemu i z dálky přidává Martin. Nemám ani chviličku pro sebe.
A tak jsem se rozhodla, že dnes zakážu Gitě, aby odpoledne nebo večer kohokoli pouštěla do domu. I kdyby třeba hořelo!
Stejně. Jdu dnes odpoledne navštívit slečnu Bo a nevím, kdy se vrátím. Nesu jí totiž šek s jejím honorářem. Mám velkou radost, že jí konečně můžu oplatit všechno, co do mě investovala. Ty spousty hodin dřiny v jejím pokoji s klavírem. Ale dnes se tam půjdu jen příjemně pobavit.
„Co budeš dělat odpoledne, Sunny?“ vezme znovu Roy mezi prsty pramen mých vlasů. „Nechceš jít třeba do kina?“ Cuknou mi koutky. Vypadá to jako scéna z prvního rande.
„Dík, Royi, seš hodnej, ale mám svý plány.“
„A jaký?“ zajímá se.
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej!“ cvrnknu mu ukazováčkem do nosu.
„Co to, Sun? Co budeš dělat dneska?“ ozve se i Joe a strčí mi ucho skoro až k ústům.
„Tak koukněte, miláčci moji,“ obejmu každého z jedné strany kolem ramen, přestože mi to díky jejich vysokým postavám činí velké potíže. Pomyslně do svého objetí zahrnu i Tonyho, který momentálně sedí s dvanáctistrunnou akustickou kytarou u stolu s nohama na desce. „Jsem dospělá ženská a nebudu se vám svěřovat s každým krokem, kterej udělám nebo hodlám udělat. Taky potřebuju mít nějaký soukromí, víte?“
„No...,“ udělá Joe významnou pauzu, „ty jsi především těhotná a my za tebe máme odpovědnost, zatímco je tvůj manžel pryč.“ Mezi řečí vezme tentokrát kolem ramen on mě. „Takže jestli nechceš, abych ho informoval, jak jsi neposlušná, hezky si tady sedneš a svěříš se, kam máš namířeno!“ usměje se na mě s pocitem, že nade mnou právě vyhrál.
„Až naprší a uschne, Joe!“ pošlu mu stejně široký úsměv. Zalovím v kabelce a vytáhnu sendvič s tuňákem. Naše miminka asi mají ráda ryby, protože tohle je jediné jídlo, které dokážu i strávit. Ale jednu výhodu to přece jen má, alespoň nekontrolovatelně nepřibírám.
Tony se jako vždycky našich diskusí nezúčastňuje. On je jediný, kdo nekontroluje moje příchody, odchody, stravu, pití. A tak je pro mě v posledních týdnech asi nejlepším společníkem. On a taky Lisa. Ta byla vždycky, ale poslední dobou s ní a malým Lukem pobývám stále raději.
Zato Roy mě už mírně řečeno štve. Přesně ví, ve kterém týdnu jsem, jak jsou naše miminka vyvinutá, neustále mi připomíná, za kolik dní nastane termín porodu a jak už jsem řekla, neustále mě hlídá.
A taky musím přiznat, že poslední dobou chodíme do studia jen lelkovat. Nic pořádného jsme nenahráli už pěkně dlouho. Takže jestli to takhle půjde dál, další album vydáme tak za tři roky a to už si potom na skupinu Victory nikdo ani nevzpomene.
Já za to rozhodně nemůžu, textů jsem napsala spousty, ale klukům hudba jaksi nejde. Roy a Joe už skoro ani nechodí na večírky a zřejmě ztratili inspiraci. Nevím, jak jim dát najevo, že by s tím měli něco udělat. Ne zase začít pít, ale najít si jiný zdroj nápadů.
Prohlédnu si je, jak visí očima na mých rtech, kdy už konečně řeknu, kam se chystám. Ale to je pod mou úroveň! Nikdy nepřistoupím na všechna pravidla této hry, potřebuju si zachovat svou hrdost a důstojnost.
„Nebojte se, budu mít sebou Iana!“ objasním jim jen. Trošku je to uklidní, protože se aspoň můžou těšit na zítřek, kdy z Iana potřebné informace vytáhnou. „A slibuju, že doma budu zavčasu,“ řeknu ještě a jdu si sednout za klavír.

Zase procházím tím neuvěřitelně bohatě zařízeným domem. Ale tentokrát nemám v úmyslu skončit v místnosti s klavírem, usadím se na stejném sofa, na kterém tenkrát seděl On. Dlaní pohladím látku na čalounění, zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Znovu vzpomenu na chvíle strávené s Ním. Bože, já jsem blázen! Nemám ani odvahu vyslovit jeho jméno. Je tak nedotknutelný, vzdálený. A přesto všechno úžasně přátelský, milý, bezprostřední. Každé setkání s ním zanechá v mém srdci nesmazatelnou stopu.
„Dobré odpoledne, drahoušku, jak se máte?“ vytrhne mě z myšlenek dobře známý hlas.
Nasadím úsměv a pozdrav oplatím. „Jsem ráda, že vás zase vidím, madam.“
„Vidím, že jste v požehnaném stavu. Ach, ano! Něco jsem četla v novinách. Co bude s vaším zpíváním, drahoušku?“
„Nahrávat budeme pořád, jen těch koncertů bude míň, než bych si představovala.“
Vyruší nás služka, která přinese šálky s čajem a nějaké sušenky.
„A co to bude, darling?“ znovu se zahledí na moje břicho.
„My ještě nevíme. A ani to nechceme vědět, máme rádi překvapení. Jen... čekáme dvojčátka.“
„A jména máte vybraná?“
Přikývnu. „Pokud to budou chlapečci, dostanou jména po mém a manželově dědečkovi, tedy Brandon po mém a Matthew po manželově. A holčičky budou po našich maminkách, Melanie po manželově a Doreen po mojí mamince.“
Slečna Bo na to nic neřekne, jen si smutně usrkne ze svého šálku. A mně došla slova, nemůžu přijít na žádné další téma ke konverzaci. Ještě se mi ani nechce vytáhnout z kabelky šek.
„Víte, drahoušku, já jsem celý svůj život věnovala hudbě. Sice jsem měla několik mužů, ale nikdy to nebyla taková láska, jako je mezi vámi a vaším manželem. Z těch vztahů se neměly narodit děti. Vždycky jsem si myslela, že je to tak lepší, ale teď vidím... jsem sama. Žiji sama a zemřu sama,“ znovu se na chvilku odmlčí. „To vy nikdy nesmíte dopustit. Jste talentovaná, výborná zpěvačka, ale nikdy nedopusťte, aby vaše kariéra stála v cestě rodinnému štěstí. To vám nevynahradí ani roky na prvních místech žebříčků, ani všechny ceny, které můžete obdržet. Rodina,“ vezme mě za ruku a pevně ji stiskne, „rodina je to nejdůležitější! Vdechnout život dalším bytostem. Dívat se, jak vyrůstají, jak dělají první krůčky a říkají první slůvka. To všechno musíte vy zažít, Sunny! Vkládám ve vás veškerou svou naději, všechny svoje sny! Vy budete tím pokračovatelem mě samotné. To, co umím, jsem vložila do vás a pevně věřím, že vy to zúročíte. Až tu jednou nebudu, vzpomeňte si někdy na mě.“ Z očí jí vytrysknou slzy a rozmažou dokonalý make-up.
Zašmátrám v kabelce. Jako první narazím na šek, ale ten ještě nechám tam, kde je. Najdu balíček papírových kapesníků, jeden vytáhnu a kleknu si k té milé osůbce na kolečkovém křesle. Celá se chvěje. Myslím, že já taky. V žádném případě jsem nečekala, že bude tak... zranitelná, křehká.
Nejprve se snažím setřít z jejího obličeje zbytky líčidel, ale potom pochopím, že i ona je jen člověk a možná touží po objetí stejně silně jako já. A tak to udělám. Obejmu ji, jako bych objala svou matku. Ona mě stiskne o poznání silněji. Její tělo se třese dlouho zadržovaným pláčem.
Znovu nevím, co dál. Myslím, že kdyby nepřišla služebná, strávily bychom takhle hodiny. Jenže její příchod přesvědčí slečnu Bo, aby znovu zvedla hlavu. Jen její pohled říká, co všechno se v ní odehrává. Všechny vzpomínky na celý život jí teď probleskují myslí a nutí vracet se pořád zpátky.
„Už jděte, drahoušku, chci být sama,“ pokyne mi.
„Já ještě...,“ pokouším se konečně vytáhnout ten šek, ale zadrží mi ruku.
„Říkala jsem vám, až budete zpívat na stadionu ve Wembley!“ Vzmůžu se už jen na pozdrav a chvatně odcházím.

Hormony v mém těle udělají své a já na zadním sedadle naší limuzíny brečím jako želva.
„Co se děje, Sunny?“ vyzvídá Ian z předního sedadla. Mávnu rukou a udělám takový ten obličej jako znáš těhotný ženský... Zřejmě pochopil, protože se dál nevyptává.
Projíždíme kolem nemocnice. Napadne mě, co s těmi penězi. „Benjamine! Otočte to a zajeďte k té nemocnici, prosím!“
„Ale, Sun...,“ začne Ian.
„Buď zticha! Prostě se tam vrátíme a hotovo!“ rozkřiknu se. Protestovat se už neodváží.

„Kde je tady dětské oddělení, prosím?“ zastavím se na recepci. Dívka za pultem na mě kouká jako na zjevení a jen ukáže prstem. Ian poslušně kluše za mnou a čeká, co se bude dít.
Na místě odchytím první sestru, která mi přijde pod ruku. „Je tu pan primář?“
„Su...paní Crossová...ehm... je,“ přikývne nakonec.
„A kde?“
Kývne hlavou na dveře. Než tam vrazím, přečtu si jmenovku. Doktor Conway.
„Dobrý den, pane primáři. Jsem,“ řítím se přímo k němu s napřaženou pravicí.
„Sunny Crossová!“ dořekne za mě. „Můžu pro vás něco udělat?“
„Chtěla bych vaší nemocnici nechat malý finanční dárek. Můžete mě na oplátku provést po vašem oddělení,“ usměju se na něj.
„Vás vždycky, madam,“ oplatí mi taky úsměvem. Je to příjemný, sympatický pán středního věku. Vlasy na spáncích už má mírně prošedivělé a oči unavené. Stihla jsem si všimnout, že tato nemocnice není zrovna skvěle vybavena. Pro svůj záměr jsem si určitě nevybrala špatně.
„Bez madam, prosím. Jsem jen Sunny.“
Vede mě od jednoho pokoje ke druhému. Leží tu děti sotva od narození až po teenagery. Bohužel těch nejmenších je tu nejvíc.
„Většinou to jsou děti z velmi chudých rodin,“ vysvětluje mi. „Tady Monica má vrozenou vadu srdce.“ Asi tříletá holčička se studánkovýma očima na mě kouká trošku nedůvěřivě. „Když se to rodiče dozvěděli, zřekli se jí.“ Vezmu ji do náruče. Okamžitě u mě stojí Ian a pomůže mi s ní.
„Neměla by ses namáhat, Sunny,“ vysvětlí. V postýlce leží hadrová panenka a já ji vezmu do ruky. Monica mi ji ale hned sebere a silně ji sevře.
„Iane? Já tu počkám a ty s Benjaminem zajeďte pro nějaké hračky, ano? Je tu někde poblíž hračkářství, ne, doktore Conwayi?“ otočím se na svůj doprovod. On jen přikývne a vysvětlí Ianovi cestu.
„Já.... paní Crossová... jsem překvapený!“ hlesne směrem ke mně.
„To klidně buďte, bránit vám v tom nebudu,“ zasměju se. Na chodbě se už srotily sestřičky a vykukují tam i další děti. Pozvu je dál.
Ian s Benjaminem a nákupem jsou brzy zpátky a já si vychutnám roli hodné tety. Zpívám si s dětmi, hraju si s nima a těším se na ty svoje. Doufám, že ty tři hodiny strávené na dětském oddělení nemocnice U svaté Anny, přinesly všem jejím jistě nedobrovolným obyvatelům alespoň špetku radosti.
Nakonec ještě předám doktoru Conwayovi šek, který jsem měla přichystaný pro slečnu Bo. Když si přečte částku, vypadá to, že se o něj pokouší infarkt.
„Já... já... ani nevím, jak vám mám poděkovat,“ polyká naprázdno.
„Neděkujte mi, ale snažte se, ať ty peníze pomůžou dětem,“ poprosím ho. Nemůžu popřít, že celá tahle akce ohřála mou dušičku a udělala mi moc dobře, ale na druhou stranu, proč bych to popírala. Vždyť všichni vědí, že na podobné účely vždycky dáváme spoustu peněz. Neděláme to ze zištných důvodů, ale pro ty rozesmáté dětské oči. Kdyby Martin viděl malou Monicu, nebo třeba šestiletého Tima s vážnou infekcí v noze pořezané o střep na hřišti, jistě by neváhal ani vteřinu. Ani nikdo z mých přátel.
Dovolím si říct, že nejsme hamouni. Nelpíme na všech těch librách, i když se s nimi žije víc než dobře. Jsme vděční, že máme možnost užívat si bohatství, a víme, že kdyby nebylo té spousty lidí na druhé straně řeky, kteří si kupují naše desky a chodí na naše koncerty, nikdy by se to nestalo. Z toho důvodu vracíme alespoň něco zpátky.
„Víš co, Sun? Já se z tebe jednou zcvoknu!“ ujistí mě Ian, když už opravdu míříme domů. Začne se šíleně smát. „Ale je to fajn pocit, co?“

V Royově šatně, zatímco já jedu domů...
„Kam jdeš?“ prskne Cassie na Roye.
„Co je ti do toho?“ odpoví jí relativně s klidem. Ale musí přiznat, že poslední dobou ho tyhle její otázky vytáčejí k nepříčetnosti.
„Zase jedeš za Sunny, co? Seš trapnej, Royi!“ ušklíbne se.
Roy si vůbec ničeho nevšímá, jen se dál převléká. A to Cas rozzuří ještě víc.
„Není těhotná s tebou, tak si dej pohov! Všem jste směšní, jak kolem ní pořád běháte. A nejvíc ty!! Copak ti vůbec nedochází, že vypadáš jako hňup?“ ječí.
„Trhni si nohou, Cas!“ Jednoduchá odpověď.
„Jestli chceš dítě, tak můžeme mít vlastní,“ ovine se kolem něj, ale vypadá to, že bez úspěchu. „Přece se nebudeš starat o cizí haranty.“
Šlehne po ní vražedným pohledem a zatne pěsti. „S tebou, Cas, s tebou!“ zvýrazní, „já NIKDY mít dítě nebudu! Věřím, že by se ti to hodilo do krámu, ale ne!“
„Ty jsi ale hajzl, Royi!“ mrští po něm vázu, která se jí zrovna postavila do cesty. On stihne jen tak tak uhnout. „Co si o sobě vlastně myslíš? Že se budu s klidem dívat, jak chrápeš se všema děvkama v okolí a nic neudělám?“
„Ty máš tak co říkat! To jsi opravdu přesvědčená, že nevím, s kým vším jsi vlezla do postele? To jsi tak naivní?“
„Zmetku jeden!“ řve, co jí síly stačí, ale nedokáže vytlačit ani jednu slzu. Stejně by se jimi Roy nenechal obměkčit. „Kreténe! Tak se rozveď, když ti nestačím!“
„No ty seš fakt dobrá! Já se rozvedu a ty shrábneš prachy, co? To sotva!!“ S převlékáním už je hotový, sebere ze stolku klíče od auta a odchází. Ve dveřích ho ještě napadne... „Jo a Cas? Kdyby tě napadlo, že si to dítě uženeš jinde, nepočítej s tím, že uznám otcovství. To leda po testech a sama víš, co by to pro tebe znamenalo!“
„Hajzle!!!“ Má celkem jednoduchý slovník, za to pádnou ruku, protože proti dveřím letí další kus skla. Roy nestačí tak úplně rychle dovřít a několik úlomků ho zasáhne do nohy. Nijak mu neublíží, svezou se po nohavici na podlahu, ale on se otřese.
Chvění ho neopustí ani za volantem, ale nesmí to na sobě dát znát. Alespoň ne u domu. Zajede tedy do vedlejší ulice a až tam zastaví u krajnice. Ví, že se musí uklidnit, nemůže takhle dojet za mnou. Nemůže připustit, abych se dozvěděla, v jakém stavu jeho manželství je.
Sám vlastně netuší, proč nechce přistoupit na rozvod. Proč lpí na penězích. A je to kvůli penězům? Není to pro jeho vlastní pocit, že neprohrál? Že si chce taky udržet určitou svou důstojnost?
Doma se skoro nezdržuje, s Cassie spal naposled před... měsícem a půl zhruba. A i to bylo jen po dlouhém čase splnění určitých manželských povinností. Žádné potěšení z toho neměl. Od té doby samozřejmě měl několik návštěv ve své ložnici. Jediné, čeho se dosud vyvaroval, bylo platit. Tedy penězi. Jinak platí až dost. Kolik dívek a žen prošlo jeho postelí, ale neobjevila se žádná, s kterou by chtěl navázat vztah. Ani kamarádský vztah, natož jakýkoli jiný. Je prostě beznadějný případ.
Bezmocně několikrát za sebou udeří hlavou do volantu. Copak on nemá právo na štěstí? Ani na kousíček? Co provedl, že ho osud tak trestá??
On přece nechce tak moc. Touží jen po svojí SS. Jak rychle si zvykl nazývat ji takto zkráceně. Vlastně za to můžu já, začala jsem s tím. No jo, já. Musí za mnou dojet, slíbil přece Martinovi, že na mě bude dohlížet. A on na něj spoléhá. Znovu nastartuje a za malou chvíli už stojí před naším domem.
Zazvoní a chvilku vyčkává, kdy mu Gita přijde otevřít. Jenže se nic neděje. Netuší, že jsem si dnes naordinovala klid na lůžku a ani Gita tu už není. Zahlédne jen v jednom okně rozsvícené světlo.
Znovu stiskne zvonek, ale je čím dál nervóznější. Dnes opravdu nemá den! Popadne ho záchvat vzteku. Chvilku se rozhlíží po domě a pak ho napadne, jak dál.
Celkem lehce přeleze vysokou bránu ve vjezdu. Předpokládá, že pokud si ho někdo ze sousedů na této docela klidné ulici všimne, pozná jeho i jeho auto a nebude volat policii.
Za branou si jen poupraví lehkou bundu, která mu sklouzla z ramen. Vydá se směrem k zadnímu vchodu, kde zkusmo vezme za kliku. Mírně se mu uleví, když je zamčeno. Teď ještě francouzské okno v obývacím pokoji.
„No jasně!“ utrousí naštvaně. Tady jsem totiž zavřít zapomněla. Vstoupí do domu a začne mě hledat.

Hovím si v křesílku v koupelně. Sprchu už jsem si užila a teď si krémem natírám bříško, aby pokožka byla pěkně vláčná a já se nedočkala jizviček.
Pouštím miminkům příjemnou hudbu a povídám si s nimi o jejich dětském pokoji, který pomaloučku připravujeme.
„Miláčkové moji, zdi jsou nádherně žluťoučký jako sluníčkový den a na stropě bude modro. Nad postýlky vám pověsíme hvězdičky, co vy na to?“
„K sakru, Sun!!“ vtrhne Roy dovnitř. Sice jsem zvonění slyšela, ale nepočítala jsem, že se dostane dovnitř. Leknutím nadskočím.
„Chceš, abych potratila?“ vyjedu na něj taky. Přetáhnu si přes břicho tričko, které jsem až dosud měla vyhrnuté pod prsa, a vyskočím na nohy. „Jak ses sem dostal??“
„Docela jednoduše,“ ušklíbne se. „Máš dole otevřený francouzský okno!“ Asi mu není v naší koupelně zrovna příjemně, protože mě sevře nad loktem a táhne pryč.
„Co to děláš?? Pusť mě!“ bráním se, ale marně. Zastaví se až v mojí místnosti s klavírem. Tam se bezmocně sklátí na pohovku.
„Proč mi to děláš, Sunny?“ vydechne. Dojde mi, že mu není nejlíp, a tak jeho obvinění přejdu mlčením.
„Stalo se něco?“ pohladím ho po rameni, ale ucukne. Zkusím to znovu, teď už se nechá.
Zapíchne pohled do mého bříška a tváří mu přejede lehký úsměv. „Můžu si taky poslechnout?“ Tohle dělá pořád Martin a občas to napadne Joea. Jeho jako zasloužilého otce nechávám přitisknout svoje ucho celkem bezstarostně. Ale Roy ani Tony o to nikdy nestáli. A já si nebyla jistá, že bych právě je nechala. Jenže teď... když vidím, jak na tom je...
Usměju se na něj a zvednu tričko. „Ještě ale nic neuslyšíš. Ještě je brzo!“ Stojím před ním, břicho mám ve výšce jeho očí. Obejme mě oběma rukama kolem pasu a svou pravou tváří se mě dotkne. Přijde mi to děsně směšné, ale smát se mu nechci.
Několikrát posune svoje ucho, jako by změna polohy mohla přinést výsledek. Vlastně ani nevím, co očekává.
„Hm... máš břicho krásně teplý a taky voňavý,“ zvedne ke mně oči a dnes poprvé v nich vidím něco jako záblesk radosti.
„To je krém, Royi. Než jsi sem tak vtrhnul, zrovna jsem se natírala.“
„Promiň, ale měl jsem o tebe strach. Tohle nesmíš dělat, Sun!“ vyčte mi znovu.
„Jenže já už mám té vaší starostlivosti kolikrát plný zuby, víš? Nemám ani chvilku pro sebe!“ postěžuju si. Posune se na kraj pohovky a posunkem mi naznačí, abych si sedla taky. Udělám to. Než se stihnu vzpamatovat, vezme mě pod koleny a stáhne dolů, takže spíš pololežím a chodidla mám v jeho klíně. Začne mi je lehce masírovat. Nemůžu popřít, že je to příjemné.
„Víš, Sunny, já se hrozně těším na vaše děti. Že mi je někdy půjčíte, abych s nima mohl na vycházku?“ Podložím si dlaní bradu, abych nevypadala tak hloupě. Jeho přání mě poněkud zaskočilo.
„A proč si s Cas nepořídíte vlastní dítě?“
Mlčky zavrtí hlavou. Špičkou nohy ho šťouchnu do ruky, aby se rozmluvil.
„Já nechci dítě s Cas, jenom s Ní!“ dá zvláštní důraz na to osudné zájmeno. Je mi jasné, koho tím myslí.
„Bože, Royi! Ona má svoje děti, fungující rodinu a milujícího manžela! Tak se na ni přestaň upínat, vidím, jak tě to ničí! Nevěřím, že je tak skvělá, jak o ní pořád mluvíš, protože by tě jinak tak netrápila. Měla by si to uvědomit a přestat se s tebou stýkat.“ Roy vůbec nereaguje. Udělala jsem vůbec dobře, když jsem mu to řekla takhle tvrdě?
Podívá se na mě bez výrazu ve tváři. „Nerozumíš tomu...“
„A čemu nerozumím? Tomu, že spí s tebou, potom doma s manželem a nevadí jí, že ty si taky taháš do postele kohokoli?“ Mám v úmyslu pokračovat, ale přeruší mě.
„Já s ní nespím! Kdyby jo, neměl bych potřebu hledat někoho jinýho na těch pár chvil. Já ji prostě miluju a budu ji milovat už navždycky, nemůžu si pomoct!“
Znovu mě překvapí. Nečekala jsem takovou sílu jeho citu. I když ho mám moc ráda, vždycky mi připadal trochu povrchní, jako by si milostné záležitosti moc nezabíral. Ale tenhle problém je větší, než jsem čekala. Netušila jsem, že tu proklatou SS může tolik milovat. Pocítím k té neznámé ženě neuvěřitelnou nenávist. Jak si s ním může tolik zahrávat? Jak mu může tak ubližovat?
Nevím, jak dlouho sedíme na pohovce potichu. Royova masáž mých chodidel už ani není příjemná, trvá déle, než je únosné. On kouká nepřítomně do koberce, já střídavě sleduju jeho ruce a profil tváře.
Musím přiznat, že je velice přitažlivý. Světlé, mírně vlnité vlasy, zajímavě tvarované rty. Trošku menší. A naprosto přesný nos. Pod bundou a tričkem se jemně rýsuje jeho postava. Je jen asi o pět centimetrů menší než Martin.
Pohledem sjedu na jeho ruce, jak se dotýkají mých chodidel. Zase s nimi pohybuje tak jaksi zvláštně. Líbí se mi to. Moc.
Dojde mi, že už je to hodně dávno, co naposled dal příliš najevo svou náklonnost ke mně. Od té doby, co jsme spolu poprvé mluvili o SS, je už jen dobrý přítel. Ne, že by před tím byl něco víc, ale už mě nepřekvapuje žádnými polibky, objetími, zvláštními větami. A taky už tak rychle nestřídá nálady. Ovšem až do dnešního večera.
Jenže teď je to jiné. Neodmítá mou společnost. Spíš ji vyhledal, když sem přijel. Dokonce si myslím, že jsme nikdy dřív nebyli tak dobří kamarádi, jako právě teď. I když mě občas štve, jak moc mě opečovává, vím, že je to proto, že mě má rád. A já jeho. Jen nevím, jak mu pomoct, aby byl šťastný.
Z mlčení a přemýšlení nás vytrhne zazvonění telefonu. Vím, že je to Martin, a tak vyskočím a běžím do ložnice.
„Crossová,“ ohlásím se. Vím, že mu takhle dělám radost. I po těch letech ho strašně těší, když mě slyší používat jeho jméno.
„Ahoj, lásko, jak se máš?“ začne zvesela.
„Chybíš nám. Kdy se vrátíš? Nemá nás kdo objímat.“ Je ode mě nefér, že mluvím v množném čísle. Vím, jak ho tím zraňuju.
„Pozítří, srdíčka moje. Pozítří jsem u vás jak na koni. A co ostatní? Starají se dobře?“
„Martine, tohle mi už nesmíš nikdy udělat! Já nemám ani chvilku pro sebe! Pořád kolem mě někdo skáče!“ Ztlumím hlas, aby mě kamarád ve vedlejší místnosti neslyšel. „Teď je tu Roy, asi se zase dostal do deprese, vůbec si s ním nevím rady. Vidíš, do čeho jsi mě dostal?“ obviním ho.
„Hm... to je mi líto. Jak přijedu, budu se o tebe starat sám. Souhlasíš?“ Povzdechnu si. Přece jsem dospělá a dovedu se o sebe postarat sama!
„Už se těším, jak tě zase budu moct líbat a hladit. Jsem do tebe blázen, Sunny! Hrozně se mi stýská, potřebuju tě!“ Podlomí se mi nohy. Tolik vyznání v několika slovech. Náš telefonní rozhovor se změní ve vzájemné ubezpečování se o citech. Tolik sladkých slůvek jsem už dlouho neslyšela a ani sama neřekla. Úplně zapomenu na všechno okolo a nechám se uvěznit v myšlenkách.
Že Martina miluju, řeknu snad tisíckrát. Vidím při tom před sebou jeho usměvavou tvář a tmavé oči. Natáhnu ruku před sebe, jako bych se mohla dotknout jeho vlasů, ramen, rukou nebo zad. Cítím, jak mě začínají pálit slzy v očích.
„Stýská se mi,“ vyhrknu i přes třesoucí se bradu.
„Mně taky! Po tobě a po mrňatech. Jak se mají? Snědlas vůbec něco?“
„Jo... čtyři sendviče s tuňákem. Vždyť víš, že našim dětem nic jinýho nechutná,“ pokusím se o veselejší tón.
Probereme ještě spoustu věcí, jako bychom se neslyšeli ráno. Nakonec se ještě pohádáme, kdo z nás položí sluchátko dřív. Ani jednomu se nechce být ten první, kdo přeruší spojení. Asi třikrát to Martin odpočítá, že prý na tři, ale nepodaří se. Dostaneme záchvat smíchu.
„Martínku, prosím tě, tak už to polož!“ poprosím ho.
„Je to na tobě, lásko,“ slyším zase jeho. Asi to opravdu budu muset udělat, jinak spolu budeme mluvit až do rána.
„Miluju tě, dobrou noc,“ zkusím to znovu.
„Taky tě miluju, sladký sny,“ řekne tišším hlasem. Jestli někdy, tak teď.
Zmáčknu ten nenáviděný knoflík místo toho, abych sluchátko rovnou odložila. Snad ještě čekám, že ho dál budu moct slyšet. Znovu mi uteče další slza.
Poslechnu si ještě pípání, které se ozývá a pak se už definitivně odvrátím od telefonu.
Otočím se a zjistím, že Roy stojí ve dveřích. Zastydím se, že jsem ho nechala tak dlouho čekat.
„Proč pláčeš?“ zeptá se něžně.
„Martin mi hrozně chybí,“ vzlyknu. Přijde blíž a obejme mě.
„Brzo se ti vrátí. A šup do postele!“ popožene mě. Dokonce mi i rozestele.
„Už půjdeš domů?“ snažím se zjistit jeho plány.
„Ne... dnes... domů nepůjdu!“
„Nechceš tady teda přespat? Volných ložnic tu máme dost,“ nabídnu mu. Místo odpovědi jen zavrtí hlavou. „Kam teda půjdeš?“
„Asi někam do klubu, třeba do Dark Rocku. Sbalím tam nějakou holku a...,“ nedořekne. Přede mnou se stydí, ale já moc dobře vím, co to jeho a ... znamená.
„Jak chceš. Jenom dávej bacha, víš na co...!“ připustím jeho postoj. Přikývne, usměje se a dá mi pusu na čelo.
„Dobrou noc.“
„Dobrou, Royi.“ Ještě sleduju, jak schází po schodech dolů do haly a zaslechnu zabouchnutí dveří.
Já se převléknu do noční košile, zalezu si do postele a začnu vzpomínat na Martina. Je to nejlepší způsob, jak usnout, když není se mnou.

Jsme zrovna u Richieho, když se ve dveřích objeví Martin. Vím, že teď nemůžu přestat fotit, přestávku si dáme později. Ale zamávám na něj a pošlu mu pusinky. Určitě jede přímo z letiště, už se nemůžu dočkat, až zase skončím v jeho náruči.
Ještě chviličku a já můžu svůj sen uskutečnit. „Ahoj, lásko,“ usměju se na něj. Pozdraví mě taky a opusinkuje celý obličej, který mi maskérka pečlivě nalíčila. Ani mu nevadí, že to nechutná jako největší delikatesa.
Potom si ještě klekne na jedno koleno a přiloží ucho k mému velice se vzdouvajícímu břichu. Napřed jsem nechtěla fotit, ale kluci o to vyloženě stáli. Prý je zajímavý pohled na těhotnou rockovou zpěvačku.
Ponořím ruce do Martinových hustých tmavých vlasů a čekám, až ho poslouchání přestane bavit.
„Au!“ vykřikne po chvilce. Zvedne ke mně oči s nepopsatelným výrazem. „Ono se... ono... Bože, Sunny! Něco se ti v tom břichu pohnulo!!“ koktá vyplašeně.
„Že by vetřelec?“ rýpne si Joe, ale my dva ho skoro ani neposloucháme. Já jsem to cítila taky. Naše miminka se prvně pohnula!!! Nevím, které to bylo, ale to je jedno!
Dojetím se rozbrečím. Martin znovu začne poslouchat. Vypadá to na kluky, protože to je doslova fotbal. Takhle z ničeho nic!
Kluci a Richie postávají kousek opodál. Tváří se taky vyjeveně, ale v Richardovi se přece jen ozve profesionální hlásek a několikrát nás vyfotí. Bude to nádherná památka!
Jako první se rozhoupe Tony. „Sun? Můžu si šáhnout?“ Vím, že on se ničeho podobného nikdy nedočká, a tak mu to dovolím. Přitiskne dlaň. Miminka se znovu pohnou a on se rozesměje. „Kluci! Pojďte taky! To je úžasný!!“ zve ostatní. Nevadí mi to, jen Martin se cítí trošku odstrčený, a tak pořád drží svou ruku na mém břichu, aby bylo poznat, kdo má to největší právo.
Sesypou se kolem mě. Všichni včetně Richieho. Ale jediný, kdo se pohybu v mém bříšku nedočká, je Roy. Pustí ostatní před sebe a na něj se už nedostane. Má ten nejsmutnější obličej za poslední dobu.
Nějak mi pořád uniká, proč si nepořídí dítě taky. Dobře, s Cassie nechce, ale ona přece není jediná na světě. Může se přece rozvést. Sice jsem nikdy neviděla jejich předmanželskou smlouvu, kterou na rozdíl od nás mají, ale momentálně by pro Roye peníze neměly být problém.
Že přijde o pár liber? Však ona ho taky něco stojí! Dalo by se říct, že co se týče Cas, je na provoz docela náročná. Všechny ty šaty, boty, kabelky, parfémy, šperky. Moje cennosti se dají spočítat velice rychle. Zásnubní a snubní prstýnek, náušnice s perlami, asi tři zlaté řetízky, smaragdová souprava od Cartiera, co mi koupil Martin tenkrát v L.A. a ještě jedna souprava ze zlata s malinkými brilianty. Přiznávám, že to není moc, ale já se ani necítím zrovna příjemně, když si mám na sebe vzít drahé šperky. Pořád si nejvíc cením všech svých cingrlátek z barevného skla. A těmi mě Martin i všichni ostatní zahrnují bohatě.
No ale zpátky ke Cassie. Připadá mi, že pro Roye má jen samé záporné stránky. Kladnou může být snad jen to, že s ním spí. Naposledy jsem je viděla vodit se za ruce tenkrát v Miami na naší dovolené po americkém turné. A to bylo jen jednou. Od té doby nic. Žádné důvěrnější doteky, pokradmu vysílané pohledy ani šeptaná slůvka.
A že by měl Roy nouzi o milenky? To teda ani náhodou! Absolutně mu nečiní problémy sbalit nějakou holku po koncertě nebo jen tak někde v klubu. Nedokážu ani odhadnout, kolikrát jsem ho viděla s nějakou odcházet. Přiznávám, je mi to vždycky líto. Přece jenom bych mu přála stálý a spokojený vztah. Jenže... jak už jsem říkala nespočetněkrát, je to jeho problém a vyřešit si ho musí sám! Já do toho nemám co mluvit.
„Tak, lidi! Pojďte to dodělat a za hodinku skončíme!“ žene nás zpátky Richie. Maskérka se objeví s líčidly a já...
Ano! Jsem nesmírně šťastná z prvních pohybů našich miminek. A Martin taky! Vidím mu to na očích. Tak zvláštně se mu třpytí, řekla bych, že musí hodně držet svoje pocity na uzdě. Kdybychom byli sami, určitě bychom oba brečeli jako želvy. Stejně jako když byl se mnou Martin poprvé na ultrazvuku a dostali jsme další obrázek. Tedy vlastně dva, protože jsme se v ordinaci doktora Smithe skoro pohádali, kdo si ho nechá. Nakonec nám tedy věnoval ještě jeden.

Pozoruju Martina, jak řídí. Vypadá u toho opravdu náramně. A taky to umí. Všechny ty věci dělá s naprostou suverenitou. A když řadí rychlost, auto se ani nezachvěje.
„Sunny?“ mrkne na mě. „Zajdeme si k Albertovi na dobrou večeři? Dal bych si něco...“
„To víš, že jo, Martínku. Jenom se převlíknem a můžeme vyrazit.“ Souhlasila bych dnes se vším. Jsem hrozně šťastná, že se mi vrátil a že byl u prvních pohybů našich miminek. Oběma by nám bylo líto, kdyby o to přišel.
„Myslíš, že to tam zvládneš? Sníš něco?“ stará se zase.
„Určitě!“ přesvědčím i sama sebe. Pohladím se po břichu a v duchu přemlouvám naše děti, aby mi dnes dopřály dobrou a romantickou večeři s jejich tatínkem. Doufám, že se mi to podaří.
Zajedeme do garáže a Martin mi pomůže ven.
„Co budeš dělat, až budu mít těsně před porodem?“ zašklebím se na něj.
„Budu tě nosit na rukách,“ zašeptá mi a dost jednoznačně pohladí. „Sun?“
„Hm...?“
„Vadilo by ti, kdybychom na tu večeři jeli pozděj?“
Neodpovím. Nemůžu. Nedovolí mi to. Neviděli jsme se příliš dlouho.
V objetí a se spojenými rty dojdeme až do domu.
„Vítám vás zpátky doma, pane Crossi. Dobrý den, paní Crossová,“ pozdraví nás Gita. Myslím, že naši odpověď ani nečeká. Tím překvapeněji se tváří, když Martin procedí.
„Zdravím, Gito.“
Nahoře na schodech promluví ještě jednou. „My ji tu přehnanou slušnost snad neodnaučíme, srdíčko.“ Rozesměje mě to, ale ne na dlouho. On mi to nedovolí.

„Máš vybráno?“ zajímám se o Martinovo rozpoložení. Pořád ještě prohlíží jídelní lístek.
„Jo. A ty?“
„Taky,“ ubezpečím ho. V ten samý okamžik k nám přistoupí číšník.
„Madam si bude přát?“
„Kuřecí plátek zapečený s brokolicí, sýrem a bramborem, ale bez bramboru a bez sýra, prosím,“ vyšlu k němu úsměv.
„A bez rajčat, madam, samozřejmě,“ oplatí mi taky úsměvem. Má štěstí, že už si pamatuje moje chutě.
Martin si vybere hovězí panenku na čtvero druhu koření a číšník odkluše po svojí práci.
„Lásko, vypadáš nádherně,“ vezme mě za ruku.
„Tloustnu,“ sklopím oči. Ale lichotit mi klidně může dál...
„Netloustneš. Jenom se hezky zaobluješ. Jsi krásná s miminkama v bříšku.“ No tak...ještě...
„Kluci vědí dobře, proč teď chtějí fotit. A počkej, až budeš mít bříško ještě větší! To už se od tebe Richie nehne,“ směje se nakonec. „Dokud ho nevyhodím...!“
„No ne! Co vy tady? Přišla ses sem vyzvracet, Sun?“ Panebože, to ne!!!
„Nazdar, Cas,“ zavrčí Martin. Já na ni jenom kývnu. Proč nám musí kazit tuhle večeři??? „Nepředstavíš nám svýho novýho přítele?“ zajedovatí si můj manžel.
„To je Willy McCormick. Američan!“ Jeho národnost vypíchne, jako bychom se měli stydět za to, že jsme se narodili v Anglii.
„Těší mě,“ postaví se Martin. „Mimochodem, Casin manžel je náš nejlepší přítel!“ podává tomu Willovi ruku, ale jeho pohled je neuvěřitelně tvrdý.
„No tak my už vás necháme o samotě,“ zaševelí zase Cassie. Martinova zmínka o Royovi se jí evidentně nelíbila. „Příjemný zvracení, Sun!“ rýpne si ještě.
Mám chuť zvednout se a nakopnout ji pořádně do zadku! Co jí je po tom, jestli v sobě svoje jídlo udržím, nebo ne?! Až bude těhotná, pozná to taky. Jestli teda někdy těhotná bude!
Ale nevím, na koho jsem naštvaná víc, jestli na Cas, protože je v tomhle podniku se svým novým milencem, nebo na sebe, protože jsem nestihla nijak reagovat.
Vůbec si naprosto nesmyslně zahrává, že je tu. Kdykoli ji tu může vyfotit nějaký pisálek a zítra budou všechny bulvární plátky psát o jejích záletech.
Ne, že by veřejnost měla nějaké výborné mínění o manželství Roye a Cassie, ale přece jen oba dva nemusí tyto historky pořád obnovovat a doplňovat o další.
Roy se už taky několikrát objevil v některém z časopisů v lehce choulostivé situaci s někým jiným. Ani jeden nejsou vzorem ctnosti, ale co je moc, to je příliš. Zase tak moc svoji rockovou pověst přiživovat nemusejí.
„Srdíčko, je ti dobře?“ starostlivě se ke mně nahne Martin. Asi jsem zase byla duchem pryč poněkud delší dobu, než bylo únosné.
„Nedělej si starosti. Jsem v pohodě. Jen mě ta můra šíleně vytáčí!“ povzdechnu si.
„Netrap se tím,“ vezme mě za ruku. V tom nám číšník donese jídlo.
Můj talíř voní naprosto báječně. A já jsem odhodlaná sníst všechno do posledního kousíčku.
Martin chvílemi přestává jíst a pobaveně sleduje, jak se cpu. Musím přiznat, že chuť mi rozhodně nechybí. Horší je to s výběrem jídel.
Minimálně po každém třetím soustu se mi zvedne žaludek, ale já to vydržím! Nevzdám to!! Tu radost Cassie nedopřeju!
„Jsem rád, že ti chutná,“ neudrží se už Martin. „Tohle jsem už dlouho neviděl, Sunny. Líbí se mi to. Už jsem měl strach, že skončíš v nemocnici kvůli podvýživě.“
„Neboj, to bych ti přece neudělala!“ pokusím se ho uklidnit. Navíc se mi podaří doříct celou větu, za což jsem na sebe nesmírně pyšná. Ještě chvilku! Ještě aspoň chvilinku!!
„Víš... v tom Německu... nelíbilo se mi tam!“ začne povídat. Nasadí na dlouhý monolog a vůbec mu nedochází, že já ho ani trochu neposlouchám. I když bych chtěla.
Polykám totiž svou večeři už asi počtvrté. Snažím se, aby to na mně nebylo znát, ale moc nevěřím, že se mi to daří.
Prsty objede okraj skleničky s vínem. „Já jsem asi blázen, ale nejvíc se mi fakt vždycky líbilo tady. Ani L.A. není to pravý ořechový. Co Greenvill, Sun? Zajedeme za babičkou zase? Zajdeme si na nějakou zábavu, zatancujeme si, pobavíme se. Jeremy s Megan tam na léto budou taky. Co ty na to?“
Přikývnu. Jo. Vypadneme na chvilku.
„Necháme zatím upravit trochu dům. Co myslíš? Vyměnit obklady v naší koupelně a v obýváku parkety. A taky předělat koupelnu u dětí, jaksi se mi to pořád nelíbí.“
Znovu na všechno kývnu. Asi to už dlouho nevydržím. Cítím, jak mi po zádech stéká pramínek studeného potu. Vezmu do ruky ubrousek a přitisknu si ho na čelo. Je jedno, že ho umažu make-upem. Stejně by mi stekl. Rozhlédnu se kolem. O tři stoly dál sedí Cassie a ke svému novému objevu se opravdu má. Myslím, že to nebude trvat dlouho a odejdou. Tak k sakru vydrž, Sun!!
„Jakou barvu obkladů bys chtěla, Sunny?“ Pokrčím rameny. Jestli otevřu pusu, bude to můj konec. „A co kuchyň? Myslíš, že by si nezasloužila renovaci? Chtěla bys vyměnit linku?“ Pokývu hlavou jako nemocný osel. Omezila jsem se na tři slova. Ano, ne, nevím. Pokývat hlavou, zavrtět hlavou, pokrčit rameny. Proboha! Ať se ta Cas už zvedne a zmizí v některé z londýnských postelí! Nebo si můžou vyrazit jen tak do parku, je mi to jedno!! Ale ať už je pryč!!!
K jídlu nemají nic extrovního, jen malý zeleninový salát. Cassie nechce přibrat, je mi to jasné. A talíře už mají prázdné. Zrovna k nim přišel číšník, aby jim je odnesl. Ano! Ano! Ano! Willy říká, že zaplatí! Tak honem, honem! Já už to vážně nevydržím!!!
„Co bys řekla na žlutou v koupelně? U dětí. A u nás? Modrá? No tak, Sun?! Posloucháš mě??“ dožaduje se mojí pozornosti. Všiml si totiž, že mu koukám přes rameno někam do dálky.
Ne někam! Ke stolu, od kterého se právě zvedá Cas a její přítel. Milenec.
„Srdíčko, je ti něco?“ dotkne se mého zápěstí a jemně s ním zatřese. Za Cassie zaklapnou dveře, já proti Martinovi zvednu ukazováček a letím na toaletu.

Byla to výborná večeře! Tak sbohem! Spláchnu a ústa si otřu do ubrousku. Bolí mě krk.
Kouknu na sebe do zrcadla. Make-up je v háji!
Vypadáš opravdu skvěle, Sun! Dej si bacha, ať se tě všichni ostatní hosté neleknou, jak vyjdeš ven!
Vypláchnu si pusu a alespoň rty si přetáhnu rtěnkou. Vlastně jsem nikdy nebyla zvyklá příliš se líčit, tak co teď blbnu, ne? Vždyť se nic tak hrozného neděje. Těhotenství ženu vždycky změní. Každá vypadá hezky!
No až na tebe, Sunny, co? Působíš strhaně, i když jsi celkem v pohodě. Co bys teď udělala nejradši? Přemýšlej... Máš po večeři, a to ‚máš po večeři‘ je myšleno doslova, venku na tebe čeká tvůj miláček... že by příjemná vášnivá noc? Asi ne... na to nemám náladu.
Jsou všechny těhotné ženy tak nerozhodné?? Třeba má Martin nějaký svůj plán. Ovšem jak ho znám, všechny cesty vedou do postele. Možná bych ho měla trošku utahat a přešly by ho choutky.
Fajn! Dáme si procházku!
Ozve se zaklepání na dveře a dovnitř opatrně nakoukne tmavovlasá hlava. Je vidět, že je kapánek nervózní.
„Jsi v pořádku, lásko?“
„Jo. Jasně!“ usměju se na něj a za mohutného předstírání, že jsem si byla jen odskočit, jdu k němu. Zavěsím se do něj.
„Už jsem zaplatil. Můžeme hned jít, jestli chceš...“
Přikývnu. „Půjdeme se projít, jo?“ Evidentně se mu moc nechce, vždyť se vrátil teprve dnes odpoledne, ale udělá, co chci já.

Benjamin nám zastaví kousek od Temže.
„Pamatuješ? Byli jsme tady ten den, co jsme se pohádali a ty ses potom ztratila,“ prohodí Martin jen tak.
Usměju se. Jak bych si nepamatovala!
„Myslel jsem tenkrát, že umřu!“ zastoupí mi cestu a položí ruce na ramena. „Sunny, chápeš vůbec, jak moc tě miluju?“
Zaskočí mě to. Je pravda, že mi to říká docela často, ale tohle je zase jaksi jinak. Zní to hrozně naléhavě, skoro smutně.
„Promiňte, mohla byste se nám podepsat, Sunny?“ zaplaší naši soukromou chvilku skupinka nějakých mladých lidí. Martinovi spadnou ruce podél těla a zatváří se hrozně nešťastně. Stoupne si vedle mě, aby mě případně chránil.
Ale oni jsou hrozně milí. Netlačí se na mě, což by mi taky vadilo, ale v klidu se usmívají a jeden po druhém mi podávají věci na podpis.
„Jste z Londýna?“ snažím se o konverzaci. Ale nemyslím si, mají jiný přízvuk.
„Ne, z Liverpoolu. Nikdy by nás nenapadlo, že se tady s vámi potkáme.“
„A co vás sem přivedlo?“
„Jsme tu na školním výletě. Utekli jsme učitelkám. Ale tohle nám za ten malér stojí.“ Připadají mi zábavní a Martin se už taky přestal tvářit jako Ian.
„Vadilo by vám, kdybyste se s náma vyfotila?“ navrhne mi jeden kluk. Je ještě menší než já.
„Máte foťák?“ spiklenecky na ně mrknu. Jen to zachrastí, když se v šeru zaleskne nejmíň šest aparátů. Vezmu do ruky jeden a podám ho Martinovi.
„Tak udělejte skupinku,“ pobídne je. Vlastně je to všechno tak pěkně v klidu. Žádné křičení, strhávání pozornosti. Jsou rádi, že nás potkali.
Všichni se postaví kolem mě a já se začnu usmívat. Mám to už naučené.
„Ty v té hnědé bundě! Trochu doprava,“ kočíruje nás můj muž. Vlastně se neusmívám do objektivu, ale na něj. „No a ta blonďatá slečna se trošku přikrčí, jo?“ ozve se zase. Vypadá komicky.
Dobře ho znám. Vím, že se baví. Má mě na očích. A dělá mu moc dobře, když se kolem mě motají nějací lidé, kteří neotravují, ale fandí mi. Je potom na mě hrozně pyšný.
I teď se naparuje jako kohout. Udělá pár fotek a honem se vrhne ke mně, vezme mě kolem ramen a dává všem okolo najevo, s kým tu jsem. Jako by ti o deset let mladší kluci pro něj mohli znamenat nějaké nebezpečí!
„Nechcete se s náma projít?“ navrhnu jim. Je jich jedenáct. Šest kluků a pět holek. Ani jednomu z nich nebude víc než sedmnáct.
Kouknou jeden na druhého, ale myslím, že neodmítnou.
„Kdy se musíte vrátit?“ zeptá se ještě Martin. Že by taky zatoužil po společnosti hodně mladých lidí?
„To je jedno. Když už jsme utekli, ať to aspoň stojí za to, ne?“ vyhrknou jeden přes druhého. A všichni společně souhlasně pokyvují hlavou.
„Co takhle jít někam do dobré hospody?“ navrhne kluk s neuvěřitelně kudrnatými, ale na kraťoučko střiženými vlasy. S Martinem se na sebe podíváme, že to asi nebyl ten úplně nejlepší nápad. Dřív bychom možná i souhlasili, ale teď.
„Těhotný do hospody nechoděj, Nicku!“ vyjede na něj ta blondýnka, co jí Martin říkal, ať se přikrčí. Pak se hned podívá na mě. „Ježiši, promiňte! Já nechtěla....,“ omlouvá se. Ale za co?
„Neomlouvej se. Jsem těhotná. To není žádná novinka. Ale jestli chcete jít někam jinam, tak...,“ pokrčím rameny, když mi do řeči skočí další kluk. Vypadá na samozvaného vůdce.
„Půjdeme s váma. Tohle si přece nenecháme ujít. Zazpíváte nám?“
Usměju se a přikývnu. „Zazpívám. Když mi všichni budete říkat Sunny, jo? Cítím se takhle strašně stará!“
„Vy.... ehm... ty a stará? Rockový zpěvačky nestárnou!“ polichotí mi. To už se ale dáme do chůze...

„Už dlouho jsem se tak nepobavila, Martine,“ opřu se o něj. Ještě tu chvilku zůstaneme. Nacpali jsme všech jedenáct do našeho auta a Benjamin je odveze do hotelu, kde spí.
„Já vím, byli fajn. Ale je ti jasný, že dřív nebo pozděj to někdo z nich prodá.“
„Lásko!“ zavrčím smutně. „Co by tak si prodali??? Těch pár fotek? Nebo to, že s námi strávili pár hodin u Temže? Nebuď blázen! A i kdyby, tak co? Psali o nás už horší věci, ne?“
Ani neodpoví, jen mě znovu obejme. Jednu ruku přitom položí na moje břicho.
„Těšíš se, až budou na světě?“ zašeptá mi do ucha.
Nevím, co na to odpovědět. Pořád mám strach, že nebudu dobrá máma. Že mě třeba bude rozčilovat, když budou brečet. Nebo potom pozděj, až budou běhat po domě a dělat rámus.
Ale vždyť to znám z domu, ne? Vím, co obnáší ještě větší rodina, než budeme teď my. Tak čeho se bojím???
„To víš, že se těším,“ snažím se potěšit jeho srdíčko. Odhrnu mu z čela pramen vlasů. Má je teď trošičku delší než obvykle, ale ne dlouhé. V tmavých očích mu zajiskří. Vím, na co se právě teď těší on.
Sedne si na jednu z laviček a posadí si mě na klín. Cítím, že se mu zrychlil dech. Zvedne ruce, aby mi rozpustil vlasy. Napřed je trochu rozcuchá, pak mi je prsty zase urovná na místo. Dlaň mi položí na temeno a přitáhne si blíž moje rty. Ty jeho mi chyběly. Vždyť já se večer před usnutím líbala s polštářem, abych si alespoň trochu připomněla jeho! Sevřela jsem jemně mezi rty povlak a vzpomínala na Martinovy polibky.
Teď se tomu musím usmát.
„Ty se mi směješ?“ odtáhne se trošku.
„Ne, lásko. Směju se na tebe!“ zalžu.
„Víš, co jsem dělal každej večer v tom Německu? Jak jsem si lehl do postele, zmuchlal jsem pod sebe polštář a políbil ho. Představoval jsem si, že líbám tebe.“
Kousnu se do rtu. To snad není možný!!
„A co sis ještě představoval?“ škádlím ho.
„Že tě takhle objímám,“ sevře mě v náruči. „A tady tě hladím,“ zajede mi rukou pod halenku. „A tady...,“ zašeptá, když se dostane až k mým ňadrům. Na zapadlé lavičce u Temže jsem se ještě nikdy nemazlila, ani nemilovala. Nejsem si jistá, jestli bych souhlasila. Ale Martin se mě na souhlas neptá. Ucpe mi pusu svými rty, skoro se ani nemůžu nadechnout. Hladí mě a hladí. Točí se mi z toho hlava.
„Ehm, ehm....,“ ozve se nad námi. Benjamin! Myslím, že si už dávno on i Gita zvykli, že nás občas podobně vidí. Možná si za to můžou sami, protože se vždycky klidí z cesty, takže víme, že mám pro sebe prostoru dost. Vždycky mi to není příjemné, to je pravda, ale na druhou stranu je ten dům náš, tak se přece nebudeme zaobírat tím, kde se můžeme milovat a kde ne.
„Sláva! Záchrana dorazila!“ usměje se Martin a nese mě k autu. „Honem domů, Benjamine!“
„Jak si přejete, pane,“ sklapne podpatky. Nedá na sobě vůbec znát, co si myslí.