Umělé hvězdy

Viděl jsem mnoho zářících luceren - hvězd, rozmanitých tvarů a barev bledé škály malíře, který ztvárňuje vanilkový puding na plátno, ale ze všech světélek vynikalo jen jedno jediné - každou noc se měnilo, jindy se vůbec neukázalo, avšak prastaré jako svět sám a nikdy úplně nezmizelo. Byl to měsíc, jedné opravdové a původní světlo noci, naděje pro nedoufající, Slunce pro nespící. Všechny ostatní vyzařovali jistotu, sebevědomí, že jen oni dokáží osvětlit cestu nejlépe a shlížely s opovržením na každého cestujícího, co měl v této nediplomatické době večerní pochůzku, a obviňovaly ho z kdovíjakých neplech. Světla ulice zářily jasnějším světlem než hvězdy, pyšné na svoji krásu pozvučovali jako cvrčci v letním dni, netušíc, že nebýt hvězd, které s předsudky přehlížely, nebylo by ani jich. Bohužel však, tak už to na světě bývá - nevážíme si věcí, které nám daly, ani toho největšího - totiž nás samotné.