Místo, aby padal k zemi, vyrazí z jeho zad křídla a on míří kupředu. Celé jeho tělo je v podivné křeči, která ho natahuje a kroutí. Zdá se, že ho to bolí, ale přesto neochvějně zůstává ve vzduchu. Místo rukou pařáty, dlouhý krk a na něm dračí hlava.
přidáno 07.03.2008
hodnoceno 2
čteno 590(5)
posláno 0
„Možná to nic nezmění,“ otočil se k Selunovi. „Ale já musím,“ zalesknou se jeho oči.
Jedním krokem vstoupí do prostoru, ale místo, aby padal k zemi, vyrazí z jeho zad křídla a on míří kupředu. Celé jeho tělo je v podivné křeči, která ho natahuje a kroutí. Zdá se, že ho to bolí, ale přesto neochvějně zůstává ve vzduchu. Místo rukou pařáty, dlouhý krk a na něm dračí hlava. A ty oči, co se zaleskly, byly jeho jenom zčásti.

Stály tam na střeše, bylo jich strašně moc. Vypadali úplně slabí a bezbranní, ale ve skutečnosti byli neskutečně mocní. Snílci, pomáhali nám od začátku věků a teď potřebují pomoc oni sami. Z jejich tváří dalo se těžko číst, ale možná to byli oni, ten hlas v Tomově hlavě. Ten hlas, o kterém si vždycky myslel, že to je on sám.
Teď mu říkal, že tímhle nic nezmění. Jenže ten druhý dával pocítit neskutečné síly. Nic by ho přece nedokázalo zastavit. Lidé si za to můžou sami, měli se víc snažit. Jsou zkažení, tak proč s nimi ztrácet čas? Pro to co bylo? Vždyť on nikdy nebyl jedním z nich. Byl jiný.

„Zastáááv!“ volal za ním Seluna a ostatní jen nevzrušeně mlčeli. „Takhle nic nezměníš!“

Bylo to zbytečné, neslyšel ho. Nebo možná jen nechtěl poslouchat.
Mohli ho jen sledovat, jak přistává uprostřed davu lidí. Pár jich pod ním zůstalo rozdrcených.

Neříkal nic. Prohlížel si všechny ty obličeje. Přestaly ho zajímat, za nimi zničená zem, zpustošený svět. Mohl být nádherný. Místo skomírající trávy, zde měli kvést květiny, barevné jako duha samotná. A nebe svou barvou mělo ještě zvýraznit jejich krásu, ne být přikryté šedými mraky.
Znovu je všechny projel. Jedny oči ho však probodly. Cítil, jak se zmenšuje. Ten jejich pohled v něm rozpoutal bouři myšlenek. Celý splasknul do malé kuličky v nekonečném černém prostoru. A všude kolem lidi, kterým nedokázal pohlédnout do tváří a jenom je tušil. Něco říkali, nerozuměl. Snažil se postavit na nohy, ale svět se s ním roztočil.

Dav se rozestoupil a nad ním stál kluk s havraními vlasy, když se konečně svět zastavil. Byl to on, a ty oči. Neměl brýle jako vždycky. Co se to jen stalo? Proč? Upřený pohled, jímž chlapce svazoval.

Temnota se rozestoupila a pohltila celý obzor, než se z ní staly vzpomínky…

„Ahoj,“ usmála se, když prošla okolo. Nádherná dívka s úsměvem, který jen tak snadno z hlavy nedostanete.
„Musíš se usmívat,“ říkal, když jí kreslil portrét. „No, to je ono.“
Smála se, když mu utíkala na louce: „Musíš si mě chytit.“

Kolikrát jsem chtěl chytit tvou ruku a vždycky dokázala vysmýknout. To bylo tenkrát moje druhé přání, držet tě za ruku a cítit ten zvláštní pocit, tu sílu, která přemůže celý svět. Ale touha ochutnat tvé rty byla silnější. Bohužel, možná…

Seděl v malém motorovém vlaku. Byla už tma. Stála přímo u okna a co cítil, když si hleděli do očí, tomu se dá říkat štěstí. Motorák se rozjel. Mávala a běžela ještě chvíli za ním, než jí vlak definitivně nechal za zády. Nikdy nás už nic nerozdělí…Nerozdělí!!!

Pokusil se vzepřít. Povedlo se mu otevřít oči, ale další příval vzpomínek ho srazil zase k zemi.

Víc než kdy dřív si vzpomínal na tu prokletou noc. Jeho duši to táhlo dolů. Nedovolilo jí to už znovu vzlétnout k nebesům, jako železná koule u nohy. Jenže ode dna se můžete odrazit, pokud vás ten pád nerozdrtí.
Poslední paprsky zmizely za obzorem. Byl konec, konec všeho…

„Áááá,“ vykřikl najednou. Využili jeho stavu a zaútočili. Prolétl vzduchem a po hlavě dopadl zpátky na zem.

Nebylo to jen dobrý…Kolikrát jsem se trápil, kvůli tomu, jak se chováš. My dva prostě nemáme bejt spolu, i když se možná milujem.

Viděl sérii jejích zvláštních pohledů. Těch, které předznamenávají blížící se bouřku. Viděl sám sebe, jak se trápí.

Zvedl hlavu a otevřel oči. Stál tam majestátní muflon a na něm seděla dívka, která společně s ním před ne tak dlouhou dobou zachraňovala Azatakiho. Saja. Najednou znal její jméno a nepřišlo mu to vlastně ani nijak zvláštní. Takže to ona ho zachránila.
Už zase stál na nohou a zdálo se, že v boji nebude sám. Kdo vlastně Saja byla? Nezdála se být jako člověk. Byla spíš jako Tom, nebo snílek s podobou sexy holky.
Nebyl čas o tom teď přemýšlet. Tasila katanu. Všechno ztichlo. „Popovídáme si pak,“ řekl Tom v duchu. „Doufám.“
Znovu se jeho pohled setkal s těmi hnědými oči, ale tentokrát už si nenechal nabourat mysl.
„Co se stalo?“ řekl. „Že jsi sundal brýle.“
„Vážím si tě, a tak jsem ti chtěl dopřát ten pohled,“ ušklíbl se týpek. „Než zemřeš.“
Srdce teď Tomovi tlouklo úplně jinak, drak znovu obživl.
„Silná slova,“ usmál se, protože si dobře uvědomoval drakovu sílu.
„Ale jeden čin je víc než tisíce slov,“ brejloun zůstával pořád absolutně klidný.
„To jsou moje slova,“ uvědomil si Tom. „Sakra odkud je zná? Kdo to je?“
„Znám tě, protože jsem Ty!“ ozval se mu v duchu.
Než se Tom stačil vzpamatovat, ležel znovu na zemi a v obličeji mu pulzovala bolest.
„Máš pravdu, v tvých očích vidím sám sebe,“ uznal Tom. „Ale ty tvoje jsou hnědé jako zem a v těch mých jsou oblaka.“
Ohnal se ocasem, který se na něm mezitím objevil. Jeho protivník letěl vzduchem.
„Oblaka drží zem dole,“ praví a skočí za ním.
Mohl to být poslední úder, ale chtěl vlastně toho druhého kluka zabít? Chytl ho a přemýšlel o tom, on přece není vrah, to on ho do toho nutí.
Nejspíš si všiml Tomovy nerozhodnosti a v tom okamžiku se z něj stal obrovský rudý drak. Rány, které způsobil, pálily jako oheň.
„Asi jseš opravdu já,“ přemýšlí Tom. „Možná ta špatná stránka, nebo ta dobrá, kdo ví?“
Odkudsi přilétají bílé květy. „To ty?“ zeptá se kluk, ale odpovědi se mu nedostane. Otočí se, kvítky sem míří z lesa za řekou. Dlouhý most vede přímo tam. Tam to je, ráj. Doopravdy tomu věřil a nejradši by se tam hned rozběhl. Do světa, kde existuje jenom štěstí, které má chuť léta.

„Málem si vyhrál,“ pronese nahlas. „Ale já se tam jednou stejně podívám. Až bude po všem, tak to místo znova najdu a zůstanu tam napořád.“
Už není klukem, je mocným azurově modrým drakem. Vzlétne do výše a splyne s barvou nebe, pak jako střela přilítne k soupeři a popadne ho za jeho pařáty. To spojení bolí a k nebi se zvedá bílý dým vodní páry.
„Tančím, jen se svým tělem a zkouším sám k sobě vzplanout,“ začne se Tom točit dokola.„Synteticky přec neuměle seznámím svou levou část s pravou,“ přitiskne druhého draka k sobě. „Už jsem si blízko a pomalu tuším. Mám v sobě dotyk a to ticho, co se chvěje. Už vím, co se děje…“
Kdokoliv je teď viděl, musel se smát. Místo toho, aby se prali, tančili v pomalém tempu valčík. Červený drak se snažil z obětí dostat, ale Azataki držel pevně.
Slunce znovu povystoupilo a vykukovalo za obzorem, jako by vycházelo tam, kde před chvíli zapadlo. Zkrátka mu to nedalo spát a muselo se taky podívat.

Samotná dívka se držela proti přesile. Vypadala křehce, ale byla mocnější, než se mohlo zdát. Katanou stínala hlavy a byla rychlá jako vítr, takže jí málokdo dokázal uhnout. Mrštná jako postavičky z akčních anime seriálů, uhýbala všem útokům. Ještěže tahle holka nebyla na druhé straně.

Stejně o ni nemohl mít ani strach, protože byl plně zaměstnán bojem. Poklidná hudba valčíku utichla a červený drak ho odhodil pryč. Na nebi to jiskřilo všemi možnými barvami a pak náhle oba dva zmizeli.
Ve skutečnosti se jich však nahoře za temnými mraky objevilo ještě mnohem víc. Měl problémy už s jedním, proti tolika neměl nejmenší šanci. Kde se tu sakra jen vzali? Musel je odlákat, protože Sajina síla by na ně taky nestačila.
Letěli za ním a vypadali jako hejno krkavců černých jak noc. Neodvažoval se otočit, jak jsou daleko. Pořád měl pocit, že už se ho skoro dotýkají. A síly mu docházely. Byl najednou tak vyčerpaný. Beznaděj, že už nemůže letět o nic víc, tížila jeho srdce. Jeho křídla už víc nemohla, i když mysl je pobízela ze všech sil.
Byla jen jediná šance, sletět k zemi. Tam se jim možná dokáže schovat. Prolétal ulicemi a snažil se zpomalit. Poznával to tady, tohle město znal. Támhle byl Janin dům a v prvním patře okno jejího pokoje. Snad…snad by se tam mohl schovat. Nejradši by ji z toho úplně vynechal, ale bylo to jediné, co ho teď napadlo. Aspoň nebude moct zapírat, protože ona moc dobře ví, že to všechno je pravda! Tak proč se chová tak divně?

Okno bylo otevřené a záclona za ním vlála. Nahlédl dovnitř. Seděla u počítače. Spuštěnou jeho fotku. Nedělala nic, jenom na ní upřeně koukala. Nad čím asi přemýšlela? Otočila se k oknu. Musel dovnitř…
nejoblíbenější postava

[1x]
Tom
[0x]
Jana
[0x]
Seluna
[0x]
Honza
[0x]
Brejloun
[0x]
Simona
[0x]
jiná (už jich tam teda moc není)
[0x]
Azataki


hlasovat mohou pouze přihlášení

přidáno 16.03.2008 - 23:14
jelikož píšu podvědomě, tak si kolikrát svoje myšlenky ani nepamatuju...ale ta myšlenka o štěstí, které má chuť léta je mi blízká, jde zkrátka přímo ze srdce.
A s tvým dalším názorem, že tenhle příběh by nemusel nikdy skončit taky plně souhlasim, v poslední době jsem začal přemýšlet, jak se dobrat konce, aby se to netočilo furt v kruhu. Myslim, že ten posun se tam snažim mezi řádky ukazovat. No a stejně tak už vim, že dneska už jsem k tomu "definitivnímu" konci udělal pořádnej skok, ale to už si brzo přečteš
přidáno 15.03.2008 - 10:16
"...štěstí, které má chuť léta..."
Najskôr musím povedať, že s touto vetou úplne súhlasím :) Každým rokom sa u sestry v ČR presviedčam o tom, že je to pravda... :)

No, vyzerá to tak, že máš ešte stále plnú hlavu myšlienok - až mám pocit, že tvoj prameň fantázie proste nikdy nevyschne. Stále by si mal o čom písať, tento príbeh by nemusel vôbec skončiť... Pri niektorých knihách alebo textoch už čitateľ proste tuší koniec niekde v polke a cíti úľavu, keď príde. Tento príbeh je však plný (dračej :) - inak veľmi zaujímavo vložený prvok, ktorý myslím posunul celý príbeh ešte ďalej než tie sny) sily a energie... Veľmi dobre sa napriek tým meniacim sa obrazom číta.
No dosť bolo kecania, som zvedavá na ďalší diel ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
snílci 13 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : snílci 14
Předchozí dílo autora : snílci 12

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku