Utíká městem pryč. Daleko od nich. Vždyť mu právě řekli, že zemře… A mezi všemi těmi myšlenkami začne vnímat svůj přívěšek na krku. Stříbrný drak sebou hází, jako kdyby chtěl zpřetrhat okovy a uletět. Na to se jich zapomněl zeptat, co ten drak vlastně znamená
přidáno 06.03.2008
hodnoceno 2
čteno 523(5)
posláno 0
Utíká městem pryč. Daleko od nich. Vždyť mu právě řekli, že zemře… A mezi všemi těmi myšlenkami začne vnímat svůj přívěšek na krku. Stříbrný drak sebou hází, jako kdyby chtěl zpřetrhat okovy a uletět. Na to se jich zapomněl zeptat, co ten drak vlastně znamená.
Tenký řetízek neodolal a drak vylétl do prostoru. Pomalu se vznášel do výše, až se zaleskl slunce svitem. Ten záblesk Toma oslepil, a když znovu prohlédl, seděl už na jeho hřbetě a hedvábné peří ho šimralo ve tváři.
„Díky,“ přitiskl se k němu Tom. „Azataki. Co?“
„Tak se jmenuju,“ odpověděl beze slov.
„A kam to vlastně letíme, Azataku?“
„Potřebují tě. Lidé se zbláznili. Dnes už se nebudeš jenom dívat z vrchu. Snílci tě potřebují. Jinak zítra už možná žádné sny nebudou a zůstanou jenom noční můry.“
„A co zmůžu?“ ptá se odevzdaně Tom.
„Můžeš měnit dějiny. Každý může…Vy lidé máte mnohem větší možnosti než my. Vidíš támhle to rudé nebe?“
„Jo,“ přitakal chlapec a zadíval se na tmavě červené mraky, které zářily v lesku slunce na šedém nebi.
„Slunce zapadá,“ poznamenal drak. „Stejně jako naše naděje.“
„Ale dokud nezhasne poslední paprsek, ještě ji máme,“ uklidňoval ho kluk.

Najednou jako kdyby někdo násilím zpřetrhal jejich propletené mysli. Toma pálilo hluboko v hlavě. Když se konečně vzpamatoval z toho šoku, zjistil, že Azataki se řítí k zemi. Vypadal jako mrtvý, ale kdo ho zabil? A jak?
Padali přímo doprostřed lesa. Drakovo tělo zpřelámalo kmeny stromů a zarylo se do země. Chlapec odlétl kousek vedle do měkkého mechu. Když se vzpamatoval z otřesu doplazil se k Azatakovi. Marně se ho však snažil slyšet. V jeho hlavě byla přítomna jen bolest a jinak nikdo. Měl zavřené oči, ale na těle žádný šrám. Co se mu to sakra stalo?
Odkudsi z lesa se ozvalo šustění větviček, jako kdyby jimi prolétl vítr. Jenže zrovna dneska bylo skoro bezvětří. Někdo tam byl. A Tom koukal přímo na něj, cítil to. Dokázal se dostat až do jeho myšlenek, ale přesto nedokázal přesně rozpoznat, co se mu honí hlavou. Snažil se mu jen říct, aby vystoupil ze skrytu, protože právě teď není čas hrát si na schovávanou, i kdyby to byl nepřítel.
Jako by ho slyšela, před jeho zrakem stála nádherná mladá slečna. Hnědé vlasy jí splývaly na ramena a oči zářily něhou, oblečená v krátké sukni a přiléhavém hnědém vršku…ale teď nebyl čas koukat jí na prsa.
„Azataki,“ vrhla se k drakovi a objala jeho tělo.
„Musíme mu pomoct,“ vyhrkl na ní Tom, na ostatní otázky bude čas potom. „Nevíš jak?“
„Přijdou sem, viděli vás, jak jste spadli z nebes,“ obávala se dívka.
„Co se mu vlastně stalo?“ zajímal se Tom a přitom mu přejížděl rukou po hřbetě.
„Je prokletý,“ posmutněla dívka. „Pokaždé, když se ho dotkne někdo cizí, umírá.“
„Ale dotknul jsem se ho přece jenom já,“ přemítal Tom.
Dívka mu ukázala na hruď. Stříbrný přívěšek černal, jako by se z něj vytrácela síla.
„Je spojen s tím přívěškem, proto se na něj nesmí šahat. Já se ho vždycky snažil bránit, ale o to víc se ho každej chtěl dotknout.“
„Jeho život je v rukou někoho jiného,“ konstatovala dívka.
„Ale já ho zachráním!“ věří kluk. „Tohle se už přece párkrát stalo a pořád je tu.“
„Jenže to potřebuje dost času a ten my nemáme. Přijdou sem a dorazí ho,“ zrazuje ho dívka.
„Radši zemřu, než abych ho tu nechal!“ stojí si za svým. „Musíme to zkusit!“
„Pojď semnou!“
Běží skrz hustý les a zastaví se až u průzračně čistého jezírka.
„Musíme ho umýt,“ řekne dívka. „Ale nemáme jak tam dostat dost vody.“

V tom lese by nikdo nečekal ani člověka, natož odpadky. Naštěstí si Tom na druhý pohled všiml, že je to jedno velké smetiště, plné nejrůznějších plastových lahví.
Běželi zpátky k umírajícímu drakovi. Tom si sundal tričko a namočil ho. Dívka udělala to samé a ani trochu neváhala. Na malý okamžik se Tom zarazil, krása jejího těla ho paralyzovala. „Na co to sakra myslíš!“ huboval sám sebe. Dívka si ho vůbec nevšímala, zajímal ji jenom Azataki.
Drhli ho a ruce se jim pomalu balily do stříbrných vláken a strašně pálily. Jenže oni nemohli ani na okamžik přestat nebo jen zpomalit.
V tom si všiml dívky, jak zastavila. Na okamžik úplně ztuhla a pak Tomovi radostně ukázala na Azatakiho hlavu. Oči napůl otevřené, jeho víčka se chvěla. Asi se ze všech sil snažil otevřít je úplně. To byl jenom jeho boj, s tím mu nikdo pomoct nemohl. Mohli jen drhnout jeho bezvládné tělo. Ale teď měli ještě větší naději.

„Musíte pryč,“ uslyšel chlapec v hlavě slabý hlásek. Pohlédl na Azatakiho, který pořád sváděl boj s přetěžkými víčky.
„Proč?“ zeptal se, ale už mu nikdo neodpověděl. „Přítele tady zemřít nenechám! Slyšíš, Azataki! Bojuj!“
Znovu zabořil ruce do hebkého peří. Tělem mu projela bolest, až mu zuby zaskřípaly. Zamotala se mu hlava a klouzal dolů jako na skluzavce, znovu se probudil, až když hlava zazvonila o vyčnívající kořen. Z drakova těla trčely šípy. Zelená krev stékala na zem.
Našli je! Svištěla k nim další salva šípů. Přímo na Toma. Byla to jen setina vteřiny, ale nikdy na to nezapomene. V okamžiku jako když se rozbije sklenice a tisíce střepů letí jeden přes druhý. Stejně tak se teď střídaly vzpomínky v jeho hlavě.
A nebesa se blížily tak strašně rychle, až se mu vlasy rozevlály. „Ne, dneska ne. Ještě ne. Ve snech se přece nedá umřít. Nedá!“ snažil se uvěřit.
„Dnes ne,“ ozval se hlas v hlavě.
Vzpomínky zmizely. Vlasy mu skutečně vlály, ale oblaka byly pořád stejně vysoko. To Azataki šlehl svým ocasem a zkřížil cestu všem šípům. Sebral všechnu sílu, aby zachránil přítele.
Setkali se očima. Naposled. Vlastně ani nevěděl, co mu ten pohled přesně říkal, a přesto to dokázal pochopit. Jeho hlava se sesunula k zemi a víčka zastřely jeho oči jako opona jeviště. Jenže nebyla žádná pauza, ani závěrečný potlesk. Azataki se rozplynul, vpil se do země jako rozlitá voda, a zůstali jen jeho vrazi.
Plamen z chlapcových očí musel spálit všechnu jejich odvahu. Aspoň na moment. Stáli tam a nevěděli, co se bude dít a on tam stál stejně tak a nenáviděl je. Sluneční paprsky se mihotaly mezi stíny lesa a vítr by se býval skryl, kdyby to dokázal. Takhle jen vyplňoval prostor kolem.
Možná se styděli zaútočit první, a nebo spíš jen vyčkávali, protože nevěřili, že by se jim chlapec postavil. Jenže v něm právě něco zemřelo. Ta chvíle byla nekonečná, až pak vyrazil kupředu. Nestihli ani natáhnout luk, jak byl rychlý. Nestihli ani utéct, jak byl brutální. Jeho ruce se proměnily v pařáty a dlouhé drápy přetínaly tepny jedním tahem.
Byl jako šílený umělec, který mává štětcem bez rozmyslu. Netrvalo dlouho a dílo bylo hotové. Bezvládná těla náhodně po okolí, rozpíjející se červeň. A na to všechno se díval umělec v tranzu. Při tom všem úplně zapomněl na dívku, která stála za ním. Ta nejspíš vůbec nechápala, co se to stalo. Drak nejdřív zemřel a rozplynul se. A pak se vrátil zpátky, když se proměnil do kluka.
Chtěla si s ním promluvit, jako to dělávala s Azatakim, ale on ji nedokázal slyšet. Vystřelil vstříc nebi a zmizel za bílými oblaky.
Na nic nečekala a utíkala za ním. Zapískala, přiběhl statný muflon. Naskočila na něj, teď měla aspoň nějakou šanci držet s drakem krok. Byl jako bájná kometa, která svolává hrdiny do boje.
(…)
Červená záře byla už blízko, jestli se vůbec dala dostihnout. Vůně krve stoupala k nebi a lákala další a další do boje.
Dole se odrážela na hladině jezera, jehož hladina byla až podezřele klidná. Uprostřed byl chuchvalec mlhy, ze kterého nesměle vykukovaly jenom vrcholky věží. Něco ho táhlo dolů, aby to prozkoumal. Prolétl mlhou, že se skoro dotkl hladiny. Z mlhy vykukoval nevelký ostrůvek, na kterém byl vystavěn hrad. Srdce ho tam táhlo, ale mozek velel, že musí dál. Něco ho však uklidňovalo, že se sem stejně brzy vrátí.

Za obzorem už to přece muselo být. Jako by už slyšel zvuky bitvy. Míjel poslední stromy na vrcholku velkého kopce. Poté se mu rozprostřel pohled na nové kraje, ale nikde neviděl žádnou armádu. Vlastně ani živáčka. Jenom opuštěný dům.

Snesl se na zem a společně s ním i tma. Dům byl majestátně vysoký a i když vypadal opuštěně, byl strašidelný. Byl to ten samý, který už se mu několikrát ve snech zjevil. Měl spoustu velkých oken a za nimi to bylo černější než nejtemnější noc.
„To je to o čem jste mluvili,“ pronesl Tom. „Proto tady stojí. Nemůžu najít bojiště, dokud neukážu, že překonám svůj strach.“
Nesmělými krůčky se přibližoval k mohutným dveřím. „Ale já to dnes dokážu, bude konec špatným snům.“
Znovu se podíval vzhůru, zdálo se mu, že v jednom z oken se svítí. „Kdo tam jen může být?“ pomyslel si. Tráva zašeptala, aby tam nechodil, a cvrčci teď nápadně ztichli.
„Nejhorší nepřítel jsem já sám,“ přemýšlel. „Není nic těžšího než porazit sám sebe. V jednom takovém domě…vzpomínám si na to. Od té doby z nich mám strach.
Hecovali mě, abych šel s nimi. Všichni říkali, abychom tam nechodili. Jenže oni by se mnou nekamarádili, kdybych nešel. Poslali mě prvního. A já šel. Vlezl jsem dovnitř a v tom se dveře za mnou zavřely. Smích za nimi se zdál být jako z jiného světa.“

Dveře zaskřípaly a teď tu neviděl už vůbec nic, ale zvenku nezněl smích. Všude kolem jen strašidelné ticho, které dávalo prostor jednotlivým zvukům. Kdesi v rohu něco upadlo a chvíli se to kutálelo po zemi. Byl tam snad někdo a bavil se touhle hrou?
Oči už si pomalu zvykly na tu tmu a chlapec začínal rozeznávat obrysy. Průchod byl kousek. Vstoupil do další místnosti, ale tma tu byla ještě větší a zase neviděl nic. Levou rukou se přidržoval zdi a pravačku měl nataženou před sebou.
Našlapoval opatrně, ale stejně zakopl. Snažil se druhým krokem udržet rovnováhu, ale na zemi bylo nějaké harampádí a on spadl na studenou drsnou zem. Rozrazil si loket a kolena. Když byl malý, měl je odřená pořád a nikdy ho to nedonutilo zůstat sedět doma.
Zvedl se a pokračoval dál. Něco malého mu proběhlo pod nohama a utíkalo stejným směrem, jakým šel on. Kroky však byly tak tiché, že zanedlouho zmizely úplně. „Krysa,“ uklidňoval se. „Určitě krysa.“
Už tu bylo zase vidět a napravo úzké schodiště. Vystoupal po něm do patra, kde byla opět chodba, ale tentokrát jasnější. Úzký proužek světla, který procházel kolem dveří, dokázal divy. Kdo tam jen za nimi byl?
Po špičkách došel až k nim a přitiskl k nim ucho, ale neslyšel nic. Pomalu je otevřel. U stolu tam někdo seděl. Černé vlasy mu splývaly skoro k ramenům. Byl to brejloun. Ale jak mohl vědět, že Tom přijde zrovna sem?
„Tak jsi to přece jenom dokázal,“ pronesl ironickým tónem.
„Měl jsem najít tebe?“ zamyslí se nahlas Tom.
„Černou stranu svojí duše,“ ušklíbne se týpek.
Tom po něm udeří pěstí, ale než stihne rána dopadnout brejloun vyskočí z okna. Tom se z něj vykloní, ale hledá ho marně. Jako by se za letu rozplynul. „Bude to jen nějaký trik,“ napadne Toma a vyrazí ze dveří zpátky na chodbu.
Světla po celé délce stropu se začnou rozsvěcet. Nevzdávají se a ze všech sil problikují, dokud nezačnou bíle zářit. Tom běží, ale když si všimne malých postaviček všude okolo, zastaví se. Chodí po stěnách, dokonce i po stropě. Vypadají jako malý jednobarevní plyšáci. Dvě černá malá očička jako ze skla a místo nosu malou bambulku. A ve tváři žádnou mimiku, snad to jsou jen duchové, co omylem bloudí v tomto světě, ale nás nevidí. Hlavou pohybují kolem dokola zcela proti principům anatomie. Snad se snaží něco říct, ale ty pohyby postrádají jakoukoliv logiku.
Další poschodí a tvorečků je čím dál tím víc a všichni následují chlapce. Další schody vedou na střechu. Poklop nechá otevřený a utíká k okraji na západě. Až teď ji vidí, nesmyslnou bitvu. Když se konečně vzpamatuje z počátečního šoku, marně se snaží rozpoznat jednotlivé strany.
Někdo k němu přistoupí, je to jen jeden z těch zvláštních tvorů. Naklání hlavu, jako kdyby se snažil něco říct, nebo jen porozumět. Možná hledal odpověď na otázku: proč?

„Selunu,“ vzdychl Tom. „Já nevím.“
A malá bytost se proměnila v nepříliš vysokého podivína oblečeného v zeleném obleku. Zrzavé vlasy se mu pohupovaly před čelem.
„Tak takhle skutečně vypadáte,“ řekne Tom.
„Co je skutečně?“ obrátí se na něj mužík. „Co je vypadat?“ dává další otázku. „Bez vás lidí jsme jen obsah a možná ani to ne. A obsah bez formy je k ničemu.“
„Tam dole nebojuje dobro proti zlu. Nebojujete tam ani vy sami!“ usoudí Tom.
„Boj je zbytečný. My vás potřebujeme, ale můžeme se jen dívat, jak se ničíte navzájem. Už nejsou sny, zůstaly jen noční můry a chaos společně s nenávistí všechno zničí.“
„Stojíme tady na střeše domu beznaděje. To její sny všechno zničily, to můj sen všechno způsobil. Hvězdy splnily přání jednomu bezradnému klukovi, ale dál už nemyslely. Netušily, co tím způsobí jí. Odešel jsem z jejího života, ale v srdci jsem zůstal. Jenže ne sám a v tom to všechno je.
Byli jsme tam dva a v její duši propukla válka. Nevím, jak je to možné, ale to, co sužovalo její duši, začalo růst a pohltilo celý tento svět. Není to zlo, je to smutek. Když člověka sžírají v podvědomí špatné sny, zničí ho to a on vlastně neví proč.
Proto ji musím najít, abych jí všechno vysvětlil. Ona není ta špatná a to musí pochopit. To, co se stalo, není její vina. Jedna blbá pusa a pro mě znamenala tak moc…“
„To, co hvězda způsobila, musí hvězda napravit. Hvězda, která je teď ve tvém srdci,“ praví Seluna.

přidáno 06.03.2008 - 21:11
tak doufám, že tenhle dílek v tvých očích ještě překonám nějakou z dalších kapitol :P
přidáno 06.03.2008 - 20:29
Tak toto je bezpochyby najlepší diel ;) Nápad s drakom, obrazy krvi, strašidelný dom... A ten záver, tá krátka úvaha o tom, čo sa vlastne stalo... o smútku, hviezde... No, naozaj klobúk dolu. Musíš mať ozaj obrovskú fantáziu, ktorú ti môže veľa ľudí len závidieť... :) SUPER!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
snílci 12 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : snílci 13
Předchozí dílo autora : snílci 11

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku