Proroctví

© Megynka


Schoulená, nešťastná - uvadám - láskou.
Slzy slané po tváři mi stékají.
Klepu se, zimou i bolestí - srdce svázané páskou.
Kdo ví, zda mě tu vůbec hledají.


Jaký je vlastně úděl Andělů?
Všiml si vůbec někdo, že nežijí v nebi?
Pošpiněná křídla od lidských vandalů,
srdce jejich rychle padá k zemi.


A ty jen chodíš kolem nich
... a kopeš ...


Jsou všude kolem, na trávě, v ulicích,
postávají smutně, nenápadně.
Ve svém černém hábitu - smutnícím,
vdechují bolest a štěstí pamatují jen matně.


A ty prostě jen chodíš
... a kopeš ...


Jednou se i z tebe stane Anděl v černém hábitu,
jednou i ty poznáš kde srdce s duší krvácí.
Pak i ty budeš volat: "Jsi tu?"
Když lidé kolem tebe plivou a podráží.


Pak pochopíš, kde Andělé žijí,
není to nebe - je to jen zem.
Všichni se v nich naprosto mílí,
a proto dočetli to až sem.


Jenže ty pořád chodíš
... a kopeš ...