Snad lest?

© Megynka


Maminko moje ...
vlčátko tvoje ...
s pacičkou bílou, bílou jako sníh,
se životem ve větvích ...



má tě moc rádo,
s tebou se vždy upřímně smálo,
jsi mým věrným přítelem,
to krásný do rukou vem ...



Lidé ubližují, týrají,
ale naše sny ... takoví lidé neznají.
Ráda bych, maminko,
aspoň na kratinko,byla jiná, lepší ...
jenže ... tudy jsme ještě nešli?



Ráda bych, ráda, to zlý zvládla.
Jenže ... nikdo to nechápe, ani já sama,
že tohle všechno byla prostě zrada ...



Tohle je smutný, jako bych to znala,
všechno krásný a hlavně lásku, jsem mu dala.
A on stál nad mou postelí,
v ruce nůž a úsměv ... tak kyselý.



Co s tím, co s životem prokletým,
co s duší mou, když ani psi už pro ni neštěknou ...