Vyvrhel

Jsem starý. Ne, ještě se nehrbím, neztrácím jiskru v oku, v kalendáři si napočítám jen o pár let víc než čtyři desetiletí. Jsem ale uvnitř sebe poskládán ze starožitných kousků, navíc z takových, o které teď nikdo nestojí. Nemůžu a hlavně nechci na tom nic měnit, ať mi to působí sebevětší bolest. Ať jsem kvůli tomu sebevíc sám.

Často, když se podívám z okna svého domu, přehlédnu svou divokou a neupravenou zahradu, nechápavě hledím na to, co je za plotem.

Jsem trosečníkem na svém ostrově, trosečníkem v čase. Trnem v oku všem ostatním, normálním, jdoucím s dobou k zářné budoucnosti.

Regulované budoucnosti. Nalinkované a očekávatelné, hlídané a plánované. Ideální. Sterilní.

Nenašli na mne normu. Nenašli na mne formu. Proto jsem na obtíž.

Házejí mi do schránky barevné letáky, téměř každý má v záhlaví modrou vlajku s kruhem z hvězd. Milión dobrých rad. Milión šuplíčků, kam se nechat zatřídit. Tisíc ran samotné mé podstatě. S úsměvem a dobrou vůlí zasazených.

Jsem zahradník. Pirát, bandita, vyděděnec. Z mých rukou vychází neschválené, živelně bujné, geneticky nevhodné. Malé miny hrozící podrýt autoritu systému, narušit jednolitost společenství.

Jsem dealer. Za tmavých nocí, krčí se mi u vrátek zahalené postavy a já jim tisknu do strachem roztřesených dlaní drobné balíčky.
Semena rajčat, ředkviček, špenátu, slunečnic. Horké zboží. Platí tím nejcennějším. Upřímným díkem a nervózním úsměvem.

Nechám je jít. Malé revolucionáře.

Jsem překupník s rozmanitostí a ideolog sebeuvědomění.

Beznadějný zpátečník.

Jednou si na mne počíhají.

Ale zatím stále ještě mám svůj ostrov, nad kterým nevlaje modrá hvězdnatá vlajka.