Vůně života

Lehounký větřík vydechl do mé tváře omamnou vůni. Cosi ve mně ožilo, stisklo mi srdce a pak ven, ven z hrudníku, rozpínavé, krutě zraňující.

Znám! Tu vůni znám! Horkem rozpálená zem, tymián, kouř z ohniště, dušená rajčata, úsměv mojí maminky, poklidná otcova tvář, zpěvavé hašteření malých sestřiček.

Bílý domek uvelebený v náručí rozlehlé travnaté stráně. Rozpálená kamenná zídka, stín křivičně zkroucené prastaré borovice. Domov.

To vše vidím zavřenýma očima. Tisknu na ně dlaně. Nechci je otevřít, ačkoliv ještě víc bažím po tom to udělat. Otočit se a pohledět okolo sebe, na to vše. Rozběhnout se z kopce, obejmout matku a usednout do stínu pinie vedle otce, vzít od něj napůl vykouřenou cigaretu, pomalu a opatrně vdechnout pohodu a život. Poškádlit smějící se sestřičky, bezstarostné a krásné.

Žiji. V téhle vteřině. Dlaně se mi třesou, jen stěží odolávám a dál si oči zakrývám, víčka pevně semknutá. Maminka nás volá k obědu, ke stolu pod propletenými stonky vinné révy. Cinkají příbory, slyším, jak otec napomíná holky, a vím, že se u toho usmívá.

„Pojď už také, synu,“ zve mne jeho klidný hlas.

Už nemůžu odolat. Nemůžu neposlechnout, pozvání svých nejmilejších. Jak bych mohl? Tak nevděčně?

Strhávám dlaně z tváře a rozhlédnu se.

Úzkým oknem mého bytu dopadá na stěnu slabé světlo studeného rozbřesku. Všechno je pryč. Vůně, zvuky, obraz. Do mrazivého ticha pokoje přichází stíny zavražděných, mrtvé tváře se na mne dívají prázdnýma očima, dokud je nezahalí černý kouř z trosek hořícího domu. Jeho rozvaliny jsou všude, kolem mne, ve mně.

Jsem mrtvý. Po tisící jsem umřel.

Toto je má reakce na dokument Uloupené Kosovo, který jsem před pár dny shlédla. Musela jsem se z toho nějak vypsat.
Je strašlivé uloupit lidem domov a život.

http://www.youtube.com/watch?v=Fgk0rAF9eD8