Rozchod

© Megynka

Je to pár minut, kdy vybral sis svobodu,
že tě to mrzí, ale jinak to nejde.
Možná sis myslel, že skoro nic nesvedu,
že ta děsivá bolest za chvíli přejde.

Zachovala jsem se, jak jsem nechtěla
a lezla za tebou po kolenou,
vzlykala jsem, prosila, brečela ...
teď mám svou lásku pěkně osolenou.

Má slova jsi vůbec nevnímal,
opakoval jsi stále stejnou větu,
všechno zlé i dobré jsi mi zazlíval,
předhodil jsi mě krutému světu ...

Člověk se z chyb nepoučí,
tohle ať mi nikdo netvrdí,
všechny smysly ohluší,
ta věc, co si říká "láska"
je to jak vězení ...

Bože, tak hrozně tě nenávidím,
za všechno, cos mě donutil říct,
kde seš, ty děvko, jenž se nazýváš hrdostí?
Jen ve mě spíš ... a čekáš.

Je konec.
A já to nikdy nepochopím.
NECHCI!
Slyšíš?
Nechci to chápat ...

Tolik zla je všude kolem,
tak proč člověk ničí i to jediné krásné,
co na světě je?

A rozhodně to není naděje ...
Protože ta člověku jen utrpení připomíná
a zabíjí každý jeho nádech...
a já mám v zádech jen ten sen
a hloupou otázku...

"Jak dlouho vydrží člověk čekat na něco, co možná nikdy nepřijde???"