Tichá prosba

© Megynka

Půlku srdíčka v ruce žmoulám,
čekám, až se spojí s tou tvojí ...
Každý jeho skrytý záhyb zkoumám,
kéž bys tušil, jak to bolí ...

Snažím se pevně ho stisknout
a doufám, že to ucítíš ...
Trochu se v tvých očích blýsknout
a věřit, že lásku pocítíš ...

Je mi smutno,
když sama tu stojím,
bolest si osvojím
a zapomenu
na radost ...

Když ukončí se vztah, prostě to bolí,
ty rány tisíce let se hojí,
teď jsme každý sám a mé srdce křičí,
muselo to být? Když to duše ničí ...

Možná není správné vracet se do minulostí,
mít stroje času a hrát si s nepohodlností,
však vědět, co bude dál,
aby člověk nemusel být sám,
to není zkáza, ale naděje ...

A tak pokládám srdce zpátky do snů a nadějí,
kde lidé věří, odpouští a milují
a tebe jen prosím o jediné,
vrať se mi zpátky, než mi srdce už nepromine ...