všechno nebo nic

Ne, nejsme skromní. Ne, nejsme výjimeční. Nejsme lepší. Dokonce nejsme ani ti osamělí hrdinové dnešního světa. Zkurvená nuda a Zkurvená Generace. Filmy co jednoho nutí se nad tím zamyslet. Klub Rváčů. Tohle všechno. Asi nikdy nepochopíme ty, co neznají Pulp Fiction a odsuzujeme ty, co nejsou schopní pochopit, tolerovat nebo souhlasit s našimi názory. Jsme zasraní egoisté, sebecentričtí sociopati, většinou jen podle naší vlastní definice. Všichni z nás za sebou mají nějaké zážitky s psychology či psychiatry. A když ne, má to hned jiný odstín. Matnější. Kurt Cobain je náš bůh, stejně jako Marilyn Manson byl naším Justinem Biebrem, v době kdy nám bylo tak třináct. No uznejte, která třináctiletá dívenka netouží být sjetou děvkou v klipu pana Marilyna? Který třináctiletý chlapeček netouží být tím, jenž v (S)ain píchá pánovi jeho dávku? "Tahle kapela byla fajn, ale teď stojí za hovno. Jsou moc komerční." Green Day. A tak se snažíme být hudebními znalci, protože ti, kdo znají míň než my sami, jsou zavržení hodní hlupáci a ignoranti. Už před nějakou dobou jsem přišla na to, že je to blbost. A tak, rádoby krutopřísná metalácko-rokersko-punkerka (co jí nikdo samozřejmně nemá rád a svět je na ní fakt zlej) má za lásku jednoho z těch hrozně vypatlanejch ne-znalců ničeho hopera. A občas tajne poslouchá d'n'b.

Víte, hrozně ráda si ve volným čase rozebíram psychickou stránku lidí, který znám. Vím, že nikdo z nich není normální, v tom společenským slova smyslu. Ale nikdy jsem nezjistila, jak to mají ti lidé z druhé strany. Ti normální.