Spánek

Ulehám v naději, že ve snu procitnu,
na křídlech spánku v neznámo odlétnu.

Že světy krásné náhle mne obklopí,
a ruka všemocná tělo mé uchopí.

Její loutkou já stanu se s nadšením,
půjdu, kam poručí bez velkého prošení.

Prozkoumám nitro své i celičký vesmír,
abych pak shrnul vše na hladký papír.

Z prázdného plátna náhle je obraz,
protkaný duhami, bez práva na kaz.

A přec ústa jsou zavřená jako mé oči,
pohybem smějí se, spolu chtí tančit.

Vůbec jim nebráním, jen ať se baví,
vždyť bílý den za chvíli je radosti zbaví.

Oči se otevřou a ústa promluví,
ruka jenž vedla mě, v sevření poleví.

Loutka tak ožívá, svých nitek se vzdává,
vzdává se vodiče a z postele vstává.

Vstává však s nadějí, že až ulehne zas,
zjeví se opět uprostřed krás.