Havran

  18. kvěna byl ten den, kdy se Havran poprvé objevila na okně v prvním patře nemocniční budovy v městě H. Venku svítilo slunce a pofukoval teplý, téměř letní vítr.
  Okno bylo otevřené a vůně kvetoucích stromů lahodily nosům pacientů. Ti si mezi sebou bezstarostně povídali a zapomínali na svoje potíže. Když se ta kočka objevila, jejich nadšení z příjemného odpoledne ještě více vzrostlo.
  Strará paní Milá se snažila Havrana přilákat nějakými sušenkami. Jiní na ni volali, čičí. Ostatní se pouze usmívali nad tím divadlem. Kočka však seděla na parapetu a vypadala, jako by si je všechny prohlížela. Po chvilce se její pohled zastavil na mladíkovi Lysém.
  Zvedla se, skočila na podlahu pokoje a pomalým krokem se k Lysému přibližovala. Když se zastavila u jeho postele, vzal ji do rukou, položil do klína a začal ji hladit. Ona se nechala, navíc začala vrnět, jak to spokojené kočky dělají, uvelebila se u něj, zavřela oči a tiše předla.
  To máš ale štěstí, prohodila paní Milá. Ne, že si ji necháš jen pro sebe, dodala s úsměvem. Po chvíli se ji pokusil podat stařence, ale Havran začala syčet, škrábla Lysého do ruky a zaběhla zpět na okno. Až po delší chvíli se ke klukovi vrátila a nechala se znovu hladit.
  Divné, pomyslil si pan K., ležící na sousedním lůžku.
  V té chvíli přišel pan primář se sestřičkou zkontrolovat pacienty. Když kočku uviděl, hned ji chtěl vyhodit zpět ven. Ale byl to hodný pán, a tak podlehl prosebným pohledům a výmluvám nemocných a nechal ji až do večera Lysému na lůžku.
  Přesně v šest hodin začaly zvonit zvony na nedaleké kostelní věži. Jak to Havran uslyšela, okamžitě vyskočila zpět na okno, z něj ven. Byla pryč.
  ***
  19. května pršelo a byla zima. Pacienti přesto nechali okno pootevřené, kdyby se náhodou Havran objevila.
  Neobjevila.
  ***
  20. května bylo pouze pod mrakem, stále zima. Okno otevřené.
  Nepřišla.
  ***
  21. května Lysý podlehl leukemii.
  ***
  1. června, při prvních paprscích slunce, byla kočka za zavřeným oknem. Sestřička, která přišla nemocné vzbudit, jí otevřela okno. Havran se posadila na prázdné lůžko Lysého a pozorovala ostatní pacienty.
  Byl to smutný pohled. Paní Milá nemohla zadržet slzy. V pokoji bylo ticho. Každý čekal na to, co se stane. Jen pan K. byl trochu nervozní. Když na něj kočka upřela oči, zamumlal si něco pro sebe a odvrátil pohled do slunce.
  Havran se pohnula. Slyšel její pohyby. Aspoň si to myslel. Pak však ticho přerušily slova paní Milé.
  No ahoj, kočičko, Lysý zemřel, víš, proto tu není. Pojď ke mně nahoru.
  Pan K. se podíval přes prázdnou postel na stařenu. Ta držela kočku v náručí a jemně ji hladila po hřbetě.
  Po pokoji se znovu rozlila dobrá nálada. Panu K. však přeběhl mráz po zádech a až do večera, než kočka zase vyběhla ven se snažil vyhýbat jejímu pohledu.
  ***
  2. červen vysvitlo slunce, ale silný chladný vítr donutil sestřičku okno zavřit.
  ***
  3. června dostala paní Milá z vysedávání u otevřeného okna rýmu.
  ***
  4. června se stará paní Milá nevzbudila.
  ***
  8. června. Modravé ráno. Do ticha se občas opřely blouznivé výkřiky pacienta naproti pana K. Ten už čtyři dny nespal. Velmi unavený pozoroval blouznivého muže, který se topil v horečce.
  Jestli dneska přijde, sedne si k němu, pomyslel si pan K. a zabořil hlavu do polštáře.
  Pak uslyšel škrábání na okno a tiché mňoukání.
  Odleť pryč Havrane, křičel v duchu.
  Jediné co se stalo, bylo probuzení kolegy, který spal nejblíže u okna.
  Hele. Už je tady zase! Jeho křik probudil ostatní pacienty. Sám otevřel okno.
  Nedělejte to! Copak to nevidíte?! Ta kočka je prokletá! Rozkřičel se po ostatních.
  Zarazili se a upřeli na kočku pohledy. Jedním pohybem se vyhoupla na prázdnou postel mladíka Lysého, tam všechny pozorovala a oni ji. Pan K. s hrůzou svíral svůj polštář.
  Dejte ji pryč, šeptal.
  Ona však přeskočila na postel mrtvé stařenky a tam znovu upřela pohledy na ostatní.
  Copak to nevidíte? Vybírá si člověka, který po třech dnech umře!
  Ano, my to víme, ozval se blouznící muž. My to víme. Co sis myslel, kolego? Že se uzdravíš? Ležím tady téměř rok a viděl jsem lidi pouze přicházet. Ven je odnášeli mrtvé. Každému tady je jasné, že dříve nebo později zemře. Je to lepší, než nevědomky čekat.
  Ostatní přikyvovali. To pan K. nemohl pochopit. Zrovna se snažil něco namítnout, když se kočka pohnula.
  Pomalým krokem se blížila k blouznivému a k panu K. Zastavila se mezi lehátky a upřela oči nejdříve na jednoho, pak na druhého.
  Pan K. se rozhlédl po pokoji. T y pohledy! Všichni se tvářili, jako by to byla nějaká loterie; vítěz bere vše. Rozbušilo se mu srdce, zrychlil se dech. S odporem se podíval na Havrana, pak vyrazil, s nečekanou rychlostí vyskočil z postele a chytl kočku pod krkem. Už zbývalo jen škubnout hlavou a zlomil ji vaz.
  Blouznivý a všichni ostatní s hrůzou sledovali mrtvou kočku.
  Proč jsi to udělal? Ptaly se jejich pohledy. Nesnesl to a vyběhl z pokoje.
  ***
  9. červen. Pan K. tiše seděl na posteli a díval se do zdi. Co když si chtěla sednout ke mně? Co když já mám za dva dny umřít? Ohlédl se na blouznivého. Jeho stav se zhoršil. Nevnímal ničí slova. Jen v bezvědomí se smiřoval se svou smrtí.
  To pan K. nedokázal. Stále tomu nemohl uvěřit. Měl strach. Ještě nechtěl umřít, doufal, že se uzdraví. Jediné, co ho trochu uklidňovalo, byl pohled na blouznivého. V takovém stavu nemohl vydržet dlouho.
  Nemůžu to být já. Ještě budu žít.
  ***
  10. červen. Stav blouznivého muže se trochu zlepšil, stále byl v bezvědomí, ale horečka klesla. To dělalo panu K. starosti. Přemýšlel, jak stav blouznivého zhoršit. Celý den se však na něj upírali oči ostatních. Měl z toho smíšené pocity. Věděli oni, kdo umře? Nenáviděli ho za to, že jim zabil Havrana? Litovali ho? Z těch pohledů nešlo nic vyčíst.
  Odbilo šest hodin večer a v pokoji se začalo šeřit.
  Musím ho zabít, napadlo pana K. Po půlnoci ho udusím.
  Nesmím však usnout. Nesmím usnout. Nesmím...
  ***
  11. června pár chvil po půlnoci doznívaly zvony na nedaleké kostelní věži. Pan K. se probudil. Spoustu myšlenek se mu v té chvíli vyrojilo v hlavě. Co se děje, přemýšlel. Propásl jsem příležitost? Je tma, slyším zvony, nepropásl
  nemůžu dýchat
  jsem nic. Je čas...
  Ještě jsem nikoho nezabil, za celý život jsem neublížil jedinému živému tvoru. Teď
  nemůžu dýchat, nemůžu se pohnout
  mám zabít někoho? To je směšné! Vždy jsem byl hodný, snažil jsem se pomáhat. Měl jsem dobrou práci, milující manželku, co by na to řekla ona? Nemůžu...
  Zkoušel se pohnout. Tělo mu sláblo...
  Blouznivý muž se naposledy podíval do obličeje pana K., pak ulehl do svého lůžka a v klidu očekával smrt.